1.9. 2005 14:51 Poggibonsi
Italové: národ vyšnořených vandrovníků po setmělých ulicích
To se má takhle: každej především mladší Ital či Italka nemůže jinak, než po deváté hodině večerní na sebe navlíknout svý nejlepší hadry a vyrazit do širších ulic města, bloumat sem a tam, občas si v baru dát malý presso a pak zas ťapat dál. Italové: národ vyšnořených vandrovníků po setmělých ulicích. Taky jsem to včera zkusil. Bezvadná záležitost!
Ke svému překvapení jsem potkával celé zástupy ve dvojici korzujících italských krasavic. Zdá se, že tu funguje podivuhodná metamorfóza. Tak jako se prý někdo se setměním mění ve vlkodlaka, tak většina Italek naopak s nocí nabývá obzvláštního půvabu.
Zajímavá hříčka přírody.
Siena: ještě jedno pivo
Ačkoliv to znamenalo další dírku do mého rozpočtu, musel jsem si prostě dát v Sieně ještě pivo. Za chvilku napíšu proč. Tohle město nemá jednotnou krásu ferrarských ulic, nic dosahujícího vznešenosti ravennských mozaik, kolotavou atmosféru studentského Urbina, tak hezké zasazení do krajiny jako Assisi, nepochopitelnou skalní polohu Orvieta, nebo tuny uměleckých sbírek jako Řím nebo Florencie. Přesto je z nich asi mým nejoblíbenějším. Proč?
Samotné roztomilé náměstí by stačilo na jedno velké protože.
Ale skvělý bylo i to místo za hradbami, kde jsem spal pod olivovníkem, všechno tam padalo z kopce dolů, jenom taková zázračná rovná plošinka, akorát pro mě. Vedla k ní jediná svažitá pěšinka ztrácející se v křoví. Užíval jsem si tam rozhledu a s otevřenýma očima snil, jak bych si sem přivedl některou z těch promenádujících se koček, abych jí to tady ukázal („víš tohle je jenom moje místo“) a abychom se dlouze (aspoň doufám,) a tuze krásně pomilovali.
Ale ještě další z důvodů, proč si Sienu oblíbit, jsem našel vyryt na záchodových dveřích jedné ze zdejších naléváren. Volně přeloženo z angličtiny:
„Prostě jseš v Sieně a popíjíš si tady v irské hospodě Guinesse. Uvědomuješ si vůbec, jak zasraně skvělej ten tvůj život je?“ Amen. Tak proto jsem si zrovna v tomhle městě musel dát ještě to pivo.
Bezprizorní lístek
Sem do Poggibonsi jsem se dostal prazvláštním způsobem: vlakem. Přestože jsem však dostál svýmu předsevzetí a lístek si nekoupil, tak načerno jsem taky už nejel. Jak teda? Je to vůbec možný? Sienské nádraží jsem potkal cestou na stop. Důvodem jeho návštěvy byla činnost lazebnická. Oholit se, ať ty projíždějící lidi děsím o něco míň. Neoznačená jízdenka se povalovala na automatu. Jelo to za čtvrt hodiny. Nyní teda plánuju výlet do vesničky San Gimignano. Doporučil mi ji Andreas. Je to necelejch patnáct kilometrů odsuď. Plánuju, plánuju, ale komu by se v tomhle vedru chtělo. Co může bejt lepšího, než si válet šunky v parku? Viva la siesta.
2. 9. 2005 10:40 San Gimignano
Pohlednice z Toskánska
San Gimignano není tak úplně ta zapadlá, nedotčená víska se stojatým časem, jak jsem si ji představoval. Spíš jde o německou kolonii v Toskánsku. Původní obyvatelé- Italové- tu v menšině živoří jako číšnici v restauracích nebo majitelé krámků s turistickým smetím.
Městečko sice velmi malebné, ale až na výjimky dosti bezkrevné. Na usmířenou se tu ovšem nabízí okouzlující, dalekoširoké výhledy do každopádně nejhezčí zemědělské krajiny jakou jsem kdy viděl. O jejím rázu jsem už psal. Tentokrát jsem do ní, při kosém osvětlení podvečerního slunce, unešeně zíral dobré dvě hodiny. Dlouhé stíny ji hezky modelovaly. Byla při tom skoro tak pěkná jako na pohlednicích.
Dovezl mě sem jeden z mnoha původem rumunských Italů Pietro. Lopaťák, zamilovaný do zpěvu pop- hvězdné Madonny. „Micheal Jackson- nic moc, ale Madonna to je skutečná umělkyně, to se pozná,“ vysvětloval mi a ukazováčkem si ťukal na ušní boltec. Anglicky neznal ani slovo, ale stejnak jsem všecko pochopil. I to, že mu mám taky něco zazpívat. Česky. Nu dobrá, však ty budeš ještě litovat. A tož jsem spustil: „Čí só hode, naše hode, poďme stará do hospode, hojája, hojája, hojajája.“ "Dobrej magor", říkal si asi a pozval mě na pivko.
Kolik toho unese žena?
Jedinej normální bar v San Gimignanu. A jeho majitelka- něco neskutečnýho. Jestliže jsem kdesi mezi Ferrarou a Ravennou přirovnával tamější nektarinky k ženský ňadrům, pak nevím, jaké velkolepé ovoce použít k přiblížení poprsí téhle Dony. Snad tak šesti- sedmikilové, podlouhlé melouny.
Ani mlékařka v Amarcordu neměla takový. Hezká, černovlasá, kupodivu celkem štíhlá mladá ženská. Petr ji pořád něco vykládal a mně se moc líbilo, jak bystře poslouchala a reagovala, přičemž stíhala s grácií sobě vlastní obsluhovat ostatní hosty.
Ale jak se na ní něco takovýho mohlo urodit?
V té bujnosti rozhodně nebylo nic přitažlivého, spíš to člověka nutilo přemýšlet, jaké to je, žít s takovým závažím. Vyfotil jsem si ji. Nevadilo jí to. Stejně, jako většina ženskejch, byla ráda focena.
