22. 8. 2005 12:14 Ferrara

Včera v podvečer jsem si v hlavním ferrarským dómu nad oltářem prohlížel ilustrace k poslednímu soudu, když v tom cosi zacinkalo. Docela jsem se lekl. Začátek mše. Styděl jsem se přede všemi zdrhat z kostela, sotva ucítím vůni kadidla, a tak jsem se uvelebil v osamocené lavici. Dobře jsem udělal. Chvíli se vstávalo a zase sedalo, pak si vzal slovo kněz v zeleným ornátu. Ušlechtilej chlapík s příjemným hlasem, kterej se, ač jsem mu nerozuměl ani větu, moc hezky poslouchal.

Nejvíc se mi líbilo, jak rozvedl nějakou myšlenku, pak pohodil udiveně rameny a zeptal se: „Perque?“ Proč? Říkal to tak smutně a naléhavě, to svý perque?, a pak znovu perque?, perque?, až mi z toho běhal mráz po zádech. Perque? Odcházel jsem, když se přítomných vyptával na to, jestli věří v různý věci a oni mu sborově odpovídali, že jo, že creo.
„Creo, que absurdum est,“ napadlo mě.

Věřím, protože je to absurdní. To napsal kdysi, kdesi, kamsi starej Tertullián.

Ve Ferraře už to znám. Nejen ulice, jako via Borgovado, na níž se skrývá tohle úžasný místo, nebo viale Cavour- největší ferrarský korzo, či via Rippogrande, vedoucí z centra na Piazza XXIV. Maggi, a tedy k mé pětihvězdičkové skluzavce.

Hlavně jsem tu důvěrně poznal všechna podloubí, přístřešky, výklenky, loggie, schůdky před kostely, obytnými domy i obchody, zkrátka všechna ta místa, kde jsem se poslední dobou skrýval před deštěm. Ale už jsem se rozhodl: opustím Ferraru.

Nemůžu zde přece zůstat jen proto, že vím, kam se tu schovat před veškerou slotou světa. A to navzdory tomu, že na internetu hlásej déšť až do pátku. Celý další čtyři dni. Ale co? Jdu. Jdu, přestože je to absurdní…

22. 8. 2005 20:17 Ravenna

Mám, co jsem chtěl: Ravennu. Na ceduli označující počátek dálnice stálo velké: No autostop. Rozhod´ jsem se to respektovat. Do Ravenny to z Ferrary jde i po silničce. A hlavně je to kratší. Začnu tím vůbec největším zážitkem mého mlsného já. Když mě zas kdosi vyhodil mezi poli jeda do některé z těch požehnaných děr italského venkova, zahlíd´ jsem hrušky.

Vrhl jsem se do toho sadu. Hned vedle stromy s nektarinkama velkejma jak ňadra Francesci ze statku od vedle a stejně tak měkký a stejně tak sladký. Stál jsem pak u silnice, požíral výbornou hrušku, zajídal to nektarinkou a šťáva mi tekla pro bradě. Dolce vita.

Jinak strašná spousta stopů, asi šest, někdo mě hodil třebas tři kilometry, ale i to pomohlo. Na druhou stranu jsem zas nikde nestál dýl, než deset minut. A to mě každej, hned jak mě vzal, vždycky poučoval o tom, že se tady v Itálii stopuje velice, ale opravdu velice špatně. Zvláštní.

Kromě mladíků, kteří mi jaksi splývají, mě upoutali dva řidiči. První z nich mě dost pobavil svou mohutnou, rádoby všeříkající gestikulací. Ze všech sil se mi tak například pokoušel sdělit, že v Římě bourali nějakej velkej barák. Možná to ale taky znamenalo, že tam vybuchla sopka, nebo vykvetla obrovská slunečnice. Netuším. Kromě toho taky poslouchal vynikající jazzovou muziku. Ukázal jsem na přehrávač a vztyčil prst jako při stopu. Vím jistě, že v tu chvíli si mě oblíbil. Tohle člověk pozná i beze slov.

Ten druhej byl zas přistěhovalcem z Makedonie. Přísnej a mlčenlivej jako mnich. Těch pár makedonskejch slov však znělo mýmu českýmu uchu kupodivu povědomě. Jednou se na mě zčistajasna rozlobil. "Proč vlastně nejedeš vlakem? Proč stopem? Copak nevíš, že mafie číhá všude!" Zřejmě měl svoje zkušenosti, na který by bylo neslušný se ptát.

23. 8. 2005 17:52 Ravenna

Nechci už nic vědět o světě vezdejším. Mohl bych se třeba šířeji rozepsat o tom, jak jsem včera přeskočil dva nizoučký ploty a obávaje se deště, ustlal si pod balkónem činžáku, než přišly dvě mladý ženský a ta vyšší a blonďatější z nich mi anglicky povídá v doslovném překladu toto: „Můj přítel je policajt. Ona přijde v jednu hodinu. Ona potom velký problém.“

Zanedlouho už mi otvírala branku, přála hodně štěstí a ještě jednou se moc omlouvala. Ačkoliv byla v pohodě, stejně bych asi tipoval, že její přítel byl spíš pasákem, než- li policajtem, ovšem teď už nechci vědět nic o světě vezdejším.

Ani o tom, jak jsem na autobusové zastávce zapomněl foťák, uvědomil si to až za půl hodiny (já blbec jeden blbá), s plným batohem sprintoval zpátky, foťák nikde, zuřivě gestikuloval na chudáka staříka italskýho čekajícího na svůj spoj, dokud na mě nezamával chlápek postávající naproti, a jakej že to byl typ?

„Olympus,“ odpovídám s nadějí v hlase a on šel do auta a vytáhl ten můj přístroj- nejcennější věc, kterou s sebou tahám. Grazie, grazie, grazie. Děkoval bych mu ještě teď, ale nyní už nechci vědět nic o světě vezdejším. A podobně bych mohl psát o dlouhé pouti Ravennou, o pružné italské tygřici tančící a svádějící svého potulného milého před vraty kostela a mnoha jiných věcech.

Ale jak jsem řekl: teď už nechci vědět nic o světě vezdejším. Proč? Spatřil jsem totiž ravennské mozaiky.

Jestliže mě ferrarské ulice svou obzvláštní krásou mile překvapily, tak mi jí ravennské mozaiky vyrazily dech. Doslova. Čím? Svou spanilostí. Spanilost je dost divný slovo, takže to vysvětlím. Umění spanilosti, jak jej vnímám, je uměním andělským, nikoliv lidským. Neví nic o krvi, stínech, blechách, hladu, pochybnostech, potu na čele a v podpaží nebo třebas o hemeroidech. Nic takového. Zato se v něm ovce slastně usmívají, andělé šustí křídly, palmové listí zpívá Ave Maria, vodotrysky Bohu pějí chválu a lidé žijí v blaženém, bezčasém ráji.

Tak třeba kostel San Apollinare in Classe. V životě jsem nebyl v krásnějším. Na stěně podobizny tehdejších věřících. Jasná rovnováha, prozářený klid, věčné smíření lidí, které snad ani nikdy pro nic nerozbolela hlava. Jaký rozdíl v porovnání s takovým rozežraným intrikánem, pozdně renesančním Césarem Borgiou alias AlexandremVI. Papežem.

Nebo Mausoleo di Galla Placida. Čumíš tam uvnitř na ty fresky vyjeveně a pak to přijde: závrať. Ne, dobrý, to nic není, to jen ty hvězdy, že se tak zvláštně kroutí na temné modři klenby. Jak je ale možný, že se to všecko tak třpytí? Koukáš ještě chvíli, a pak: nirvana. Hlavu někde mezi lopatkama, hubu dokořán, vydechl jsem: „Ty jo. To je boží. To je naprosto boží.“

A bylo. Ve všech významech toho slova. Ovšemže teď už to není tak silný. Vliv těch mozaik na mě pomalu opadává. Tohle totiž píšu na zcela prozaickém vlakovém nádraží, kde na mě svět vezdejší neustále dotírá a tak se osmělím a napíšu i něco o rubu tohoto spanilého umění. Je totiž uměním naprostého odpoutání se, úniku. Vždyť ta Gallea Placida, sestra římského císaře Honoria zemřela roku 450 po Kristu. No a co má jako bejt?

Jen to, že se v té době Ostrogóti, Vizigóti a jiná divoká verbež proháněla po římských ulicích, znásilňovala nyní už opět zbožné ženy, chlastala stará římská vína, zvracela ve zdejších vyhlášených lázních a sem tam jen tak z rozmaru rozpárala některé břicho v bílé tunice.
Starý svět se bortil a nový nebyl k mání. A tak se lidé tady v odlehlejším koutě Itálie zavřeli, barvili si ty svý kamínky a lepili je jeden vedle druhého s odpoutanou trpělivostí odsouzenců na smrt.

Přitom se jen modlili a hlavně: nechtěli vědět nic o světě vezdejším. To ovšem neplatí pro mě. Teď už ne. Už mě přešla ta opilost z absolutna. Střízliv, jdu se podívat, kdy mi jede vlak. Třeba do Pesara.

Předchozí díl najdete zde.

Pokračování najdete zde.