21. 8. 2005 11:12 Ferrara

Typologie dešťů

Podobně existuje i déšť- cholerik, průtrž mračen s poryvy větru, dále pak sangvinik- svěží přeháňka, do které už svítí slunce a tvoří se duha a samozřejmě i déšť melancholik: to víte, mlha, tlející listí a bubliny v černých kalužích.

Můžete mi věřit. Vždyť, jak to vypadá, z této cesty se vrátím jako vysoce erudovaný dešťolog.

Princip rozhodování

Do Ferrary mě přivezl vlak. Stalo se tak shodou okolností. Autobus od Giottova nákupáku si to hasil padovskými ulicemi. Najednou začali všichni vystupovat. Á, to bude centrum. Vylez´ jsem taky a koukám: vlakový nádraží. Do Ferrary to jelo za pět minut, lístek stál 4, 30 eura, vykašlal jsem se na Padovu a tradá rovnou sem.

V kostce princip mého rozhodování během cesty. Plán skoro žádnej, pozorně však naslouchám všemu kolem, a jakmile se sejde několik hlasů lákajících mě jedním směrem, skočím potom. Až teprve pak se divím, kamže jsem se to zase dostal.

Ale ne. Jestli jsem za něčím do Itálie jel, tak už tady ve Ferraře jsem toho našel víc než dost.

A nejde teď tak úplně o tu dřevěnou dětskou skluzavku v parku, pod kterou jsem v noci ulehl, velebíc to neposkvrněné, suché místo.
Spíš se jedná o ty rovné uličky, tvořené neomítnutými domy s kusem něčeho zeleného, kde se jen dá. O platanové aleje, zastiňující zdejší kavárenská korza. O absenci sevřených turistických šiků, mašírujících od jedné pamětihodnosti k druhé. O barevné okenice. O románský sloh prostého a opravdového křesťanství.

Tady tak bydlet! A prohánět se po městě na kole, jako to činí domorodé obyvatelstvo. Neboť Ferrara stojí na naprosté rovině. Škoda toho. Takováto pěkná města by se podle mého měla stavět zásadně v kopcích.

Ale i tak je tu fajn. Pod obloukovými arkádami, kam jsme se všichni schovali před deštěm, brnká paní na harfu Beethovenovu Měsíční sonátu.

Jen kdyby tak ta hudba chtěla rozehnat všechny ty mraky…

21. 8. 2005 16:57 Ferrara

Pohádkový palác

Nádhera. Fantastická nádhera! Snad kromě sevillských zahrad jsem nikdy ve svým životě něco nepsal na tak pěkným místě. A vlastně ani nebyl. Kde to jsem? V pohádce.

No, tak počkat. Takovej cihlovej palác to je. Píšou, že z roku 1495. Renesance. Obdélníkovej půdorys, uprostřed nezastřešenej trávník, tak řekněme na malou kopanou, ve středovým kruhu velkej květináč se vzrostlou kytkou, po obvodu v pečlivé geometrii další menší květináče a kolem dokola překrásná loggie podpírána dórskejma sloupama. Jinak též- střídmá elegance ve vší své uměřené parádě.

Pod ní pak kameny se jmény a roky jako např. Francisco Ugotioni 1692. Vypadá to, že se těm lidem tady tak líbilo, že se tu nechali pohřbít.
Navíc kavárna. Nebo spíš pár rozhozených stolů a židlí. Přilepšení k důchodu pupkatého majitele. Moc mu to ovšem asi nehodí, protože kromě jednoho Itala, kterej si tu vykládá karty a nic nepije, jsem tu sám. Kafe stálo 80 centů. Jak říkám: pohádka.

Cholerik v manickým stadiu

Zahnal mě sem déšť. Cholerik v manickým stadiu blížícímu se totální hysterii. Napřed jsem se schovával u nějakýho vchodu. Tlačil jsem se ke dveřím a stejně pomalu mokl. Vyšel majitel, omlouval se a jestli si nechci zatelefonovat, pak, když to trošku přestávalo, přinesl deštník a že je můj, ať můžu dojít, kam potřebuju. Myslel si člověk jeden hodnej, že mám kam jít.

Tak jsem oblékl batoh do své nepromokavé bundy a vyrazil. Další záchvat dešťové mánie. Kam se teďka vrtnout? Pořádná porce beznaděje. Jak jsem našel tohle místo, vím docela přesně: zázrak. Vždyť z ulice sem vedou jen takový napůl pootevřený dveře, sotva jsem jimi s batohem prošel.

Ale teď jsem tu a už nikdy odsud nechci odejít.

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.