„S plastelínou jsem si hrál od dětství. Když mi bylo sedm let, vytvořil jsem z ní výjev z bitvy Husitů u Sudoměře a uspořádal svou první výstavu za výlohou místní pojišťovny,“ uvedl umělec z Nového Jičína s tím, že v tak malém městě si plastelínové postavičky prohlédli snad všichni obyvatelé.

„A to byl mezník v mém životě. Tehdy jsem si řekl, že chci být slavným,“ řekl s nadsázkou Jan Zemánek, jehož nejmilejším materiálem se o několik let později stalo dřevo, konkrétně švestka. „Jednak je z ní slivovice, ale hlavně je to kvůli načervenalé barvě nejkrásnější dřevo,“ děl sochař, který ve svých dílech zachycuje život takový, jaký je, včetně nálad a emocí lidí.

V 80. letech se přihlásil do soutěže na sochařskou výzdobu před Základní školou v Havířově. Komisi dodal pryskyřicový model chlapce vybíhajícího ze školy s vlaštovkou zhotovenou z vysvědčení. „Moment, kdy hoch vlaštovku hází, vyjadřoval, jak je mu v tu chvíli už všechno jedno. No, neprošlo to,“ poznamenal s úsměvem sochař s fešácky zakroucenými fousky.

Přestože má Jan Zemánek rád humor, zpracoval i velmi vážná a citlivá témata. K nim patří například socha v památníku holocaustu ve Valašském Meziříčí. Na místě bývalé židovské synagogy zde z železničních pražců symbolizujících transport sestavil židovskou hvězdu a do žulového trojúhelníkového podstavce vytesal jména obětí.

Pro Karla Kryla, s nímž v Novém Jičíně prožil pubertu, vytvořil z dubových fošen fontánu ve tvaru kytary. „Místo strun tryská ve fontáně šest čúrků vody,“ popsal kašnu sochař, který pro papeže Jana Pavla II. vytesal ze dřeva monstranci.