Pianista a skladatel Emil Viklický je nepřehlédnutelnou postavou tuzemské hudební scény. Kromě toho je i jednou z mála českých muzikantských osobností, která je schopná prorazit v zahraničí. Členové jeho tria jsou prvními českými hudebníky, kteří dostali pozvání na prestižní London Jazz Festival. Viklický svou nezpochybnitelnou virtuozitu dává do služeb radostnému účinku na posluchače.
Jazzový pianista a skladatel vystoupil v pondělí v Prostějově se sličnou cimbalistkou s procítěným vokálem Zuzanou Lapčíkovou. Ta svým křehkým hlasem dokáže rozeznít dávno zasutý stesk moravských lidových balad jako nikdo jiný. V nebývale dusném květnovém podvečeru se na jejich společném koncertě v Národním domě nedýchalo, nýbrž vydechovalo. Vždy po doznění posledního tónu skladby.
Většinou hráváte v triu. Nechyběl vám na dnešním koncertě třetí do party?
Je pravda, že mám svoje vlastní jazzové trio, kromě toho jsem ze Zuzkou hrával ještě s Jiřím Mrázem nebo s Jurou Pavlicou, ale teď se nám úplně nejlíp hraje ve dvou.
Na co kromě piana ještě rád brnkáte?
Občas na nervy. Ale jinak se držím hlavně klavíru. Jazz jako takový pro mě znamená především dobrodružství. Aby mě to bavilo, musím brnkat tak, aby to bavilo i posluchače. To je ideální kombinace. Protože dělat muziku jenom pro sebe, to by bylo celkem smutné.
Jak poznáte, že to posluchače baví?
Intuicí. To vám nikdo nezavolá nebo nepošle v esemesce. To vycítíte přímo na koncertu. Ono se vám taky úplně jinak hraje, když vnímáte, jak to lidi bere.
Jaký je váš oblíbený zvuk?
Můj naprosto nejoblíbenější zvuk je vytahování špuntu z láhve francouzského vína. Úplně nejraději mám Bordeaux, třeba Chateau Petrus nebo Chateau Troplong Mondot. Pokud by mi posluchači vašeho listu…
Myslíte čtenáře…
Ano, pokud by mi vaši čtenáři chtěli udělat radost, můžou mi poslat Chateau Petrus ročník 1962.
Dá se na základě chateau Petrus složit nějaká hudba?
Po vypití jedné lahve dobrého Bordeaux se dá podle mého názoru zkomponovat naprosto cokoliv.
A fungoval by zvuk otvírané láhve i jako hudební motiv?
Určitě. Myslím, že by se to dalo rozvést do nějaké krásné symfonie.
Nedávno jste hrál ve Spojených státech. Jak na vás tamější publikum reagovalo?
Byli veselí. Hráli jsme v Birminghamu v Alabamě, kde donedávna fungovala velká rasová segregace. Vystupovali jsme tam se slavným černošským basistou Clevelandem Eatonem, což bylo v tom prostředí docela zvláštní. Pak jsme letěli do jiného Birminghamu tentokrát v Anglii, kde nás recenzenti chválili až to hezké nebylo. Mimo jiné se mě ptali, jestli se mi líbí titul Janáček jazzu.
A líbí?
Ale jo. Nicméně, mezitím jsme ještě odehráli jeden koncert ve Vídni. Do Rakouska nám ale z Paříže, kde jsme přestupovali, nepřiletěly kufry. Takže jsme na snobské publikum ve velmi pěkném sále rádia ORF museli jít ve zpocených tričkách a notně nevyspalí. Ale ten koncert se moc povedl. On unavený muzikant hraje stejně nejlíp.
Skutečně?
Je to tak. Protože, když jste unavení, tak se v tu chvíli soustředíte jenom na hraní a zapomínáte na všechno ostatní.
Během krátké chvilky jste stihl vyjmenovat několik zajímavých měst po celém světě. Co vás osobně spojuje s Prostějovem?
Narodil jsem se v Olomouci a do Prostějova jsem to nikdy neměl daleko. Když jsem začínal, tak si pamatuji, jak jsem byl v Prostějově na koncertě pianisty Míti Zikmunda, který tady vystupoval společně s barytonsaxofonistou Jirkou Pravdou. Ale ti hráli, panečku, jak ti hráli! Tehdy v tom místním maličkým klubu jsem zažil naprosté uhranutí hudbou. Byly to pocity dvanáctiletého kluka, který strašlivě toužil hrát jazz, akorát nevěděl, jak na to. Ti dva pro mě tenkrát byly obrovskými idoly. A dnes, po všech těch letech se Míťa Zikmund, který tu žije, přišel podívat na náš koncert. Tím se uzavírá můj prostějovský kruh.
