Václav Kotek v souboru nejdříve pracoval jako kulisák, ale díky svým organizačním schopnostem a analytickému myšlení se brzy stal manažerem a statistikem tohoto věhlasného souboru. Má tedy dokonalý přehled o jeho historii a zázemí. Zároveň v něm působí i jako herec. Ve hře Lijavec, kterou uvedlo prostějovské divadlo minulý čtvrtek, vystupuje v roli Mlynáře. Ten je sužován dvěma věcmi: jednak odloučením od jeho ženy, jednak zácpou. Postava Mlynáře dokazuje, že není malých rolí, a že i na poměrně titěrné ploše může herec přímo na pódiu „porodit“ něco skutečně velkého.

Zatímco během 70- tých a 80- tých let většina slavných českých divadel i kvůli probíhající normalizaci upadala, tak Divadlo Járy Cimrmana vzkvétalo. Jak se mu to podařilo?

Vtom, abychom vůbec přežili všechny ty maléry komunismu, nám hodně pomohla nadčasovost humoru. Nejednalo se o satiru, ale o hru se slovy a obrazy, takže to cenzory bylo téměř nenapadnutelné. To se však netýkalo právě Lijavce. Tam tehdejším papalášům vadila postava tajného c. k. policajta. Takže hra byla po prvních přibližně dvaceti reprízách na téměř tři roky zakázána.

Přijde mi, že i po těch čtyřiceti letech stále působíte jako parta kluků, která si hraje. Provádíte si navzájem klukoviny přímo na pódiu?

To víte, že jo. Jinak bychom to spolu ani nemohli vydržet. Zjistil jsem, že přesně 4. října, kdy divadlo oslaví 40 let své existence, připadne představení s pořadovým číslem 11 000! Když si představíte takovouhle neuvěřitelnou řadu, tak je jasné, že se v ní občas něco semele. Přestože velice důkladně dodržujeme autorský text, tak občas dojde k nějakému přebreptu, nebo si i nějaké to překvapení nachystáme. Nejlépe se takovým záležitostem daří na konci dlouhé šňůry představení hraných za sebou, kdy už je člověk tak unavený, že začne plácat nesmysly. Jelikož diváci naše hry většinou důvěrně znají a fandí nám, tak to obvykle berou jako legraci. A pokud se některý nápad ukáže jako obzvláště povedený, tak autoři občas svolí, a už zůstane ve hře natrvalo.

A kdo v souboru zlobí nejvíc?

Nejvíce drzosti má v sobě Zdeněk Svěrák, který vládne obrovským darem humoru, dokáže improvizovat a rád se baví. Ovšem jednou za čas každého z nás napadne něco, co by rád předvedl ostatním, a zároveň v sobě najde dost odvahy, aby to vyzkoušel přímo na pódiu.
Vzpomenete si na nějaký konkrétní moment během představení, který vás vykolejil?
Jeden z nich se odehrál právě tady v Prostějově. Vystupovali jsme tu dopoledne s představením pro učně, z kterých se však vyklubaly samé učnice. Tenkrát jsme hráli Hospodu Na mýtince. Ve hře je replika, kdy se o jedné krasavici říká: „Nabrala vodu do dlaní a řekla: Pi(y)j!“ Láďa Smoljak, který to tehdy hrál, povídá: „Nabrala vodu do dlaní a…,“ tady se zasekl, mrkl na všechny ty puberťačky v hledišti a pokračoval, “… a řekla: bumbej!“ Od té chvíle jsme hráli úplně jinou hru…

A jak se vám jinak hraje v Prostějově?

Do Prostějova jezdíme moc rádi. Lidi jsou tu příjemní a nám se tu vždycky hrálo velice hezky. Za těch posledních třicet let neuplynul rok, abychom sem aspoň jednou nepřijeli. Navíc zdejší divadlo je opravdu krásné a my si moc vážíme pana Kotěry, že ho postavil takové, jaké je. Kromě toho jeho vznik zapadá přesně do doby, ve které žil a tvořil Jára Cimrman.

Chodí na vás už třetí generace diváků. Někteří ze členů souboru pravidelně bývají nejstaršími lidmi v sále. Projevuje se na vás někdy únava?

Obzvláště na konci dlouhé sezony určitě ano. Ale to je stejné, jako u jiných divadel. My máme tu obrovskou výhodu, že na všechny z nás až zázračně povzbudivým způsobem funguje smích publika. To vždycky vyprovokuje naše další a další vzepětí a sepětí. Jsem naprosto přesvědčen, že smích léčí. My jsme totiž důkazem! V první řadě, jak doufám, léčíme smíchem diváky. Ale nejen je. Právě reakce publika zase znamenají tu největší vzpruhu pro nás. Divadlo Járy Cimrmana tedy podle mě funguje jako jakási pojízdná ozdravovna, kde se lékaři a pacienti léčí navzájem.