Buty se v současné době nachází ve stádiu, kdy (prozatím) rezignovali na ambici posouvat se někam dál a výš. Stále se však nehodlají vzdát šance, aby hudbou výsostně bavili sebe i posluchače. Tuto jejich etapu dobře charakterizuje projekt Live Juke box, kdy členové kapely přímo při vystoupení nechávají lidi, aby si za pětikorunu vybrali, jakou ze sta jejich písniček budou chtít slyšet.
* Cena vstupenky na váš koncert je stanovena tak, aby „návštěvníkovi zbylo v peněžence přesně pět korun na splnění jeho hudebního přání.“ Co byste si vy pořídili za poslední pětikorunu?
Radek Pastrňák: Poslední pětikoruna je strašně málo peněz. Takže bych se asi snažil založit nějakou sbírku. Pokud by se k ní přidal takový milión lidí, tak už by se s tím dalo něco dělat.
* Na hudbu byste zrovna nemysleli?
Milan Nytra: Hudba nepatří mezi základní lidské potřeby. Kdybys měl poslední pětikorunu, tak si na muziku ani nevzpomeneš.
* A pokud byste ji hodili do Juke boxu. Jakou skladbu byste si vybrali?
Radek: Jako předseda klubu nepřátel hudby písničky zásadně neposlouchám. Takže žádnou.
Milan: Já taky ne. Raděj bych tu pětikorunu proměnil za pět minut absolutního ticha. To je totiž naprosto nedostatkové zboží. Už Stravinskij říkal: „Dejte mi ticho a já vám vyrobím hudbu.“
Radek: My se vlastně na koncertech snažíme od lidí vybrat co nejvíc pětikorun, abychom si za ně pak mohli pořídit vlastní ticho.
* Myslíte, že si z Prostějova odvezete bohatou sbírku?
Milan: Určitě. Slyšeli jsme totiž, že právě v tomto městě je obrovské množství pětikorun. Prý se tu někde odlévají ve sklepě.
Radek: Navíc pro Prostějov znamenají ohromnou přítěž.
Milan: Určitě. To je stejné jako s balónem. Pokud má vzlétnout, musí se odhodit všechny ty pytle s pískem. A tak je to i s Prostějovem. Aby se rozvíjel, musí se zbavit přebytečných pětikorun. A od toho jsme tu my.
Radek: Jenom doufám, že radnice naši snahu ocení.
* Donedávna jste vyprodávali velké sportovní haly. Jaké to je vrátit se zase zpátky do malých klubů?
Milan: Docela si to užíváme. Všechno je totiž menší. Především hluk. A to nám vyhovuje.
Radek: Jen lidi se zvětšili.
* Čím si to vysvětlujete?
Milan: Těžko říct. Může to zapříčiňovat rozpínání vesmíru, ale taky nemusí…
Radek: Spíš to bude tím, že k lidem na koncertech teďka máme blíž. Z velkého pódia jsme to měli dál, a proto všichni vypadali menší.
* Váš ústup ze světel velkých ramp, přišel po tom, co deska Normale, do které jste vložili hodně energie, nebyla masami přijata. Jak jste snášeli neúspěch?
Radek: No, nepotěšilo to. Život jde samozřejmě dál. I když ta křivda ve mě neustále doutná, a pokud bych se dostal k nějaké zbrani hromadného ničení…
* Vyvíjíte snad už nějakou?
Milan: Samozřejmě. Jedná se o naprostou novinku. Snažíme se vytvořit bombu, která by všude na světě zajistila absolutní ticho. Jen si představte ty důsledky. Například matka křičí na dítě, aby se nespálilo. To ji však neslyší a spálí se.
Radek: Navíc spousta lidí přijde o práci. Třeba muzikanti.
* To zní velice katastroficky. Do jaké fáze výzkum pokročil?
Milan: Právě probíhá testování. Na naší základně Los Alamos v pustině za Brnem máme zkušební střelnici.
* A nehrozí třeba, že bude odhalena?
Milan: V žádném případě. Naše střelnice je totiž naprosto tichá.
