Brzy se na pultech knihkupectví objeví vaše další kniha. Můžete ji čtenářům přiblížit?

V listopadu by mi měla vyjít detektivka s názvem Šamanský bubínek. Někdy na tu dobu plánuji i křest knihy, zatím ale neví, kdy a kde se bude konat. Ale chtěla bych, aby to bylo blízko Prostějova. Po Novém roce mi pak vyjde společenský román. Původně jsem měla v plánu vydat obě knihy zároveň, ale v nakladatelství se změnily podmínky, takže na poslední knihu, co jsem teď nedávno dopsala, si čtenáři musejí počkat do ledna.

Možná je trochu brzy se na to ptát, ale máte už nějaký další nápad na novou knihu? close Úspěšná spisovatelka, advokátka a starostka Jarmila Pospíšilová zoom_in

Nápady a plány na knihy mám, dokonce hned několik, a to jak na detektivku, tak i na román. Rozhodně neplánuji žádnou větší pauzu od psaní, i když je to v kombinaci s prací velice náročné. Mám závazky vůči svým klientům a nemohu si dovolit dát si pauzu od práce a věnovat se naplno psaní, i když by se mi to velice líbilo.

Odkud čerpáte nápady pro své příběhy?

Na to se nedá jen tak jednoduše odpovědět. Nápady ke mně přicházejí různě, z okolí, z lidí nebo ze životních situací. Ani nevím jak. Prostě se samy přihlásí o slovo v pravou chvíli. Je fakt, že třeba i delší dobu v hlavě nosím zárodky nějakého příběhu, které později použiji pro napsání celé knihy, anebo z nich udělám jenom dílčí epizodu. Někdy je nevyužiji vůbec. Na tohle by těžko odpověděl jakýkoliv umělec, ať už hudebník nebo malíř. Nápady jsou součástí tvůrčí fantazie, kterou má ve větší či menší míře každý z nás.

Pomáhá vám při psaní vaše zaměstnání?

Těžko říct, jestli mi pomáhá. U detektivek je rozhodně výhodou, že vím, jak probíhají soudní procesy, že znám dobře trestní zákoník. Díky tomu vím, co může na čtenáře působit věrohodně a co naopak ne. Rozhodně se ale snažím všechny tyto věci zjednodušit, aby to čtenáře zbytečně neunavovalo a nenudilo. Proto dávám ve svých knihách přednost lidským příběhům, které jsou podle mě hlavní nosnou částí celé knihy. Jde mi hlavně o to vykreslit lidi, jejich povahy a vztahy, a ne se zbytečně pitvat v rozebírání soudních procesů a právních předpisech.

Má práce advokáta na volné noze nějaký vliv na to, jak píšete?

Někdy mám pocit, že mi moje práce v psaní tak trochu překáží. Je skutečně velmi náročná, musím respektovat své závazky vůči klientům, i když na druhou stranu mi dává o něco větší svobodu, co se týče rozvržení času. Je to určitě práce zajímavá, ale vyžaduje určitý, jednostranný styl myšlení a chladnou logiku, prostě nic, co by mi dalo možnost se nějak kreativně projevit. Tento styl myšlení a fungování je náročný. Nemám problém jej zvládat, ale potřebuji jej nějak vyvážit, a právě proto si tento nedostatek kreativity vynahrazuji psaním.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste mohla začít psát knihy?

To si vůbec nevzpomenu. Vždycky jsem měla k psaní blízko a ráda jsem se vyjadřovala psaným slovem. Chvilku jsem s tím, že bych něco napsala, koketovala na vysoké, ale nakonec jsem od toho upustila. Myslím, že to byl dlouhodobý proces, kdy ve mně dozrávalo rozhodnutí něco napsat.

Co bylo impulsem pro napsání první knihy?

Původně jsem v hlavě měla nápad, který se stal tématem mé druhé knihy Leopard nemění skvrny. Dlouho jsem si celý příběh stavěla dohromady a už jsem byla rozhodnutá, že jej napíšu, když v tom se mi přihodilo něco nečekaného. Jela jsem na návštěvu ke známým na Drahanské vrchovině. Byl právě konec jara, opravdu velmi pěkné počasí, svítilo slunce, tak jsme si vyšli na procházku po okolí. Známá mi řekla o zajímavém místě, kde stály ruiny starého mlýna, který za války vyhořel. Tak jsme se tam spolu byly podívat. Kromě pozůstatků mlýna na tom místě stál ještě památník lidem, kteří za druhé světové války pomáhali partyzánům. Kolikrát jsem prošla kolem všelijakých pomníků a křížků bez nějakého většího povšimnutí. Tady to ale bylo něco jiného. Pořád ve mně byl nějaký popud, který mě přinutil, prohlídnout si ten památník podrobněji. Byly na něm fotky mladých lidí a pak mě ještě zaujala skutečnost, že ti lidé byli zastřeleni těsně před koncem války. Všechno to působilo tak nějak magicky: okolní mírumilovná atmosféra, zbořený mlýn, fotky mladých hrdinů a fakt, že zemřeli těsně před koncem německého teroru. Úplně mě to zasáhlo. Díky tomu vznikla moje prvotina Prach, popel a dým. Potom už jsem nezažila nic podobného. Když jsem ten příběh dopsala, poprosila jsem známou, aby se poptala místních pamětníků na historii mlýna a jeho obyvatel. Měla jsem strach, že bych se svým příběhem mohla někoho dotknout. Nakonec jsem se dozvěděla, že ti lidé byli zastřeleni za jiných okolností, než mám v knize, a mlýn vyhořel až po válce a to vinou špatné elektroinstalace.

Máte nějaký spisovatelský vzor?

Pokud je to myšleno ve smyslu, jestli bych chtěla psát jako někdo jiný, tak odpověď je ne. Každý je osobnost a má svůj specifický styl, který je nenahraditelný. Mám řadu autorů, které ráda čtu. Skutečně se mi líbí jejich styl, ale nikdy bych nechtěla psát jako oni. Z autorů detektivek se mi líbí styl Mileny Brůhové a Hany Proškové, kterou jsem ráda četla, ještě když jsem byla na univerzitě. Také Božena Šimková má moc pěkné detektivky. Jinak zbožňuji laskavost, stručnost a výstižnost Karla Čapka a jeho povídek. Z nedetektivních autorů mě oslovila například Květa Legátová, začínající autor Matěj Hořava, Anna Bolavá a polská autorka Olga Tokarczuk.

Co považujete při psaní knihy za nejobtížnější?

Nejtěžší je, když se mi to střídá s prací a já se nemohu pořádně soustředit na psaní. Nejlepší je, když jsem doma, mám klid a mohu se s příběhem zavřít a koncentrovat se jen na něj. Mohu jej mít pořád v hlavě a žít jím. Nic mě nevyrušuje a já nemusím neustále přepínat z jednoho stylu myšlení na druhý. Proto nejraději píšu o víkendech a svátcích. Kniha se ale bohužel nedá napsat během jednoho víkendu, takže píšu i během pracovních dnů, vždycky odpoledne anebo po večerech. Je to ale mnohem těžší.

Kromě provozování advokátní kanceláře jste ještě starostkou obce Vincencov. Baví vás to?

Je obtížné říct, jestli mě to skutečně baví. Co vím, je to, že to má smysl. V této práci je spousta věcí, které mě rozčilují. Je totiž velký rozdíl být starostou v uvolněné pozici a v neuvolněné pozici. Vincencov je jednou z mála obcí, které nemají nikoho v neuvolněné funkci, ani hospodářku, takže zajistit, aby obec nějak fungovala, je velice těžké. Já osobně tuto práci beru jako službu, která má smysl.

Není to přece jen příliš náročné skloubit práci v advokátní kanceláři, starostování a psaní?

Mně se to těžko posuzuje, protože neznám jiný stav věcí. Zatím to všechno zvládám, ale je to opravdu únavné. Pokud mi práce vydrží v takovém tempu jako doposud, tak myslím, že nebudu mít problém. Vždycky jsou silnější a slabší období, kdy se mi tato kombinace prací daří sladit lépe a hůře. To ale k životu patří. Je to sice pořádná dřina, ale stojí to za to.

Autorka: ROMANA SOUKUPOVÁ