V uplynulých dnech se její výběhy staly ještě častějšími. Pustila se totiž do organizace poslední velké akce Divadelního spolku Historia, který před dvaceti lety společně s Annou Zachovalovou založila. Díky ní a spoustě dalších báječných lidí budeme všichni v sobotu 2. října od tří hodin odpoledne v Duze moci potkat skoro sedmdesát prostějovských osobností, které výrazně poznamenaly tvář našeho města během celého 20. století.

„Do něčeho tak velkého se už nikdy nepustím. Sice mi opravdu hodně pomáhala Jarka Hlaváčová a všechny ty andělské bytosti, které mám tu čest nazývat svými přáteli, ale to víte: jenom vyžehlit jedny šaty zabere tři hodiny! Během příprav jsem tak odrovnala nejen sebe, ale i žehličku,“ říká Eva Suchánková těsně před tím, než se jí rozzáří oči a ona se opět rozmluví o tom, jak by se příští rok mělo pořádně oslavit výročí položení základního kamene prostějovské radnice.

Těšíte se už do Duhy, nebo si spíše oddychnete až to všechno bude za vámi?

Na jednu stranu se hodně těším, až celou akci budu mít za sebou, na druhou stranu je třeba říct, že po každém představení trpím jako Job. Nedokážu pochopit ty, kteří mají po vystoupení pocit zadostiučinění z toho, jak byli fantastičtí. Naopak. Zatímco na jevišti to celkem zvládám, jakmile z něj sejdu, pravidelně mě na dva dny chytnou mindráky z toho, že to celé mohlo být mnohem lepší.

Divadelní spolek Historia ztvárňuje často aristokracii, ať už jde o původ či způsob chování. Kde se ve vás tahle láska ke šlechtě vzala?

V tomhle smyslu mě hodně ovlivnila moje maminka, která ještě pamatovala období secese potažmo i rakousko-uherského mocnářství. Hltala jsem, když na ty časy vzpomínala jako na nádhernou dobu, kdy lidé byli vůči sobě galantní a ohleduplní. S podobnou nostalgií maminka vzpomínala i na monarchii. Byla totiž hluboce přesvědčená, že jako Češi si neumíme vládnout, protože nehledíme na tradici, ale spíše jsme zvyklí sledovat naše aktuální a často krátkozraké cíle.

Spolek jako vůbec první v republice začal svými historickými „živými obrazy“ oživovat zámky. Můžete nyní, kdy už něco podobného dělá kdekdo, zavzpomínat kdo s tím nápadem přišel?

Ještě za komunismu jsem se v Praze setkala s Olinkou Velkovou, která mi vyprávěla, jak coby učitelka ZUŠ společně se studenty gymnázia udělali akci Týden na zámku Kozel. Tehdy si z filmových studií na Barandově půjčili kostýmy i šperky a zkusili zachytit život šlechty, tak jak ho lidé na zámku žili v průběhu všedního dne. Začínalo to tedy tím, že hraběnka ráno ležela v posteli a komorná ji přišla probudit, přes společný oběd až po večerní zábavu s hudbou a tancem. Turisté, jak procházeli zámkem, tyhle výstupy postupně objevovali a náramně se bavili.

Jak na podobnou „aristokratickou“ akci nahlížel tehdejší režim?

To víte, že nakonec z toho byl velký průšvih. Soudruzi usoudili, že se jedná o glorifikaci šlechty, správce zámku dostal po prstech a studenti měli utrum. Ve mně však tenhle nápad zůstal a jakmile se po revoluci naskytla šance, sbalila jsem své žáky ze ZUŠ a pustili jsme se do toho.

Spolek jste spoluzaložila s Annou Zachovalovou. Jak jste se vlastně seznámily?Eva Suchánková

Bylo to ve Vyškově, kam mě na pionýrský tábor pozvali jako divadelní lektorku. Mluvily jsme tehdy společně o tom, jak by bylo báječné uspořádat něco podobného jako byla právě ta akce na zámku Kozel. Obě jsme si však dobře uvědomovaly, že to v tehdejších podmínkách není možné. Až těsně po revoluci se Anička s tímto nápadem svěřila řediteli zámku ve Slavkově a skvělému člověku Honzovi Špatnému. Ten reagoval čistě spontánně: Holky, přijeďte, uděláme to u nás!

Vždy jste si potrpěla na historickou přesnost kostýmů i pravdivé ztvárnění historických osobností. Odkud čerpáte všechny potřebné informace?

Samozřejmě, že čtu knihy, obíhám archivy, případně se snažím sejít se s pamětníky. Ovšem kromě toho jsem měla velké štěstí, že jsem hned od začátku Historie mohla spolupracovat s heraldikem Aloisem Ernestem. To byl vždy velmi přísný kritik. Když jsem napsala scénář k nějakému výstupu, tak mi pak často řádně vyčinil, že je to nesmysl, že tak, jak si to představuji, se šlechta nikdy nechovala a že jsem se tím pádem už úplně zbláznila. Abych ho nezklamala, musela jsem být při přípravě našich výstupů naprosto precizní. Kolikrát jsem pak šla po šití kostýmů ve tři hodiny ráno spát a těsně předtím, než jsem usnula, jsem si vzpomněla, že by se něco na kostýmu dalo předělat. A tak jsem vyskočila z postele a šla to udělat.

Jak jste se vlastně rozhodovala pro historické postavy, které ztvárníte?

Za tím stál také Alois Ernest. Začalo to tím, že jsem pro jednu z prvních akcí potřebovala sehnat šedesát regionálních osobností. Tak jsem si zavolala do prostějovského muzea. Tam mi řekli, že na Prostějovsku tolik osobností nikdy nežilo. Nato jsem se ozvala Ernestovi, ten se hrozně rozčílil a za moment volal zpátky. „Jak to, že tady nežily osobnosti! A co je tohle!“ hulákal a nadiktoval mi tři jména spolu s informacemi o těch lidech. Tak jsem si to zapsala, ovšem tím to ani zdaleka neskončilo. Za půl hodiny volal Ernest znovu a už měl pro mě další čtyři jména. A tak se to neustále opakovalo až jsme tu šedesátku dali společně dohromady. Bylo to rozkošné, na to se nedá nikdy zapomenout…

Jakou osobnost z historie Prostějova jste si obzvláště oblíbila?

Mojí oblíbenkyní je vždycky ta osoba, kterou se právě zabývám, seznamuji se s ní a přemýšlím, jak ji pravdivě podat. Bez toho, abych se toho konkrétního člověka svým způsobem nezamilovala, bych tohle všechno prostě nemohla dělat. Jinak je však mojí největší favoritkou Josefína Chmelařová. Tato dáma v pravém slova smyslu se před sto čtyřiceti lety zasloužila o založení ženského pěveckého sboru Vlastimila. Kromě toho se svým manželem Eduardem podporovali nejrůznější česky mluvící kulturní spolky a také tehdejší sokoly. A když si uvědomíte, že celý Prostějov v době, kdy žila, hovořil německy, tak je jasné, že to neměla vůbec jednoduché. Kdo ví, jak by to tady bez podobných lidí, jako byla ona, dneska vypadalo…

Vaše oblíbenkyně se však v Duze tentokrát neobjeví. Prozradíte někoho, na koho se můžou diváci těšit.

Zmínila bych třeba Anežku Soldánovou, velkou krasavici a do konce války subretu divadla Hanácké obce. Nejslavnější milovník české operety Jára Pospíšil o ní ve své knize vzpomínek napsal, že v ní poznal ochotnickou herečku, která se plně vyrovnala jeho profesionálním hereckým partnerkám v Praze, jakými v té době byly třeba Hana Vítová, Ljuba Hermanová a mnoho dalších filmových hvězd třicátých let.

Přes svůj věk jste motorem akcí, do nichž se zapojuje poměrně velké množství lidí. Odkud vy sama čerpáte energii?

Od rodiny, přátel a také odněkud shora. Jenom Historií prošlo více jak sto dvacet lidí včetně mé dcery Renaty, která se mnou spolupracuje od samotného začátku spolku. Přestože jsem se čas od času s některými z nich pohněvala, nemůžu po těch letech říct, že by mě kdokoliv z těchto lidí nechal na holičkách, když jsem to skutečně potřebovala. Pokud se tedy ohlédnu zpátky na to, co jsem v životě prováděla a uvědomím si, že jsem se navzdory tomu všemu celkem ve zdraví dožila pětasedmdesáti let, tak… Musím prostě říct, že jsem doposavad měla neskutečnou kliku.Eva Suchánková

EVA SUCHÁNKOVÁ

Narodila se 12. ledna 1935 v Olomouci. Celý život žije v Prostějově.
Vystudovala Gymnázium Jiřího Wolkera, pracovala ve Stavoprojektu jako konstruktérka, poté se živila jako vychovatelka.
Při zaměstnání vystudovala Oděvní průmyslovku, Pedagogickou fakultu olomoucké univerzity a také obor loutkářství na pražské DAMU.
V letech 1977-1992 učila na Základních uměleckých školách v Prostějově a Plumlově.
2. října 1990 založila společně s Annou Zachovalovou Divadelní spolek Historia, kterým prošlo přes sto dvacet herců.
Svými kostýmovanými divadelními výstupy Historia oživila zámky ve Slavkově, Čechách pod Kosířem a také secesní Národní dům v Prostějově.
Má dceru Renatu a vnuky Ondřeje a Štěpána.