Karel Foltin je také spisovatelem. V roce 2012 mu například vyšla kniha Největší osobnosti českých dějin, v roce 2009 Sbohem, základko a před dvěma lety pokřtil knihu prostějovských pověstí A vi to celé Prostějov. Mezi dětmi je však jméno Karla Foltina nejvíce spojováno s pohádkami.

Jak jste se dostal k psaní pohádek?

Dostal jsem se k tomu díky divadlu, které se ve Ptení hrálo od dob otevření budovy Základní školy. Nevyužívat prostorný sál by byl hřích. Sem tam jsme se jako kantoři střídali a tvořili jsme divadelní představení, podle toho, jak kdo měl čas nebo, kdo to dostal příkazem. V osmdesátých letech se pak divadlo stabilizovalo a utvořil se divadelní soubor. Vedla jej vychovatelka ze školní družiny a kantoři, kteří se střídali. V devadesátých letech se stalo, že na začátku jednoho školního roku onemocněla učitelka, která byla zrovna na řadě. Do práce se pořád nevracela a děti se začaly ptát, co bude s divadlem, když se ještě nezkouší. Tak jsem se začal zajímat, kde by se daly sehnat nějaké scénáře. Nakladatelství Dilia, které se zaměřovalo na psaní divadelních textů, se zrovna transformovalo a nikdo nevěděl, jakou má adresu. Řekl jsem si, že i prezidenti píší divadelní hry. V listopadu, asi během jednoho týdne, jsem sepsal první jednání pohádky, a začali jsme zkoušet pohádku O Kubovi a princezně Magdalence.

Na pohádkách se dodnes vystřídá mnoho herců, jaký byl tehdy zájem dětí hrát divadlo?

Zájem dětí hrát divadlo byl dost velký. Proto jsem musel již tehdy vytvořit pohádku, kde se vystřídalo hned několik postav. Když se člověk podívá na pohádku O Budulínkovi nebo O Perníkové chaloupce, jednajících postav je poskromnu i s nějakým mluvícím křovím. (smích) Pročítal jsem tehdy spousty všelijakých sborníků pohádek, kde bych sehnal nějakou inspiraci, a nakonec ta první pohádka byl takový kompilát severských pohádek s ruskými. Důležité ale bylo, aby pohádky měly mnoho jednajících postav. Na začátku to byl totiž, hlavně v prvních letech, velký boom hrát divadlo a v souboru se klidně sešlo i padesát až šedesát dětí. A zájem stále stoupal, a to tak, že jsme se málem nemohli vejít na jeviště.

Je to dnes těžké najít mezi dětmi dobré herce?

Dnes už začínáme třetí desítku. V souboru je čtyřiadvacet herců, a je pořád z čeho vybírat. Je to ale také o tom, co se mi podaří vymyslet. Určitý záměr vždy mám, ale když se člověk pustí do realizace, tak ty múzy si s tím dělají, co chtějí. Často se pak stane, že to, co z toho vznikne, je nakonec úplně něco jiného, než, co jsem chtěl na začátku.

První divadelní soubor byl zpočátku ryze dívčí záležitostí, jak se to vyvíjelo, že se dnes na divadelních prknech ptenského divadla představují divákům jak holky, tak kluci?

Při těch prvních představeních skutečně hrálo více děvčat. Na scéně se v počátcích objevil tak jeden kluk, a to ještě jako host. Název PĎĎ byl tedy původně zkratkou Ptenského dívčího divadla. Soubor si ale nakonec vydobyl takovou reputaci, že po dvou sezonách začal být zájem i těch kluků větší a mohli jsme obsadit chlapecké role skutečnými chlapci. A zájem kluků trvá dodnes.

Dnes píšete převážně komediální pohádky, bylo to tak vždycky?

Zpočátku jsem tvořil klasické pohádky. Publiku se to líbilo, ale mezi herci i diváky mají větší ohlas právě bláznivé komedie a taškařice. Herci se často při takových pohádkách baví již na zkouškách.

Kdy začínáte s herci zkoušet?

Zkoušíme už od září, ale je to hlavně proto, aby si mladí herci zvykli na to, že budou na jevišti. První měsíce zkoušek jsou pro herce spíš zábava, až poslední týden před představením dáváme ukáznění. Herci už mají vědět, kam dát jakou pauzu, otrkávají se, a někteří zkouší improvizovat. Já už to pak jen koriguji. Hlavní je, aby se u toho představení děti bavily.

Při rozhovorech v minulých letech jste se zmiňoval, že už je to vaše poslední pohádka, pak ale přicházely další divadelní kusy… Mohou se diváci těšit na vaše pohádky na divadelních prknech i v budoucnu?

Můj cíl je dohnat Williama Shakespeara. (smích) Ten pohádek napsal 36, takže jich mám ještě před sebou patnáct. Jsem důchodce, ale nemůžu si stěžovat, že bych měl volnou minutu. Bavím se ještě i dalším psaním a mám různé koníčky, takže mám co dělat. Na dětech je ale vidět, že je divadlo baví. Obě dvě strany, já i děti, jsme tak spokojení. Dokud zdraví slouží, budu psát. Je to tradice a máme vždy plný sál.

O vašich pohádkách se ví široko daleko. Kolika divákům tak obvykle hrajete?

Pamatuji si, že v sále častokrát stáli lidé i po stranách. Nyní máme připraveno něco okolo tři sta míst. Soubor má nasmlouvaných ještě dalších šest repríz, takže dalších čtrnáct dní budeme pohádku Jak se bubák Dudánek přestal bát, opakovat. Celkem ji uvidí asi 1 500 diváků, a myslím, že ne každý soubor se může pochlubit tím, že jejich inscenaci vidí tolik lidí. Navíc na nás dojíždí i školáci z Morkovic, což je kraj světa. ´Než bychom jeli na divadlo do Zlína, raději jedeme za vámi,´ říkají nám pokaždé.