Chci, aby měli lidé z mých obrazů dobrý pocit, říká Soňa Holíková

Hana Masaříková 1. 3. 2016

Prostějov – Malování je pro ni životní nutností až závislostí. Svými obrazy vyjadřuje svoje pocity, nálady a sny. „Lidé mi říkají, že na ně z mých obrazů dýchá klid, pohoda a pozitivní energie. A to je i mým cílem," říká prostějovská rodačka a malířka Soňa Holíková.

Malování se věnuje odmalička.

„Rodiče si dělali legraci, že jsem se narodila s tužkou v ruce. Pořád jsem kreslila a malovala. Začínala jsem od dětských kreseb, ale k tvorbě jsem využívala i jiné materiály, které byly tenkrát k dispozici. Ať už to byla hlína na zahradě nebo v zimě sníh. Rodiče mě v tom hodně podporovali, jezdili se mnou pro výtvarné potřeby do Olomouce, protože tehdy ještě nebylo moc obchodů," vzpomíná výtvarnice, která má výtvarné nadání v rodině.

„Maminka také malovala, ale jen, když jí to čas dovolil. Měli statek, takže volna bylo málo. Nedávno jsem se dozvěděla, že malovala i babička, maminky maminka, takže to mám asi v genech," usmívá se Soňa Holíková, která chodila od třetí třídy do tehdejší Lidové školy umění Vladimíra Ambrose v Prostějově. Tu navštěvovala do osmnácti let.

„Pak jsem si malovala sama pro sebe. Kreslila jsem především tužkou a suchými křídami a pro malbu jsem si oblíbila olejové barvy. Snažila jsem se zachytit vše ze života: krajinu, kytky, zvířata i lidi. Bavilo mě to, ale úplně mě to neuspokojovalo. Dlouho jsem se hledala," říká malířka, která se nyní věnuje abstraktní tvorbě.

„Práce na obraze mi někdy zabere týdny až měsíce. Impulsem je to, když mám z něčeho radost nebo mě naopak něco trápí. Často je to hodně nárazové. Některé obrazy vznikaly i automatickou kresbou, například při telefonování. Nepřemýšlím nad tím, co ruka dělá. Někdy je nejtěžší přenést představu nebo myšlenku na plátno. V hlavě už mám čtyři nebo pět let obraz, ale zatím jsem ho nebyla schopná namalovat. Buď nepřišla ještě správná doba, nebo ty představy nejdou ven," říká Soňa Holíková a dodává:

„Když domaluji obraz, tak ho mívám nějakou dobu na stojanu a zkoumám jej a přemýšlím, zda by nepotřeboval někde poopravit či doplnit. Když to však udělám, obraz

dostane jiný rozměr a ztratí se původní myšlenka. Manžel mi vždycky říká, že až ho domaluji, mám ho zalakovat a už na něj nechytat," prozrazuje malířka, která od roku 2013 vede výtvarné kurzy pro děti i dospělé.

„Hodně se věnuji polymerové hmotě, se kterou pracuji od roku 2009. Objevila jsem ji v časopise, a tak se mi to zalíbilo, že jsem si ji nadělila pod stromeček. Také jsem zjistila, že mě baví práce s lidmi," usmívá se výtvarnice a dodává, že k malování samotný talent nestačí.

„Někdo má talent od boha, ale pokud se v oboru nezdokonaluje, tak to nikam nedotáhne," míní prostějovská rodačka, jejíž obrazy jsou do 6. března k vidění v art kavárně Avatarka v Prostějově. Výstava se poté přesune od 11. března do zámku v Konici. (ham)