Za tímto úspěchem stojí konkrétní lidé. Dlouholetý tahoun tohoto prostějovského souboru režisér a scénárista Aleš Procházka dává ve svém životě improvizaci přednost před jakýmkoliv stereotypem. Přesto se s železnou pravidelností staví před studenty Gymnázia Jiřího Wolkera, kde působí jako učitel angličtiny.

„Své zaměstnání jsem ochoten vykonávat, ovšem pouze za předpokladu, že si vedle toho můžu dělat i divadlo,“ vysvětluje Aleš Procházka zdánlivý rozpor mezi kumštýřskou svobodomyslností a kantorskou disciplínou.

Původně studoval činoherní herectví na DAMU, nakonec však promoval v oboru výchovná dramatika na téže škole. Díky tomu má ideální podmínky pro práci se začínajícími talenty. „Divadlo s profesionálními herci mě moc nebralo, protože mi do toho pořád někdo camral. Když nyní připravuji ochotnická představení, můžu si je dělat zcela nezávisle,“ říká Procházka k tomu, proč se mu divadlo nestalo profesí, ale zálibou.

Po studiích strávil nějaký čas za kanálem La Manche, kam odjel pracovat jako Au-pair, aby v britském Leicesteru nakonec učil na základní škole. Po návratu se opět spojil s Mirkem Ondrou (nyní dramaturgem Moravského divadla v Olomouci), aby spoluzaložili právě ambiciózní divadlo Point. To už několik let tvoří hravý i dravý spodní proud v poklidném rybníku prostějovského kulturního života. Poslední dobou se mu však daří stále častěji probublávat až na jeho hladinu.

K rozhovoru jsme se s Alešem Procházkou sešli nad kávou v bufetu GJW. Na nástěnce tu viselo několik plakátů ze všech akcí, které se mu a lidem kolem něj podařilo během několika málo posledních dní zorganizovat: studentské oslavy Majáles, přehlídku studentských talentů na prostějovském zámku a hned dvě divadelní premiéry: Strakonického dudáka a Plán R.

Před pěti lety jste s Mirkem Ondrou připravili první větší projekt – muzikál Křižáci. Věřím, že během těch let se toho změnilo hodně. Je něco, co setrvává?
Tak především zůstáváme my dva. Coby divadelní dvojčata jsme se dali dohromady před deseti lety při práci na představení podle E. Bryla Malovaný příběh, který vznikal na Kollárce. Po mém návratu z Anglie jsme vytvořili právě Křižáky a pak jsme každý rok připravili aspoň jeden muzikál. Největší změna v souboru nastala ve chvíli, kdy jsme v roce 2005 získali prostor v Olomoucké ulici, kde jsme uvedli Studnu světců. Tehdy náš ansábl určitým způsobem dospěl.

Jakou roli při fungování divadla Point hraje Gymnázium Jiřího Wolkera, při němž bylo zřízeno?
Podpora gymnázia je naprosto nezanedbatelná. Bez ní by jsme absolutně nebyli schopni fungovat. Díky vstřícnosti této instituce se o technické a finanční zajištění téměř nemusíme starat. To jsou podmínky, které bychom jinde těžko hledali.

Na tvé divadelní práci musí být hrozné to, že investuješ energii do příprav představení s lidmi, kteří se po maturitě rozutečou po vysokých školách. Jak se s tím smiřuješ?
Strašně těžko. Někdy si připadám jako buddhistický mnich, který dlouho a pracně vytváří z barevného písku ty neuvěřitelně propracovaný mandaly, aby na úplný závěr, kdy už je to vše hotové, všechna ta zrnka nechal napospas větru, aby si je rozfoukal. Na druhou stranu nás to ale určitým způsobem posouvá dál, protože nemůžeme zakrnět. Tím, jak se lidi neustále mění, přichází stále nové nápady a my na ně musíme nějak nově reagovat.

V Pointu teď proběhly dvě úspěšné premiéry, je za tebou organizace majálesu a přehlídka na zámku. Necítíš se unavený?
Spíš naopak. Občas mívám hrozný stavy, že si říkám, má to cenu vůbec dělat? Ale po sukcesu toho všeho, co se tady teďka dělo, se právě nyní dmu jako balón a mám ohromnou chuť pracovat dál.

Do čeho se tedy pustíš?
Už dlouho sním o tom, že na naše prkna přivedeme postavu Barona Prášila. Přípravy se rozjely už před rokem, takže uvidíme. O prázdninách nás čeká tradiční letní tábor v Sobotíně u Šumperka, který bude opět plný divadla i natáčení minifilmů. Letos máme téma sci-fi, takže bude třeba vymyslet nějaký scénář toho, jak to celý bude probíhat. A v září začneme zkoušet první hru s Pointíkem, kam už před dvěma lety začali chodit hned ty nejmladší studentky a studenti gymnázia. Vlastně se jedná o takové naše dorostenecké družstvo, z něhož chceme brát lidi, až nám ti stávající zase frnknou někam pryč.