Matkou šampiona aneb Esport má budoucnost

Náš sedmnáctiletý syn, který podepsal profi smlouvu s organizací Entropiq a bude ji reprezentovat v mezinárodně složeném týmu ve hře Valorant, má svého mentálního kouče, trenéra i týmového manažera. A desítky dalších lidí, kteří se snaží prolomit ledy a zbořit tabu o tom, jak vypadá hráč počítačových her. Esport, tak se tomuto odvětví říká, má totiž velkou budoucnost.

Vzory pro ostatní

Pro milovníky počítačových her jsou esportoví profi hráči hrdinové, ke kterým vzhlížejí. Úplně stejní jako třeba Messi, Ronaldo nebo Šmicer (ten je mimochodem tváří Entropiqu), jen je sledují v online prostředí. Takže musí jít taky příkladem (nebo by měli jít).

Čistota půl života. Teď máme navíc roušky, testy, desinfekci…

Když nám poprvé syn Twisten (hráčská přezdívka) řekl, že se chce jednou hraním počítačových her živit, ťukali jsme si na čelo, protože co to je za blbost, aby se někdo živil něčím takovým. Dánský hráč Notail, který válí ve hře Dota 2, už ale za svou kariéru vydělal téměř 7 milionů dolarů, takže jo, dá se tím živit.

Byla tu ale i další pochybnost. Tak nějak jsem měla v hlavě zafixováno, že kdo hraje počítačové hry, skončí jako závislák v léčebně. Jenže to dávno neplatí. Esportový profesionální svět je dnes jiný a nic není zadarmo. Takže když nedávno Twisten podepsal profesionální smlouvu a já jako jeho zákonný zástupce nahlédla pod povrch, spadl mi kámen ze srdce. Zdá se, že ho čeká pořádná dřina!

Sportovní principy

„Hele, můj syn teď začal v tý pandemii hrát na počítači hry, nezblbne z toho? A kolik hodin bych mu tak měla dovolit?“ Píšou mi kamarádky, které mají děti ještě na základce. A já se všem teď snažím vysvětlit, že zblbnout může člověk z čehokoli, když to vezme za špatný konec.

Performance manager Entropiqu Richard Jarošík je „hlavou“ všech herních sekcí. „Lidi dnes vidí pět kluků, kteří si ve hře jen tak střílejí, a myslí si, že o tom to je. Ale reálně to je už o něčem jiném. Většina týmů má za sebou velký realizační tým,“ říká. Vzor vidí hlavně v zahraničí, kde už má esport nějakou historii a kde se k němu přistupuje jinak.

Být profíkem něco stojí

Nejlepší esportové týmy na světě na to káply. Profesionální hráči nejsou „kluci“, kteří se zdokonalují ve hře, ale jsou to hráči, kteří dbají na psychickou a fyzickou kondici. Je totiž velký rozdíl mezi dobrým hráčem a profesionálem. Jak říká Richard Jarošík, není náhoda, že každá herní sekce (sekcí je momentálně v Entropiqu sedm) má svůj realizační tým, který se skládá z týmového manažera, head kouče, mentálního kouče a analytika.

Do školy. Zopakuje se další noční můra?

Už ale chápu, proč teď Twisten dělá dobrovolně to, k čemu jsme ho dřív museli nutit. Dobrovolně odpočívá, chodí ven a hýbe se, jí zdravěji a hlídá si spánkovou hygienu. Ano, milí rodiče, profesionální „pařmeni“ počítačových her jsou dnes někde jinde. Být nejlepší něco stojí. Moc se o tom neví, ale dobré esportové organizace dbají na to, aby jejich hráči rostli nejen hráčsky, ale taky jako osobnosti.

Říkal kouč…

Když se syna zeptám, kam jde, odpoví, že se jde projít, aby si pročistil hlavu. Že budou mít turnaj a potřebuje se mentálně připravit na zápas. Proč vlastně hráči potřebují mentálního kouče? „Je pro kluky v tomto věku důležitý. Už se nám stalo, že se jejich mentální rozvoj zastavil ve chvíli, kdy si zapnuli ve čtrnácti hru. Nejsou pak vyzrálí, je jim přes dvacet, ale pořád se chovají jako v patnácti,“ říká Richard Jarošík.

Mentální stabilita je moc důležitá v každém sportu, protože jsou v něm kromě úspěchů taky neúspěchy. A i s neúspěchy se musí naučit mladí kluci pracovat. „Dobrý hráč umí vyhrávat, profík umí taky prohrávat,“ dodává Richard.

V tom jim pomáhá právě mentální kouč, který se snaží, aby neupadali do depky a aby se u nich minimalizoval syndrom vyhoření. Být dobrým hráčem znamená totiž být v pohodě. A vidím, že to někdy není pro Twistena lehké. Nenechat se vyprovokovat, nevztekat se, když něco nevyjde.

Trenéři a manažeři

Profesionální hráč se neobejde bez tréninku, úplně podobně jako když chodí na fotbal na hřiště. Nikoho nezajímá, jaký je hráč v „ranku“, ale jestli v něm plní to, co mu řekne trenér. I proto je ve světě naprosto běžné, že v roli performance managera je sporťák, tedy bývalý nebo aktivní sportovec, který do esportu vkládá sportovní principy. A ukazuje se, že to přináší úspěchy!

Kromě mentálního kouče má tým svého hlavního trenéra (Twistenův head kouč je Ital JoYnt), který určuje týmovou strategii, zaměřuje se na individuální výkony, hledá, kde udělali hráči chybu, určuje game knowledge, jak se mají v určité herní situaci rozhodnout a taky in game rutiny (například si před zápasem umýt ruce). No a celý tým řídí týmový manažer. Ten je každý den s hráči v kontaktu, a i když mají mentálního kouče, je to právě on, s kým si může hráč popovídat.

Školáci: Někde se učí i v létě a v sobotu

Když mi poprvé syn ukázal svůj denní harmonogram, byla jsem trochu v šoku. Kam se hrabu já se svými popsanými lístečky, co bych měla ten den udělat.

„O harmonogramy se stará právě týmový manažer. Máme tady hodně středoškoláků a chceme, aby dostudovali, takže se harmonogramy snažíme vytvořit tak, aby v nich byly zahrnuté nejen povinnosti týmu, ale taky povinnosti školní. Víme, že hráč má školu od tolika do tolika, takže v tuto dobu se netrénuje,“ vysvětluje Richard. Další balvan mi spadl ze srdce.

Trénink je základ

„Hodně českých esportových organizací má tréninky sedm dní v týdnu. Proto přicházejí brzo syndromy vyhoření. My apelujeme na to, aby hráči trénovali intenzivně čtyři, maximálně pět dnů. Aby měli den, kdy mají za úkol se té hry ani nedotknout. OK, baví je hrát, tak ať si zahrají jinou hru, nebo mají jiný ventil,“ vysvětluje mi Richard strategii, které se v týmu drží.

A nějak takhle to vypadá, když má náš šampion plný den? „Mami, teď sem nechoď, protože trénujeme,“ ozve se z dětského pokoje, který pro jistotu Twisten ještě zamkne. Trénink se skládá z individuálního tréninku, kdy se zdokonaluje hráč samotný, a z tréninku celého týmu. Pak většinou s hlavním koučem analyzují výkonnost a zápasy (k tomu taky ještě slouží analytik). Žádná flákárna to není, vše má svoje pravidla.

A ve volném čase by měli kluci odpočívat. „Doporučujeme jim, aby ve volnu na počítači nehráli, snažíme se jim vysvětlit, proč je to důležité a že to naopak zlepší jejich hráčskou efektivitu,“ usmívá se Richard. Anebo, jak říká synův hlavní trenér JoYnt – bav se, užívej si to a dělej si z toho srandu.

Ve zdravém těle…

McDonalds je sice jedním ze sponzorů Entropiqu, „mekáč“ ale mají hráči „za odměnu“, a to maximálně jednou týdně. „Kluci absolvovali i přednášky o výživě a od příštího měsíce budeme spolupracovat s FTVS, kam budou hráči docházet. Tam se jim budou věnovat a hledat pro ně vhodnou fyzickou aktivitu.

Ne každý může hodinu v kuse běhat, každý je jiný. Měli by jim taky ukazovat, jak správně cvičit, aby je nebolela záda nebo ruka. To bude velký benefit,“ prozrazuje performance manager. Bát se tedy, že by váš desetiletý potomek totálně propadl počítačovým hrám a negativně ho to ovlivnilo?

Jak říká social&community manager Petr Hučík, vše záleží na rodičích. „Pokud děti v osmi letech hrají na počítači, ať hrají, ale ať nehrají pořád tutéž hru a nehrají jen na počítači. Ať hrají i reálné sporty, je dobré mixovat obojí.“

Soutěžte s Deníkem: První den s úsměvem

A kolik hodin je „tak akorát“? U esportu žádné výzkumy neexistují, ale názor Richarda i Petra je v podstatě stejný. „Když hrají dvě hodiny počítačovou hru, ať pak jdou ven a dvě hodiny se hýbou. Pokud tedy nějaký desetiletý kluk hučí do mámy, že chce být ,jako Twisten‘, tak je dobré mu na to říct: OK, ale pracuj na sobě, správně se stravuj a dělej taky něco jiného, pak budeš dobrý jako Twisten,“ říkají.

Asi chápete, že jako máma jsem na syna vážně hodně pyšná. Nejen proto, že už nám všem doma dokázal, že počítačové hry se dají hrát a nezcvoknout se z toho. Přesvědčil nás, že si může hraním nejen vydělávat, ale že se díky tomu může zlepšovat i jako osobnost. Coby rodič jsem nakonec musela spoustu svých názorů přehodnotit a uznat, že jsem se mýlila.