Šárka Francírková: Nejhorší je cítit dusno a nevědět, o co jde

Vím, že mezi vašimi klienty jsou i těžce nemocné děti či klienti dětských domovů s velmi nepříjemnými zkušenostmi. Z tohoto pohledu by situaci žáků stresovaných z toho, jak letos a vloni probíhala výuka, mohl leckdo bagatelizovat.
Jenže bagatelizace na místě není. Zátěží může být jakákoliv změna, ať již ta vztahová v rodině, ve škole či přirozeně vývojová. Náš život je v podstatě plný vývojových skoků od narození až do smrti. Ono se to nezdá, ale vždy jde o nějaké destabilizační přechody, mající vliv na každého včetně dětí. A jde o to, jak vybalancovat překážku a neztratit přitom pocit bezpečí. V případě nedávno prožité koronavirové situace byl tento pocit přinejmenším výrazně ohrožený.

Nesnažte se bavit děti pořád. Klidně, ať se chvíli nudí, radí psycholožka

Co sehrálo největší roli v tom, jak děti tohle období prožívaly?
Šlo hlavně o to, jak se k situaci postavila rodina, jak moc o ní mluvila, jak rodiče sami tohle období prožívali. Zda byli schopni pravdivě a otevřeně probrat s dětmi, co nám situace dala a vzala, co si myslí, že bude dál. Pravda je, že nevíme, ale i to bychom měli přiznat a připravit je na různé možnosti. Napadá mě podobnost se situací, když provázíme děti v těžké, třeba onkologické nemoci. Projdeme s nimi celou terapií, a stejně si nakonec nemůžeme být jistí, že jsou vyléčeny. Nastává fáze stabilizace, během níž nemáme žádnou jistotu. To, že změnou projdeme, ještě neznamená, že se vrátíme tam, kde jsme byli.

Přesto – přinesla tato situace i něco pozitivního?
Ale ano. Přinese nám určitě větší flexibilitu i schopnost lépe se změnami pracovat. A to je moc dobře, protože současnou generaci čekají veliké změny a my tak flexibilní být rozhodně musíme.

Snáší dítě změny lépe než dospělý?
Hodně záleží na věku. Školní děti jsou hodně vázané na rodinu. Pokud se rodiče dokážou se změnou vyrovnat optimálně a navíc s dítětem přiměřeně jeho věku o věci komunikovat, ono se jí přizpůsobí lépe. Nejhorší je vždy cítit ve vzduchu dusno a nevědět, o co jde. Taková ta situace: něco divného se děje, moc o tom raději nemluvme…

Pišme zase rukou! Mozek vám bude vděčný

V čem by mělo být specifické letošní září?
Podle mého by měly děti především vědět, co nastane a co nastat může. Schopnost škol komunikovat s rodinami se v uplynulých měsících hodně lišila, a teď budou navazovat na to, co udělaly předtím. Jaký vztah byly schopné se žáky udržovat, jak se s nimi třeba na konci roku rozloučily…

V jakém smyslu?
Vezměte si třeba jen přechod dětí na druhý stupeň. Přijdou o dosavadního učitele, dost možná o oblíbeného spolužáka, tak by měly mít možnost tuhle kapitolu uzavřít, nějak ji ritualizovat. Vždycky je dobré něco ukončit, abych mohl začít něco dalšího.

Jak mohou pomoci učitelé?
Pro ty je to stejná výzva jako pro děti a mnohdy by v nové neznámé situaci sami potřebovali podporu. Dost pedagogů se se situací posledních měsíců sžívalo ještě hůře než žáci. Byl na ně vyvíjený obrovský tlak a upřímně, čím jsme starší, tím více nám vyhovuje, pokud jsou věci stále stejné. I tady byly rozdíly v tom, jak se postavily školy za své pedagogy, jaký i jim dala pocit jistoty. Učitelé ho nemohou předávat dětem, pokud sami žádnou jistotu necítí.

Měl by být letošní začátek roku jiný, než obvykle první zářijové školní dny bývají? Nebo nevadí hned skočit do učení ve snaze dohnat, co se zanedbalo?
Tohle je přesně ta prvoplánová orientace na výkon. Jenže základem pedagogiky je i fakt, že jakékoliv informace nejlépe vstřebáváme, máme-li zdání bezpečí. Bez bezpečí nelze růst. Děti, které jsou stále v nejistotě z toho, co bylo a co být může, stejně nebudou dostatečně schopné vědomosti nabírat. Podle mého je základem o všem si popovídat, dát žákům prostor na jejich názory na to, co v uplynulém roce prožívaly. Netvářit se, že už podobná situace nenastane, ale připravit žáky na to, aby další podobnou zkušeností už nebyli tolik zaskočení a stresovaní. Letošní září by podle mého mělo být především o pochopení, porozumění nové situaci a o návratu k rituálům.

Marie Riegrová-Palacká pomáhala hlavně dětem

To je vlastně i princip vašeho snažení – pracovat se změnou.
Ano. A také s poznáním, kdy už změna překračuje tu mez, s níž jsme každý z nás – včetně dětí – schopní se dobře vyrovnat. Pak je na místě především dobře umět regulovat stres. Jenže právě to by se měli naučit nejen děti, ale i učitelé.

Může „průvodcovství“ pomoci i jim? Ptám se proto, že od července realizuje Šafrán dětem projekt BESIT (Bezpečná síť tranzitní péče), mající pomáhat v náročné situaci životních změn třeba právě i ve školách…
Ano. Školství je určitě důležitou oblastí, kde bude průvodcovství fungovat. Vezměte si jenom bezpočet způsobů, jakými děti projevují svůj stres. Na první pohled se může zdát, že zlobí – nesoustředí se, lítají všude možně, projevují se hlučně… Jenže i tohle může být reakce na změnu, prožité trauma, je třeba s tím adekvátně pracovat. Učitel, který má žáků ve třídě pětadvacet i více, na to přirozeně nestačí. A vzhledem k tomu, že náročných situací a změn bude v životě současných dětí přibývat, bude i jakési průvodcovství k nacházení vnitřní stability stále potřebnější.