Vladimír Polívka: Díky Slunečné se mi rozvinula krátkodobá paměť

Televizní diváci vás znají ze seriálů, ale vaší nejnovější, filmovou rolí je David ve snímku Matky. Prozraďte o něm víc.
Scénář napsala Sandra Nováková společně s dalšími kolegyněmi a podle mě se jim dost povedl. Film režíroval Sandřin přítel Vojta Moravec, mladý chlap, který měl pro dané téma velký cit. Nejde tam totiž jen o situaci, ve které se ocitá hlavní postava. Film komplexně nahlíží do problematiky žen, které jsou matkami, přičemž se každá z nich potýká s osobitými potížemi, ať už přímo s mateřstvím nebo ve vztahu k partnerovi. Já hraju jednoho z chlapů, kterým se říká „přímobaliči“.

Jak takový „přímobalič“ vypadá?
Jde o typ chlapa, který dokáže ženami manipulovat, ovládat je. Vždycky vycítí jejich slabé místo, ať už je jakékoli. Prostě pravý lovec. Vnímám ho jako člověka, co se dokáže rychle adaptovat na situaci. Je jako parazit – přesně ví, co v danou chvíli říci a z jakého směru na ženskou jít. Umí se přizpůsobit. Podle mě je ale jeho život poměrně prázdný a povrchní. Zároveň je to ovšem šarmantní chlap, který to s ženskými fakt umí. Ženy by si však mohly při sledování filmu zároveň uvědomit, jak mohou být rády, že mají doma právě toho svého chlapa, a ne podobného floutka. (směje se) David je podle mě sympaticky nesympatická postava.

Vladimír Polívka schytal ve Slunečné pěknou facku. Skončil s natrženým rtem

Vyrůstal jste obklopen divadlem a filmem. Jaké role vaší mámy Chantal Poullain se vám hodně vryly do paměti?
Mámě vždycky moc slušely velké dramatické role, ať už dělala Ibsena nebo například v Divadle Ungelt od Dürrenmatta Play Strindberga, kde hrála s Jiřím Lábusem a Miroslavem Etzlerem. V těchto rolích byla vždycky nejkoncentrovanější a myslím, že ji to na jevišti i nejvíc bavilo. Dokázala se do podobných postav krásně ponořit. Dodnes mi připadá neskutečně zajímavé, jak dovede na jevišti úplně změnit výraz. Před představením ji vnímám jako něžnou milující mámu, jenže když vejde na divadelní prkna, umí se hned proměnit v tvrdou nekompromisní dámu. V tomhle ji obdivuji, ne každý herec to tak lehce zvládne.

Zpět k práci. Na obrazovkách vás diváci sledovali v seriálu Polda, v němž jste vystřídal Igora Orozoviče…
Když Igor Poldu položil a mně nabídli roli poručíka Vojtěcha Urbana alias Juniora, s producenty jsme se o všem hodně bavili. Nechtělo se mi pokračovat v Igorově postavě. Řekl jsem jim to hned. Podle mě už s tím ale stejně počítali, protože by jen kvůli mně scénáře určitě nepřepisovali. Našli by si za mě někoho jiného, každý je nahraditelný. Jsem tedy jakýmsi mladším „dvojníkem“ Davida Matáska, přičemž jsme ve sporu úplně jinak, než byl David s postavou Igora. Naše ega se logicky střetávají, protože řešíme věci stejně, kdežto Igorova postava byla velice logická a striktní, čímž se oba doplňovali. Tahle proměna je myslím důležitá. Kdybych jen přebíral Igorovu roli, diváci by nás srovnávali, a do toho by se mi fakt nechtělo.

Vzpomenete si na natáčení akčních scén?
Pár jsme jich samozřejmě točili, šlo hlavně o střílečky, výbuchy a podobně. Polda ale není založen na akčním výrazu, což se mi líbí. Víte, my Češi moc neumíme dělat americký styl akce, proto je dobře, že si na to ani nehrajeme. V Poldovi jde hlavně o nadsázku, kde si policisté ze sebe dělají srandu, a také nejsme Kriminálka L. A., kde mají nejrůznější laboratoře a kde řeší případy šíleně vědecky. My si z toho děláme spíš trošku legraci, akce je v seriálu druhotná. Jde v něm primárně o vztah obou policistů a proces, kterým se postavy dostávají k cíli. Co se týče akčních scén, těch si hojně užiju letos.

Anna Kameníková: Božena Němcová prahla po lásce dychtivě a zoufale

Můžete alespoň naznačit, co vás čeká?
Na jaře bych měl točit film 1919. Je o legionářích, jejichž jízdní hlídka brání transsibiřskou magistrálu, což byla velká událost československých dějin. Naše hlídka čítá šest lidí, kteří se dostanou do krizové situace, do souboje s bolševiky. Scénář je dobrý, obsazení víc než dobré, takže by mohlo jít o velkou událost. Film bude dělat režisér Tomáš Hoffman, naši hlídku tvoří Ondřej Vetchý, Martin Hofmann, Michal Dlouhý, Hynek Čermák, Pepa Trojan a já. Podle scénáře by měl film vypovídat především o psychickém stavu lidí na frontě, tedy hodně zajímavé a důležité téma. My jsme dneska dost rozmazlená generace, jenže chlapi tehdy žili v úplně jiných poměrech. Prozkoumávat způsob jejich života a uvažování mě baví. Vezměte si, že jim nabízeli záchranu života, klidný odchod, ale oni se zuby nehty drželi, nechtěli zradit vlast. Věřím, že půjde o zcela výjimečný film o československém hrdinství, kterých moc nemáme. Nejsme totiž úplně sebevědomý národ.

Baví vás nasávat atmosféru dobových filmů?
Hodně, točit dobovky mě baví asi ze všeho nejvíc. A pokud je navíc dobře napsaná, je to super. Nedávno jsme dokončili film Beaty Parkanové Slovo, kde hraju například s Martinem Fingerem a Ondrou Sokolem. Na každém období dějin se dá najít něco zajímavého, podnětného, i když si osobně myslím, že právě my nežijeme v době, na kterou bychom mohli být extra pyšní. Ve Slově jsem hrál nekompromisního jedenatřicetiletého kluka, prevíta – estébáka, dalo by se říci až oportunistického debila, který měl hlavní slovo při rozhodování o osudech lidí. Ty nejšílenější repliky jsem říkal Martinu Fingerovi, což je mimochodem jeden z mých nejoblíbenějších herců.

Televizní diváci vás vídají jako Lukáše Vernera v seriálu Slunečná. Rozhodoval jste se dlouho vzít roli v „nekonečném“ seriálu?
Není tajemstvím, což kdysi prozradily samy producentky, že jsem dostal nabídku na roli Janka. Tehdy jsem rozhodnutí neudělal, protože šlo o docela obsáhlou roli, takže bych se už nemohl soustředit na nic jiného, navíc jsem v té době točil Poldu. Když přišla nabídka znovu, rád jsem přijal. Víte, jsou lidé, které styl podobných seriálů uráží, jiné naopak baví. Během natáčení Slunečné jsem zjistil, že to těší opravdu spoustu lidí, ač jde o teleromantickou formu seriálu. Pravda, asi by mi nedělalo úplně dobře, kdybych musel hrát v nekonečném seriálu šest sedm let. Pokud si jím ale projdete tak půl roku nebo rok, seznámíte se s novými lidmi a získáte nové zkušenosti. Musím říct, že třeba právě Marek Lambora a Eva Burešová jsou pro mě skvělí hráči, profesionálně se drží situací, což v tomhle tempu natáčení není žádná sranda. Kolikrát jsou na place i dvanáct hodin v kuse. Takže jsem se rozhodl správně. Nerad se povyšuji nad nějaký druh. Ano, možná jsem na podobné seriály dříve pohlížel s jistým despektem, ale to už je za mnou, člověk by neměl žít v přehnané pýše. Měl by být pyšný do té míry, aby se nezaprodal, ale aby také něčím neopovrhoval.

Hrát si na Jana Wericha je jako vydávat se za svatého Václava, říká herec Kopta

Co vám natáčení Slunečné dalo?
Určitě se mi rozvinula krátkodobá paměť a také jsem se naučil připravovat se na natáčení den dva předem, což pro mě bylo dříve nemyslitelné. Patřím totiž mezi herce, co se potřebují na věci připravit hodně dopředu. Tady si člověk těsně před natáčením všechno projde, sedneme si s kolegy a řekneme si, o co v dialogu jde, projdeme si obraz, popovídáme si o tom s režisérem, dojde na připomínky a točí se. Na velké vymýšlení situací není čas. Už jsem si to tam ale celkem osahal. Takže dobrý.

Závěrem se zastavme u soutěže Tvoje tvář má známý hlas, kterou jste moderoval. Jak se cítíte po jejím skončení?
Hlavně jsem natočil míň dílů, než jsem čekal. Ani jednou jsem sice nebyl nemocný, ale ze zákona jsem musel být hned několikrát v karanténě. Řeknu vám, to jedenatřicetiletého zdravého chlapa zvedne ze židle. Jenže co naděláte. Když se mi to stalo potřetí, už jsem byl opravdu naštvaný. Nic vám není, jen sedíte doma a koukáte do zdi. Naštěstí jsem nemusel být pokaždé v karanténě celých deset dní. Takže i když jsem nakonec natočil méně dílů, byla to fantastická zkušenost. Mám obrovský respekt k lidem, kteří poskytují soutěžícím, porotě i dalším lidem ze štábu zázemí, neuvěřitelná je i práce maskérů a kostymérů. V době covidu navíc oceňuji práci producentů a produkčních, kteří byli nonstop na nohou, protože jim každý den někdo zavolal, že se něco hroutí. Byli neskutečně pohotoví, kolikrát bylo zorganizování natáčení neskutečnou šachovnicí. Někdy to bylo fakt dobrodružné. Jde také o úplně jiný svět showbyznysu, do kterého jsem měl možnost poprvé nahlédnout a osahat si ho. Jak říkám, zajímavá zkušenost.