Rozhovor s ním vznikl při příležitosti premiéry legendárního muzikálu ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, která se uskuteční už v sobotu 9. října.

„Souboru ty chvíle před premiérou strašně závidím. Přeju jim po divadelnicku zlomte vaz. Pokud mi to čas dovolí, tak se určitě přijedu podívat,“ vzkazuje zpěvák.

Kamile, než se z vás v roce 1994 stal Ježíš, velké světové muzikály se u nás neuváděly. Znal jste Jesus Christ Superstar už předtím? Měl jste tu muziku rád?
Jak známo, nejdřív vznikla deska a teprve potom se uskutečnilo divadelní představení. Tu desku jsem znal, mám ji doma a pro moji generaci a generaci starších kamarádů to byla kultovní věc. Nazpíval ji Ian Gillian, což je frontman kultovní kapely Deep Purple. Pro nás byla v té době jakákoli taková skvělá muzika zvenku událost, a zrovna tuhle nešlo minout.

Jak jste tedy reagoval, když jste nabídku na roli Ježíše dostal?
Když jsem byl oslovený Petrem Novotným, což byl režisér první české verze Jesue v divadle Spirála a zároveň i jeden z producentů, na začátku jsem se do toho moc nehrnul, neskočil jsem po té nabídce hned. Za prvé jsem si nedovedl představit, že bych se v době, kdy se moje hudební kariéra na rockové scéně rozjížděla na plné obrátky, uplacíroval někde v hudebním divadle. A byl tam taky velký respekt právě k Ianu Gillianovi, který tu desku nazpíval naprosto impozantně, a trošku jsem se bál srovnávání. Nicméně Petr Novotný si na mě udělal čas a trvalo mu asi tři měsíce, než mě zlomil. Nakonec jsem já jsem byl ten, kdo mu vysvětlil, že když už tady chtějí dělat takovou rockovou legendu, je potřeba, aby i obsazení bylo rockové. Jeho představa se totiž původně dost lišila od té mojí a byla to i jedna z mých podmínek, než jsem kývnul na to, že do toho s ním půjdu. Takže jsem mu nakonec i dohodil valnou většinu interpretů, kteří s námi ve Spirále ty čtyři roky účinkovali. A stejně tomu bylo i s orchestrem, ve kterém hrála celá rocková interpretační špička.

To zní jako práce snů…
Pro nás to celé tehdy byl obrovský zážitek a za ty čtyři roky, kdy se to hrálo denně a v sobotu a neděli dvakrát, jsme se stali takovou zvláštní komunitou, žili jsme v jakési jesusovské bublině. A úžasné bylo i to, že tam vznikaly nové hudební projekty, kapely, mísili se interpreti s hudebníky, probíhaly tam lidské vztahy, rodili se nám psi a kočky… A čím větší úspěch to mělo u diváků, o to víc nás to bavilo. Moc rád na to vzpomínám, byla to úžasná éra krásné práce, kterou mám. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme byli v euforii, byli jsme tomu oddaní a žili jsme ta představení naplno.

Muzikál Jesus Christ Superstar a role Ježíše je v Čechách neodmyslitelně spjata právě s vámi. Těší vás tato pozice, nebo jste radši, když vás lidé vnímají víc jako umělce s vlastní tvorbou?
To, jak vás lidi vnímají a jak si vás zaškatulkují, člověk neovlivní. A já se celý život snažím nezaobírat věcmi, které neovlivním. Navíc jsme se při Jesusovi věnovali, nebojím se říct geniální hudbě Andrew Lloyd Webbera. On to napsal strašně mladý, je v tom invence a dravost, celá opera se otevírá úžasným rockovým riffem… Takže jsem to bral jako koncert, v podstatě se to nijak nelišilo, akorát na koncertě je absolutní svoboda a při Jesusovi pochopitelně musela být určitá stylizace. Taky jsme to hráli každý den a měli jsme alternace na všechny posty včetně hudebníků, takže každé představení bylo jiné. Protože hrál jiný bubeník, kytarista, někdo jiný dirigoval. Když tam byl tenhle muzikant, tak jsme věděli, že potáhne dechovou sekci. Byly to drobnosti, kdy jsem musel počítat s tím, že tenhle bubeník zpomaluje, tenhle zrychluje, tenhle dirigent je za dobou a tenhle před ní.

Dan Bárta se zabydlel v roli Jidáše, ale párkrát si střihnul i part Ježíše. Vás to nikdy nelákalo?
Musím říct, že lákalo. Ale bylo mi vysvětleno, že divadlo není holubník a že se mám držet toho, na co jsem podepsal smlouvu (smích). Dan za mnou jednou přišel a říkal: Já toho Ježíše hrát nemůžu, protože po tobě tam nevlezu. A ten samý pocit jsem měj já z jeho Jidáše, protože to bylo tak originální a skvěle uchopené. Bylo to vzájemné.

Jak se vám dvěma vlastně na jevišti partneřilo?
Z nás se s Danem stala hodně sehraná dvojka a navíc jsme byli tak protipólně naladění, že to naše vzájemné štengrování pomáhalo k tomu, abychom podávali skvělé výkony. Oba jsme měli svoje hudební kapely a projekty a já jsem zpíval třeba 360krát do roka. A když byl jeden z nás unavený, ten druhý okamžitě zavětřil a přidal na plynu, aby toho prvního převálcoval. A to si člověk samozřejmě nenechá líbit, takže tímhle štengrováním jsme se vzájemně vždycky vypnuli k maximálnímu výkonu. (smích)

Ale někdy si Jidášovy písně zazpíváte, třeba na koncertech.
Na koncertech si to občas střihnu, protože je mi jasné, že fanoušci chtějí i moji jesusovskou polohu. A postava Ježíše v té opeře v podstatě nemá celou písničku, vždycky zpívá s někým. Je tam jen árie V zahradách Getsemanských, ale ta má asi osm minut. To jsou věci těžko přenositelné mimo celek, takže jsem si na koncerty zpracoval právě part Jidáše.

Na internetu lze dohledat porovnání toho, jak se různí představitelé Ježíše popasovali s nejobtížnější pasáži v písni V zahradě Getsemanské. Souhlasíte s tím, že to je maturita muzikálových herců?
To jsou všechno jenom předsudky. Je špatně, že to někdo vnímá podle toho, jestli interpret zazpívá tenhle tón nebo tady ten tón. Ten příběh posledních sedmi dnů Ježíše Krista i ta hudba v sobě mají spoustu emocí. A interpretace by měla vycházet právě spíš z emocí než přes technikálie. Já jsem si tuhle ústřední árii upravil k obrazu svému, dal jsem tam svůj feeling, nikoho jsem se nesnažil technicky kopírovat, vložil jsem do ní svoje emoce a proto jsem zpíval i některé tóny trochu jinak. Když jsme to natočili, šlo to do Anglie ke schválení Andrew Lloyd Webberovi a dostal jsem zelenou. Na základě té nahrávky mě potom jeho produkce oslovila, když dělali nějaké výroční představení v 90. letech v Londýně a Webber si hledal obsazení z celého světa. Dle slov produkce jsem byl pro Webbera varianta číslo jedna, prý byl nadšený, protože přesně takhle to psal. Tím celým chci říct, že není úplně důležité, jestli tam člověk zazpívá nějaký tón. Ian Gillian to zazpíval nějak, interpreti ve filmové verzi, v koncertních provedeních i divadelních verzích jinak, zkrátka každý má trochu jiné dispozice.

Přesto, jako jeden z mála interpretů jste dokázal ty nejobtížnější pasáže árie V zahradách Getsemanských zazpívat bez falzetu. Je to dané od boha, nebo jste to zkrátka natrénoval?
S těmi mými výškami a plným hlasem je to tak, že… Samozřejmě si všichni myslí, že člověk se narodí a jakmile otevře pusu, tak takhle zpívá. Je to trošku jinak, za vším je obrovská dřina a práce, ale to nikdo nechce slyšet. Jako všichni jsem ten svůj nástroj, což je hlas, spoustu let driloval šest osm hodin denně. Když jsem začínal, rozhodně jsem neměl takový rozsah. Ale určité dispozice tam být musí, to je jasné.

Čím si vysvětlujete, že i 50 let od premiéry Jesus Christ Superstar stále oslovuje davy?
Je to spousta věcí dohromady. Podle mého názoru je tam silný lidský příběh, to je základ každé opery, filmu, divadelního představení. A taky je to opera, kdy výrazovým prostředkem je především hudba, a ta je podle mě bez uvozovek geniální a nadčasová, plná emocí. Pak už jen na interpretech, ať už jsou to hudebníci nebo zpěváci, aby ty emoce svým výrazem divákům předali. A to si myslím, že je ta přidaná hodnota, která oslovuje už pátou generaci, je to prostě něco.

Režisér Dodo Gombár, který Jesuse připravuje ve Slováckém divadle, ho přirovnal k divadelní osmitisícovce. Ztotožňujete se s tím?
Jo, to se mi líbí, to je hezký příměr. V každém žánru musí existovat nějaké vrcholy a mety. A Jesus mezi ně určitě patří.

Předal byste kolegům ze Slováckého divadla nějakou zkušenost, poznatek?
Jesuse jsem hrál s krátkými pauzami 25 let a za tu dobu jsem zjistil, že tam není malých rolí. Že celek sestává z malých dílků, to víme. A tyhle detaily jsou strašně důležité. Základem podobné inscenace je takzvaná company, lidi, kteří hrají davové scény. To jsou dělníci každého představení a na těch je to celé postavené. Samozřejmě, hlavní role jsou příběhově důležité, ale tahle – my tomu říkáme v divadelním žargonu kumpačka –, to jsou lidi, před kterýma smekám klobouk, protože jejich nasazení, energie a uchopení pro diváka malých roliček rozhodnou a dělají to představení dobrým, horším nebo špatným. Když hrají bezejmennou postavu, ale pochopí ji a dostanou od režiséra jasný psychologický rozbor, je úžasné pozorovat, co se mezi nimi odehrává. A je to pro mě mnohdy větším zážitkem než sledovat výkony hlavních postav.

Máte vzkaz pro tým, který má právě před premiérou Jesus Christ Superstar ve Slováckém divadle?
Chtěl bych říct, že všem, kteří mají před premiérou, strašně závidím. Protože znám ten úžasný pocit, kdy už odpočítávají hodiny, to rozechvění. Na jednu stranu se člověk těší, na druhou má obrovskou hrůzu z toho, jestli se to povede. A to jsou nádherné okamžiky, kvůli kterým divadlo milujeme. Já jim zkrátka strašně závidím, přeju jim po divadlenicku zlomte vaz a pokud mi to čas dovolí, tak se určitě přijedu podívat.

Autor: Jakub Jandák