Mívala jsem touhy, ale chyběly mi ambice, prozradila herečka Petra Špalková

Hrajete se svou Andělkou matku a dceru v krimiseriálu Stíny v mlze. Když jsem sledovala scénu, jak se láskyplně mazlíte v pokojíčku před spaním, napadlo mě, že to je vlastně pohled na nehranou intimitu, na chvíli jsem pocítila i stud, že koukám ně něco, do čeho mi nic není…
Taky mě to při natáčení napadlo. Ale jestli se koukáte pravidelně, tak vidíte, že se Andělka stejně intimně chová k seriálovému tátovi Jarinovi Pleslovi i babičce Regině Rázlové. Je doteková, vstřícná, objímá lidi. Kdyby tu byla, za chvíli ji máte na klíně. A něhu umí i zahrát. Nestydí se ukazovat city, ani je hrát. Je přirozeně přítulná, jako štěňátko. Ze začátku jsem k tomu společnému hraní byla zdrženlivá, ale pak mi to bylo libý… vždyť je to moje ďouče.

Už jste se dívaly společně?
Když vysílali tři první díly, pokaždé jsem večer hrála, takže se zatím dívala jen s babičkou, s tátou a s bráchou Lojzíkem. Čtvrtý díl jsme už sledovaly společně. Andělka měla zajímavé otázky k ději, zajímala ji motivace postav, zvlášť těch záporných. Na sebe se neptala, neřešila se ani se nijak nekomentovala. Moc ji zajímá, za jakej čin „máma“ dostala za mříže toho propuštěnýho vězně Hrbka, co je pronásleduje. Vzkaz od Radima Špačka, že „za násilnou trestnou činnost“, ji uspokojil jen napůl.

Taťána Kuchařová: Vyvrátím všechny lži. Žádné ženě nepřeju žít v toxickém vztahu

V rozhovorech během natáčení jste řešila, jak to jen pak se sledováním s Andělkou uděláte, když kriminálka není vhodná pro osmiletou holčičku. Nakonec jste dospěla k tomu, že to zvládne?
Hodně jsem o tom přemýšlela. Ale ona se s náma občas dívá na dospělácké věci, mimo jiné sjíždí už potřetí Teorii velkého třesku, má to jako pohádku, ztotožnila se s Penny i se Sheldonem. Na dveře nám ťuká výhradně po sheldonovsku: Ťuk ťuk, mami, ťuk ťuk, mami, ťuk ťuk, mami. Leccos chápe. Ale zároveň měla donedávna fobii z krve, u nás se ani nesmělo říkat slovo krev, museli jsme říkat „kečup“. Ale během natáčení pochopila, že v televizi je to jenom jako. Říkala jsem jí: „Podívej toho vyplácanýho kryolanu! Ten chlapík toho má na obličeji jako za tvůj honorář!“ 

Kryolan je firma, která dodává líčidla. Hodně jsem to zlehčovala, takže krev už ji nestraší. Nejdřív jsem měla mít od Radima Špačka vystříhané jen její scény, jenže jak by to bylo? Ona se podívá na své scény bez kontextu a pak bude vedle v pokoji, zatímco celá rodina se bude dívat na seriál? To je blbost… Takže se dívá. Je ráda, že to dělala, myslím, že je i pyšná. A má proč. Má veliký potenciál.

Už je po malé herečce poptávka?
Volají mi z jiných produkcí, že po ní touží. Ale já to zatím brzdím. Zprvu jsem byla i proti tomu, aby se mnou ty Stíny točila. Vím, jaké to je, když jste jako dítě v tom filmovém nebo divadelním prostředí. Tři nabídky pro Andělku jsme zatím odmítli. Jedna byla na celé loňské prázdniny. Ta představa, že po roce lockdownů bude celé prázdniny pracovat? Kdepak. Jeli s Lojzíkem na dva tábory a užívali si prázdnin. Pak přišla nabídka ve školním roce. A to jsem si představila, že po dvou letech online a domácí výuky budu s Andělkou zase hlavně já dohánět to, co zamešká ve škole! Ani náhodou. Ona nemá lehkou základku, byli jsme z toho vyčerpaní všichni, nechtěla jsem tomu dobrovolně nadbíhat. Však jí příležitosti neutečou. Momentálně se rozhoduje, jestli bude druhá série, takže ta by samozřejmě dostala přednost. Uvidíme.

Jak to probíhalo, když jste točily obě v Ostravě?
Bylo to dost náročné a vyčerpávající. U Andělky hlavně kvůli škole. Když dva dny točila, znamenalo to jeden den na cestu do Ostravy – není ve škole, dva dny natáčení – není ve škole, čtvrtý den návrat do Prahy – není ve škole. Musela se připravovat, učit text a do toho dohánět školu, což viselo dost na mně, byla v první a pak ve druhé třídě. Jenže já měla 120 natáčecích dnů.

Uf. Jako matka dvou školních dítek si to dovedu dost dobře představit. Měla nějakou koučku nebo někoho, kdo se o ni staral?
Měla nejdřív dokonce dvě koučky. Ale pak se ukázalo, že mnoho zajíců myslivcova smrt. Protože jsme do ní hučeli já, koučka, její táta Míla (Miloslav Tichý, manžel Petry Špalkové je také herec, pozn. red.) i režisér Radim Špaček. Takže jsem třetí natáčecí den Radimovi řekla, že my s Mílou se s ní naučíme text, ale nic dalšího už jí k tomu říkat nebudeme, protože ji nemůžou „režírovat“ čtyři lidi. Jen by ji to zmátlo. Domluvili jsme se, že herecké vedení necháme na Radimovi. Vedl ji perfektně a rozuměli si. Tím ale přestala být podstatná úloha koučky, a aby se z kvalifikované expertky stala teta na hlídání, na to jí byla škoda. Takže s Andělkou pak na natáčení jezdila moje máma nebo Míla.

Mahulena Bočanová: Když ke mně přijde na party nějaký muž, jedna věc ho překvapí

Máte s Andělkou nějakou veselou historku z natáčení?
Když se učila první texty, bylo jí šest, byla v první třídě a neuměla číst. Tak jí to předčítal Míla…

Páni, tak to se učila číst rovnou na scénáři? Kdo z vás to má!
Ano, to si mohla dát do čtenářského deníku. Díl č. X, scéna Y: Amálka: „Kupuju Václavské náměstí!“ Babička: „Na to nemáš dost peněz..“ Amálka: „Tak mi puč, když jsi bankéř!“ To by jí asi ve škole neuznali, jsem dost ráda, že nás vůbec pustili točit… Zprvu jí tedy předčítal Míla. Učil se s ní. A pak ji vezl autem do Ostravy. A Andělka chtěla, aby si to přeříkali. Míla: „Já ti nevím, neumím to zpaměti.“ „Tati, tak Jarinovu roli snad zvládneš, ne? Vzpomeneš si.“ Tak Míla, že to teda zkusí. A začal jí to plus minus házet na zadní sedadlo. A ona jela ty svoje repliky. Nakonec povídá: „Díky, dobrý, ale prosím, teď ještě jednou. A dej do toho víc života.“

Vzala do rukou rovnou i režii.
Někde to tam je. Když jí byly dva roky, poprvé nám tento svůj potenciál naplno předvedla. Tři hodiny lítala po obýváku a chraplákem nám diktovala, co máme dělat, co máme předvádět a hrát. Byli jsme po třech hodinách výstupu úplně vyšťavení. Míla povídá: „Musíme počítat i s variantou, že se nám narodila nová Věra Chytilová.“ Je vůdčí typ. Ale hrozně šikovná, jak všechno zvládla. Jen jsem hlídala, aby nebyla přetížená. A nechodí třeba na dramaťák, ale na výtvarku, aby to kompenzovala. Vnímám kreslení a malování trochu jako meditační činnost. Třeba takové protistresové omalovánky. Co? Ne?

Nic mě nestresuje tolik jako antistresové omalovánky!
Aha. Kdybyste byla na čtené zkoušce, kde má dramaturg už příliš dlouhý rozbor, možná by vám přišly vhod.

Mimochodem myslela jsem, že po šesti rozhovorech, které spolu máme za posledních 23 let za sebou, už mě v rešerších nic nepřekvapí. Ale až teď jsem se dozvěděla, že Petr Lébl, váš milovaný a legendární režisér z vašeho prvního angažmá v Divadle Na zábradlí, který spáchal sebevraždu, v nějakém svém odkazu napsal, že „ Petra Špalková má režírovat Cyrana v Národním divadle“. Co to má znamenat?
Petr měl domluvenou režii Cyrana v Národním divadle s tehdejším šéfem Michalem Dočekalem, a když se pak rozhodl pro dobrovolnej odchod z tohoto světa, napsal do závěti, že to máme zrežírovat podle jeho záznamu z Tel Avivu, kde Cyrana před lety inscenoval. Já s Olgou Sommerovou. Ona měla dělat projekce a já hereckou režii. Petr nějak důvěřoval mým úsudkům a postřehům. Vzpomínám, když jsme zkoušeli Plukovníka Ptáka na Zábradlí, seděla jsem chvíli za režijním stolkem, Petr byl na jevišti… navrhla jsem nějakou změnu v té scéně… „Aha, to je lepší! Český divadlo by potřebovalo takovou reřisérku, jako je Petra. Hodnou, chytrou, klidnou…“ Je vidět, že o mně měl dost velký iluze!

Měla jste nebo máte režisérské ambice?
Dřív jsem asi měla ty touhy, ale vždycky mi chyběly ambice. Napadalo mě to. Ale se svojí křehkou povahou, že mě každý zatlačí do kouta, když si zamane, tak to bych dělat asi nemohla. Musela bych být víc vůdčí typ.

Kdybyste měla jasnou představu, myslím, že byste vést dokázala…
Až vychovám děti, uvidíme. Třeba někdy. Ale spíš si na to připadám málo erudovaná. Intelektuální předstih režiséra je pro mě důležitý. Musí znát velmi dobře téma, mít vizi. A mezi námi, herecké režie nebývají často žádná sláva.

Naposledy jsme spolu mluvily loni v březnu. Po Českých lvech. Dostala jste svého třetího, ale na předávání jste nebyla. Mluvily jsme hodně o úzkostech. O tom, že vy sama s úzkostmi i panickými atakami žijete už léta. Podotkla jste, že se cítíte alespoň trochu ve výhodě před lidmi, na které úzkosti doléhají teď, aniž by s nimi měli jakékoliv zkušenosti. Že vy aspoň – mimo jiné díky terapiím – víte, co dělat, když to přijde, a jak se chovat co nejvíc preventivně. Pořád to zvládáte bez těžkých propadů?
Těžký propady… To už je lepší, ale ta tíseň občas dolehne. Teď jsou krátké dny, šedá obloha, na nebi dekl. A táhlá pandemie… Úplně se nám rozpadl řád. Divadlo je v pandemii jedna z nejméně jistých profesí, pořád se něco ruší, odpadá, přehazuje, odsouvá, nahrazuje. Sice jsme si s Mílou řekli, že se z toho nebudeme hroutit, že se prostě nedá nic dělat, ale na člověka to doléhá, zvlášť když docházejí rezervy. Fyzické, psychické a i ty finanční. Na druhou stranu, když je práce hodně, tak zase jen kňourám, že si nemám kdy odpočinout. Takže jsem si řekla, že zkusím ten čas, kdy nezkouším a netočím, využít co nejlíp pro sebe.

Dala jsem si novoroční předsevzetí vytvořit si ve všeobecném chaosu a nejistotě pro sebe a moji nejbližší rodinu alespoň zdání řádu. Pravidelnost, odpočinek. Jít včas spát, vstát ráno v šest, dát si studenou sprchu, jít se psem ještě než budím děti. Pak si třeba i na půlhodinky dopoledne ještě lehnout, než začnu vařit. Dobře jíst. Taky jsem si vytáhla podložku na jógu a začnu! Přetáčím to pomaličku, ne každý den se mi to povede, ale alespoň v pracovní dny se to snažím dodržovat. To je můj jediný recept, abych ty úzkosti zvládla.

Hana Vagnerová: Po bolestivém rozchodu si už soukromí chráním víc

Poznáte, když na vás jde úzkost nebo panika?
Panická ataka je stav, kdy se zrychlí srdeční tep, máte mělký rychlý dýchání, nemůžete se pořádně nadechnout a dodechnout. Začne se vám motat hlava, celá se rozklepete… a někdy to dost trvá, než to odezní. A bývá za tím často stres, přepracování, únava. Rytmus, který jsem si teď nasadila, by měl hodně pomoct. A suchý režim bez alkoholu. Omezuju i kávu. Zásadní je spánek. Znám tolik lidí, kteří bez stilnoxu nebo čtyř piv neusnou. A málokdy se vyspí pořádně. Při tomhle povolání za běžných okolností řád neexistuje. Vím, jak mi bezčasí a neukotvenost na psychice škodí, tak si ty kotvy a pravidelnosti vyrábím situaci navzdory.

Pojďme do divadla. Je něco, co se během pandemie změnilo? Po všech těch vynucených divadelních pauzách?
Lidi si bohužel dost odvykli chodit do divadla. Naopak přivykli – a já se nedivím, protože to byla i moje velká radost a relax během lockdownů – na streamovací televize, kdy se pohodlně posadí v obýváku, dají si skleničku, kdykoliv si to pauznou a jdou si dolít… Takže i v divadlech přibývá opilých diváků.

Vážně?
Ano. Cestou do divadla si dají, pak dvojku v baru před přestavením. Ono to stačí, aby to bylo znát. Nahlas komentují dění na jevišti, povídají si s herci. No, není to taková zábava, jak se jim asi z jejich pohledu v tu chvíli zdá. A nedávno se při našem představení začala v hledišti normálně poměrně divoce osahávat nějaká dvojice. Žádní puberťáci, ale dospělí lidi. Jó, kam se hrabe Klub mladého diváka!

Nejste v žádném angažmá, ale díky tomu hrajete ve více divadlech. Zažila jste někde rozbroje mezi lidmi kvůli očkování nebo protiepidemickým opatřením?
Jistě. Tohle vnímám v divadelním světě taky, ale sama se do konfrontací na osobní úrovni nepouštím. Jsem očkovaná, ale mám i neočkované kamarádky, se kterými jsme si řekly, že se o tom nebudeme bavit. Někdy to nevydržíme, ale nikdy to nejde do výpadů a agrese. Je pro mě vlastně i zajímavý slyšet argumenty mých inteligentních kamarádek, proč se neočkují. Já sice věřím na něco mezi nebem a zemí, ale k vědě inklinuju nakonec víc než k ezoterice, ale s nikým blízkým se nehádám.

V divadlech spolu lidi taky nesouhlasí, pochopitelně, ale nikde jsem zatím nezažila nic vyhroceného. Divadelní prostředí od mala vnímám jako liberální a tolerantní, je to prostředí, které bylo napřed ve vnímání a přijímání třeba homosexuality, prostředí, kde se spíš těží z toho, že jsou lidé různí… A kde se netíhne k uniformitě. Jsem v různých společenstvích s různými lidmi, vlaju mezi několika scénama, ale nepotkala jsem nikoho, kdo by byl agresivní. Ale často je to hodně těžké. I na úrovni osobního rozhodnutí, které ovlivňuje celý soubor, divadlo, které má hrát pro stovky lidí.

Baví mě vystupovat z komfortní zóny, říká herec a zpěvák Igor Orozovič

V jakém smyslu?
Nedávno měly naše děti covid. My jsme s Mílou oba očkovaní, takže se podle tehdejších pravidel na nás oficiálně nevztahovala povinnost karantény. Jenže, jak varovala spousta odborníků a postupně to bylo čím dál víc evidentní, očkování proti nákaze a jejímu přenosu nebrání spolehlivě, mohli jsme být infekční a nakazit třeba celý soubor v divadle. Takže jsme se uvrhli do karantény. Na pět dní a pak test, tak aby to dávalo smysl. A oba jsme zrušili představení.

Jistě to bylo rozumné, na druhou stranu je mi jasné, že vedení divadla, možná i kolegové – třeba jen skrytě – skřípěli zubama.
Možná. Bylo to náročné. Rušení představení je samozřejmě finanční ztráta. Ale kdybychom hráli a nakazili půl souboru? Plivnu to na těhotnou kolegyni? Na staršího „rizikového“ kolegu? Chápala jsem to tak, že mám být zodpovědná vzhledem k situaci. Dokud se tak nebudeme chovat, budeme se točit v bludném kruhu. Když mluvím s kolegy a kolegyněmi, vnímám, že tahle situace mnohé z nás vede k úvahám, že by se v divadlech měly některé zažité tradice změnit.

Od mého dětství se razila teorie: Nemocný herec, kulatý čtverec. Nemocný herec prostě neexistuje. S horečkou se hraje a plive se na kolegy. Je přece tak důležité, aby se večer hrálo! A basta. Ne, není tak důležité, aby se hrálo! Mnozí kolegové se rozhodli, že už nebudou hrát nemocní. Nebudou hrát v indispozici. Je to nezodpovědné. K vlastnímu zdraví i k ostatním. Však nejde o život, je to divadlo. Když máte horečku, máte si jít lehnout, ne chodit mezi lidi. Představení se neuskuteční, ok, pardon, riziko podnikání. Nebo pojďme dělat víc alternací. I u menších rolí. Bude práce pro lidi z DAMU, budou v pohotovosti, vyzkouší si provoz, leccos se naučí. To by byl hezký výsledek pandemie, ne?