V minulých dnech Deník představil příběh za fotografií známou pod názvem Napalmová dívka. Dnes vám představíme některé další slavné válečné fotografie.

Neodvrátit se od ničeho

„Svým způsobem, pokud jednotlivec podstoupí riziko, že se ocitne uprostřed války, aby sdělil zbytku světa, co se děje, snaží se vyjednávat o míru. Možná to je důvod, proč ti, kdo mají na starosti udržování války, nemají rádi fotografy kolem,“ tak své důvody vysvětluje James Nachtwey, americký fotožurnalista, o jehož práci byl natočen dokument Válečný fotograf.

Nachtwey se proslavil neúprosnými fotografiemi zachycujícími války i sociální problémy. Dokumentoval konflikty například v Čečensku, Bosně, Rwandě, Somálsku. Na svých snímcích zobrazuje také problematiku hladomoru v Africe, lidi umírající na AIDS či drogově závislé.

Napalmová dívka (Vietnam,1972). Útěk dětí popálených napalmem po náletu jihovietnamského letectva na vesnici Trang Bang z 8. června 1972. V popředí běžící popálená dívka Kim Phuc se stala symbolem hrůz vietnamské války
Napalmová dívka má půl století. Za snímkem stojí bolest, slzy a děsivý příběh

Jedna z jeho velmi známých fotografií ukazuje tvář mladého Hutua ve Rwandě. Zjizvený a zjevně traumatizovaných chlapec s chybějícím kouskem ucha výmluvně symbolizuje lidskou krutost. V rozhovoru pro Canon Nachtwey přiznal, že snímek je pro něj velmi významný.

Chlapec byl právě osvobozen z koncentračního tábora Hutuů, kde byli lidé mučeni a zabíjeni. Setkali se v primitivní lékařské stanici. James Nachtwey popsal, jak s mladíkem navázal oční kontakt a řečí těla se ptal, zda by jej mohl vyfotit. Chlapec souhlasil a v jednu chvíli dokonce natočil poraněnou tvář ke světlu. „Myslím, že pochopil, co jeho jizvy řeknou zbytku světa. Myslím, že mě v tu chvíli určil za svého posla,“ říká Nachtwey.

Jeden z nejrespektovanějších dokumentárních reportérů se přitom fotografování začal věnovat jako samouk. Jako jeden z důvodů, proč se věnuje válečné fotografii, uvádí, že věří v sílu informací a kolektivního svědomí. „Musíme se na to dívat. Jsme povinni se na to dívat. Jsme povinni dělat, co je v našich silách. Pokud to neuděláme my, kdo jiný?“ pokládá řečnickou otázku Nachtwey, kterou zároveň vysvětluje, co ho motivuje dívat se skrze objektiv na lidské utrpení.

James Nachtwey a jeho tvorba:

Zdroj: Youtube

Symbol odolnosti

Když 23. února 1945 novinář Joe Rosenthal mačkal bez pomoci hledáčku rychle spoušť svého fotoaparátu Speed Graphic, vůbec netušil, že vytváří naprosto legendární fotografii. Snímek nazvaný Raising the Flag on Iwo Jima (česky Vztyčování vlajky na Iwodžimě) se dokonce dočkal Pulitzerovy ceny za fotografii ještě v témže roce, kdy byl poprvé publikován.

Tato fotografie je pro mnohé symbolem odolnosti americké námořní pěchoty během druhé světové války v bitvě u Iwodžimy (19. února až 26. března). Zachycuje šestici mariňáků při vyvěšování americké vlajky na vrcholu hory Suribachi. Podle serveru Live Science jsou na snímku Harlon Block, Harold Keller, Ira Hayes, Harold Schultz, Franklin Sousley a Michael Strank. Smutným faktem je, že Block, Sousley a Strank byli později zabiti během bitvy. Další tři vojáci však přežili a vrátili se domů jako hrdinové.

Zdroj: Youtube

Ve skutečnosti fotografie ukazuje druhou vlajku, která byla ten den na Suribachi vztyčena. Spící sopku využívali během jedné z nejkrvavějších válek v Pacifiku Japonci jako vyhlídkový bod k nasměrování dělostřelecké palby na americké vojsko, proto se Američané hned na začátku bitvy zaměřily právě na obsazení této pozice.

Jeden z masakrujících vojáků v okamžiku střelby
Masakr na Krétě: vraždění vesničanů zachytil fotograf, sám některým pomohl utéct

Jako první dosáhla vrcholu hory 23. února bojová hlídka vedená Haroldem G. Schrierem. Muži s sebou nesli i americkou vlajku, kterou měli za úkol na vrchol umístit, pokud se tam dostanou. Vztyčena byla už v 10:30 místního času a jednalo se o vůbec první americkou vlajku umístěnou na japonském území. Byla však považována za příliš malou, takže ještě téhož dne následovalo umístění druhé vlajky, jak ho zachycuje slavný snímek.

Fotografie Joeho Rosenthala se na konci druhé světové války proslavila po celém světě, byla otisknuta v tisících tiskovin a dokonce se stala inspirací pro válečný památník námořní pěchoty Spojených států v Arlington Ridge Parku ve Virginii.

Světoznámý polibek

Není snad člověka, který by neznal snímek často nazývaný Polibek. Uprostřed Times Square na něm mladý námořník nadšeně líbá krásnou zdravotní sestřičku. Její bílá uniforma propletená s jeho černou připomíná symbol jing jang a evokuje pocit, že protikladem války je láska.

Snímek, který ve skutečnosti s romantickou láskou příliš mnoho společného nemá, vznikl 14. srpna 1945. V ten den se objevily zprávy o kapitulaci Japonska a Američané slavili šťastnou novinu, že skončila druhá světová válka (Japonsko kapitulovalo 15. srpna, kvůli časovému posunu se v USA slavilo 14. srpna večer – pozn. red.).

Rita Hayworthová na slavném snímku, jenž během druhé světové války doprovázel ve více než pěti milionech kopií americké vojáky
Tajemství nejslavnější pin-up fotky: Dráždivý snímek rozpoutal v USA mánii

Během bouřlivých oslav zachytil fotograf Alfred Eisenstaedt snímek, který se od té doby dočkal nespočtu reprodukcí a vyvolal také řadu otázek. Celá desetiletí zůstávala identita dvojice zahalena rouškou tajemství a našla se celá řada lidí, kteří tvrdili, že na snímku jsou právě oni. Jak uvádí server Military History, teprve v 80. letech 20. století byla pomocí vědecké analýzy potvrzena jména líbajícího se páru. Byli jimi námořník George Mendosa a studentka stomatologie Greta Friedman.

Na povrch tak vyplul celý příběh fotky. George byl tenkrát ve skutečnosti na rande se svou budoucí ženou Ritou. Gretu, kterou rozradostněný ze šťastných novin popadl, do té doby vůbec neznal. Greta později uvedla, že z polibku od cizího muže, mírně řečeno, nadšená nebyla. Lze předpokládat, že Rita už vůbec ne…

Jak připomíná server Life, Alfred Eisenstaedt nebyl ten den jediným fotografem na Times Square. Existuje celá řada dalších fotografií, které zachycují nadšení i polibky lidí radujících se z konce války. Fotograf William C. Shrout dokonce pořídil fotografie právě samotného Eisenstaedta. Na jedné z nich například Alfred Eisenstaedt líbá reportéra v póze podobné té z legendárního snímku, který toho dne vyfotografoval.