Jan Šťastný: Mohou mě mít za pošetilého staříka. Já ale nevnímám, kolik mi je

Jak jste prožil koronavirové divadelní a seriálové prázdniny?
Abych byl upřímný, covidové prázdniny trvaly jenom chvilku. Poté, co nám v druhé půlce března zavřeli divadlo pět dní před premiérou, tak je pravda, že jsem chvilinku byl doma. Ale ono bylo tolik starostí s tím, abych opečoval syna a všechnu jeho on-line výuku, také vyučování doma, bylo toho hodně. Ale asi po čtrnácti dnech už jsem práci měl – dabing, rozhlas, natáčení začalo také poměrně brzy. Jediné dlouhodobější prázdniny, které jsem absolvoval, byly ty divadelní.

Od září musí diváci v divadlech opět nosit roušky. Co vy na to?
Připravujeme se na plný provoz, ale s tím, že nevíme dne ni hodiny, kdy přijde nařízení, že věci jsou jinak. Na představu, že lidi v divadle sedí s rouškami, se dá zvyknout. Já se spíš bojím toho, že za těchto podmínek lidi nebudou chtít do divadla přijít, to je ta horší varianta. Odvahu jít do sálu, kde je pět set lidí, bych měl, ale nemůžu se divit lidem, kteří mají zkreslené informace, že mají strach. COVID-19 je nemoc s největším PR na světě. Pořád na nás odněkud vyskakují červené titulky, jak přibývají případy, a lidi mají obavy. My můžeme hrát naplno, ale jde o to, pro koho, kolik diváků přijde.

Herec Martin Dejdar: Baví mě kriminálky, jejichž hrdina je šílenec a magor

Ne nadarmo od srpna uvádíte nový pořad Prima Mazlíček na Primě, protože jste velkým milovníkem zvířat, choval jste v minulosti kdeco, dokonce potkany. Je vůbec nějaký živočich, kterého nemáte rád?
Nechci se stavět do role nekritického milovníka zvířat. Mně třeba na některých pejskařích vadí, že nastoupí do autobusu se psem a třeba se ani nezeptají, jestli tam není někdo alergický. To není o tom, že bych psy neměl rád, ale když mám nějakou poznámku, tak jsem automaticky zlý člověk, protože ten, kdo nemá rád psy, je zlý člověk. K takhle militantním milovníkům zvířat se rozhodně nechci řadit. Ale je fakt, že mezi zvířaty jsem vyrůstal. Jsem původem z Gottwaldova, dnes Zlína, který je obklopen přírodou. Vyrůstal jsem se psem, měl jsem od rybiček přes želvy, potkany a kočky všechna možná zvířata. A také jsem si prošel seriálem Krejzovi, kde jsem hrál veterináře. A tam těch zvířat byla spousta, i exotických, se kterými se člověk běžně nesetká, jako je medvěd, puma, klokan nebo gigantický sklípkan. Jedině z toho pavouka mám respekt. Pořád si nedovedu představit, že by mi lezl po ruce nebo nedej bože ve vlasech. Vsadil jsem se se svým synem o stovku, že si sklípkana nechám pod odborným dozorem projít po dlani. Zatím je k té stovce blíž on, tak uvidíme. Ale obecně se zvířaty nemám problém. Jak mi jich při natáčení procházelo rukama spousta, lehce jsem se ještě něčemu přiučil, protože u toho byl vždycky veterinář, který mi říkal, co se kterým zvířetem dělat, co zásadně nedělat, a naučil jsem se nebát. Když dáte zvířátku najevo, že je vám sympatické, většinou vám to oplatí v dobrém.

Uplatnil jste své seriálové veterinářské zkušenosti i ve skutečném životě? Zachránil jste třeba zraněného ptáčka?
To nebyly zkušenosti ze seriálu, ale z mládí. Rodiče měli chalupu v Beskydech, kde jsme ve stodole měli hnízdo poštolek. A mláďata jednoho dne vypadla z hnízda, protože máma jim ho postavila trochu nešikovně, takže jsme je vraceli zpátky… A jestli mi někdo v Krejzových dal nejvíc za uši, byla to korela. Malinký ptáček, který vás štípe, dokud ho nepustíte, a pak už ho v ateliéru nechytíte. Zdánlivě neškodný prcek nadělal nejvíc problémů… Zvířata vás dovedou vždycky překvapit. Já se teď v souvislosti s Prima Mazlíčkem hodně pohybuji v záchranných stanicích, dočasných péčích o zvířata, kde potkávám lidi, kteří jsou zvířatům opravdu oddaní. Na úkor vlastního pohodlí udělají pro záchranu zvířat cokoliv. Což mi připadá moc hezké. A od nich se také učím, jak se ke zvířatům chovat… A tak mě napadá, že i k lidem se někdy chováme hůř než ke zvířatům. Každé prostředí vás nějak formuje, takže můj život má najednou další vrstvu, další smysl a pořád je co se učit. Letos mi bude pětapadesát let a jsem pořád na začátku. Jsem otevřený všemu, co přichází.

Já jsem se z jednoho dílu Prima Mazlíčka naučil, že není dobré krmit labutě a kachny pečivem. To je pro mne převratné zjištění. Co budou dělat děti a důchodci?
Budou jim dávat něco jiného, například salát, který je tím nejlepším, co jim můžete dát. Pečivo je pro ně těžko stravitelné. Ony ho samozřejmě snědí, ale zalepí jim to žaludek. Na druhou stranu je to ani nezabije. Ovšem salát by byl lepší.

Ve Slunečné, dalším seriálu z produkce Primy, hrajete profesora Kohouta. Když jste za něj namaskovaný, prý vám na place neřeknou jinak než Huml – podle Evžena Humla ze seriálu Chalupáři. Je to pravda?
Je. Tou maskou se velmi podobám tomu, jak tenkrát vypadal pan Sovák. Jistě si pamatujete ty jeho hornické kotlety. Nicméně i postava profesora Kohouta prochází proměnou, takže teď už se dostávám do fáze, kdy hraju oholený.

Bond Girl ze mě nebude, tvrdí herečka Jana Plodková

Zahrál jste si někdy s Jiřím Sovákem?
Bohužel ne. Já jsem přišel do Prahy někdy v roce 1984, k divadlu jsem nastoupil v devětaosmdesátém, a to už pan Sovák moc nepracoval. Neměli jsme šanci se potkat.

Patříte k hercům, kteří vystupují v pražské Viole, a sice v inscenaci Hodina diplomacie. Když se na to místo herců ptám, mluví o geniu loci, o tradici hereckých legend, o tom, jaká je to pro ně čest tady hrát… Dodal byste k tomu něco?
Víte, já jsem přišel do Prahy s tím, že jsem měl nesmírnou úctu k některým místům, jako bylo třeba Národní divadlo, kam jsem také hned ze školy nastoupil. A já vám měl v těch 23 letech takovou úctu k tomu místu, že jsem posléze zjistil, že hraju v předklonu. Na jevišti jsem měl tu čest potkat se s Rudolfem, Hrušínským, Josefem Kemrem, Borisem Rösnerem nebo Slávkem Sejkem, tedy s generací opravdových bardů Národního divadla. Byl jsem neustále tak pokorný, že jsem se nestačil ani narovnat. Proto jsem musel odejít, abych se cítil trochu svobodně. Kromě toho, že k Viole mám úctu, dodal bych, že hrozně rád vzpomínám na dobu, kdy jsme tam ještě na škole s paní profesorkou Krešlovou hráli vánoční hry. Silný zážitek jsem měl také z italské polévky, ve které byl rozpuštěný sýr. Jako študák, který měl pořád hluboko do kapsy a na konci měsíce hladověl, jsem ocenil, že z peněz, které jsme za představení vybrali, jsme si tuhle polévku mohli dát. To je pro mne Viola, jak já si ji pamatuji.

Ve hře Hodina diplomacie rozhodujete v roli německého generála o bytí a nebytí Paříže za druhé světové války. Dovedete si přestavit tíhu takového rozhodnutí?
To si představit nedovedu. Než jsem se k téhle hře dostal, nevěděl jsem, že Paříž byla v situaci, kdy opravdu mohla vyletět skoro kompletně do povětří. Generál von Choltitz měl skutečně rozkaz Paříž zlikvidovat. On se dostal do situace, kdy jeho manželka a tři děti byli v Německu rukojmími, a pokud by ten rozkaz nesplnil, jeho rodinu by popravili. Rozhodujte se v takové chvíli. Zničit Paříž, nebo přijít o rodinu.

Petr Rychlý o Ordinaci: Pomohla mi rozbít šuplík, ve kterém jsem byl uvězněný

Vy sám se rozhodujete snadno?
Ačkoliv jsem znamením Střelec, takže bych měl docela střílet od boku, intuitivně, tak moje zásadnější rozhodnutí podléhají tolika pro a proti, než se konečně rozhodnu, co udělat, že můžu říct, že se rozhodně snadno nerozhoduji.

Vzpomenete si, kdy jste v životě udělal nějaké velké nelehké rozhodnutí? Byl to třeba odchod z Národního divadla?
Teď jsem to chtěl říct. Mě v divadle vychovával ještě Boris Rösner, takže já jsem měl zafixováno, že z Národního divadla se neodchází. Jenomže já jsem na tu metu přišel hrozně brzy. Možná jsem se měl nejdřív otrkat někde jinde a někdy v budoucnu se tam zkusit propracovat. Když jsem šel oznamovat, že dávám výpověď, byl to strašidelný pocit. A paradoxně se mi vůbec neulevilo, když jsem tu výpověď dal… To bylo hodně těžké rozhodnutí. A to už jsem měl nabídku do angažmá v Divadle na Vinohradech, kde jsem se okamžitě cítil dobře. Už na vrátnici.

A co vám na to řekl Boris Rösner?
Nechci teď mluvit sprostě, ale poslat mě někam, samozřejmě. Nebyli jsme přímo kamarádi, ale hodně jsme si rozuměli.

Teď už jste tedy 28 let věrným členem Divadla na Vinohradech. Jak se změnilo zákulisí této scény od doby vašich začátků?
Já se moc neohlížím, žiju to, co je teď, a těším se na příště, ale v tomhle divadle jsem zažil čtyři šéfy a prošlo velkou proměnou, stejně jako doba. Hrozně rád vzpomínám na tituly, které jsme dělali, jako je Král krysa nebo Richard II. – těžký repertoár, který by už dneska v divadle horko těžko obstával, protože doba se proměnila. Nechci to bagatelizovat, ale lidi se chtějí spíš pobavit, trošku zapomenout na své denní starosti. Také když já jsem začínal v divadle, pracovní doba končila většinou v půl čtvrté a lidi měli čas se náležitě připravit na ten obřad, což by návštěva divadla pořád měla být. Spojit ho třeba s večeří. Dneska jsou všichni přetížení, do divadla přiběhnou s vyplazeným jazykem rovnou z práce, a bavte mě. Ta spolupráce už není taková, jako bývala… I když to, co jsem teď řekl, je trochu zbytečný pláč. My se té době prostě musíme přizpůsobit. Jediné, na čem trvám, je nebýt prvoplánový a nedevastovat vkus diváka. I komedie může být chytrá a můžete si z ní něco odnést. Ale protože Divadlo na Vinohradech není soukromé divadlo, můžeme si pořád dovolit nabízet špičkový repertoár.

Nedávno jste tady uvedli premiéru hry Český román podle knihy Olgy Scheinpflugové, kde hrajete Karla Čapka. Vidíte nějakou podobnost dnešního Česka s Československem 20. a 30. let minulého století, kdy se děj odehrává?
I když to možná tak nevnímáme, tak ona je dnešku velmi podobná. Shodou okolností jsme takhle jednou seděli se ženou doma a povídali jsme si. Oba jsme měli takový zvláštní pocit, že doba je něčím těhotná. Něčím špatným. Měli jsme takové tušení, že se něco musí stát, protože ono to takhle dál nejde. Teď nemluvím o našich životech, které se snažíme v rámci mikroklimatu rodiny nějakým způsobem naplnit tu šikovněji, tu hůř, ale obecně, globálně. Měli jsme takové podivné tušení, že je prostě něco špatně celoplanetárně. A přišel covid. Jestli to má být vztyčený prst, abychom se vzpamatovali a začali myslet a přemýšlet trochu jinak… Možná v tom je ta podobnost. Čapkovy veliké obavy v těhotné předmnichovské době, jeho vizionářství, kdy on vlastně předpověděl, jak to bude, to je v něčem podobnost až hrůzostrašná. Já se snažím být životním optimistou, nechci vidět věci z té špatné stránky, jenom si myslím, že není dobré nevidět ty věci vůbec. Tvářit se, že neexistují. Jak může člověk přispět k tomu, aby bylo lépe, to je otázka do pranice. Já to pořád reflektuji přes divadlo. Pořád je lidi čím oslovovat, a když se vybere správná hra, můžeme jim něco sdělit.

Hvězda Slunečné Karel Zima: Peníze vám fakt štěstí nezajistí

Říkáte o sobě, že jste přístavový typ, že musíte mít někde kotvu, zázemí. Našel jste ho u své současné manželky?
Ano, a jaký! Na to jsou všechna slova malá. Mám pocit, že nám to spolu bude fungovat po zbytek života. Měl jsem obrovské štěstí. Samozřejmě, že na vztahu se musí pracovat, nic nepřichází samo, ale zatím je vše zalito sluncem.

Jaké to je mít o dvacet let mladší ženu? Dochází mezi vámi k nějakým mezigeneračním nedorozuměním?
Kdybychom si nerozuměli a nebyli ochotni si naslouchat, tak je úplně jedno, jestli jste o dvacet let starší, mladší nebo stejně starý. Já jsem si s mnoha vrstevnicemi nerozuměl. Naopak moje první manželka byla o osm let starší a porozuměli jsme si. Zatím jsem ještě pořád ve věku, kdy vrtochy stáří a tělesná kondice ještě nejsou tématem dne. (smích) Je to dobré… Opravdu je to o setkání dvou lidí a ne o tom, co se sluší a patří.

Máte osmiletého syna, dvě vnučky. Jste víc táta, nebo dědeček?
Přiznám se, že jsem víc táta. Na vnučky není zdaleka tolik času. Také se o ně starají mí synové. Řeším teď stejné problémy, které jsem s nimi řešil před třiceti lety. Vůbec nestíhám vnímat, kolik mi je. Chodím na třídní schůzky a vůbec mi nepřijde, že tam nepatřím. Jezdím na koloběžce, protože jezdit po Praze autem je nesmysl. Někdo si může myslet, že jsem pošetilý stařík, ale mně to přijde zábavné. Ještě pořád jsem se asi nepřekotil tam, kam bych podle data narození měl. Ani se tam zatím překotit nechystám.

Ta koloběžka je s pohonem?
Ano, elektrická. Mám i obyčejnou, ale čím dál víc vítězí ta elektrická. Už jsem línější, býval jsem větší divočák… Ale pořád se umím pěkně naštvat.

Herec Viktor Dvořák: Jsem vděčný Havlovi za to, že s ním nebyla nuda

Co vás třeba naštve?
Celý život se učím nerozčilovat se kvůli malichernostem, které za to nestojí. Celý život se mi to nedaří. Když mám řešit zásadní problém, jsem konstruktivní a chladný, i když jde třeba o nějaký zdravotní problém mých blízkých. Řeším logistiku a podobně a zhroutím se až pak. Ale jakmile jde o nějakou blbost, tak mě to naštve. Třeba mám pocit, že vymizela elementární slušnost. Z městské hromadné dopravy, kterou jezdím, z ulic i ze vztahů na pracovišti. Lidem je zatěžko někoho pozdravit nebo se dokonce na někoho usmát. Vadí mi i agrese řidičů na silnicích. Trošku jsme se soustředili na mamon, na byty, chalupy, abychom měli aspoň dvě dovolené za rok, ale slušnost skomírá. Není to dobré, ale říkám si, jestli mám právo někoho soudit.

A co vám dělá radost?
Úplně všechno ostatní.

Skutečně?
Když jsem teď mluvil o mamonu, tak minulý rok jsme si koupili malý pozemek, protože bydlíme v centru Prahy a zoufale nám chybí příroda. Takže mě naplňuje radostí, že se pustíme do stavby nějaké jednoduché chaty. Příští prázdniny bychom už chtěli trávit tam. Chodit do lesa, koupat se v rybníce. Život s touhle vizí nás hodně baví.