Jako profesionální vojáci ale do své práce nedávají jen tak lehce nahlédnout. „Informace, které vám řeknu, jsou na hranici utajení. Ale chceme veřejnosti představit svoji práci,“ řekl mi Ondrej Páleník po návratu z Afghánistánu, kde ve složitých podmínkách daleké asijské země velel prostějovským průzkumníkům.

Tvrdí chlapi v historii československé armády nechyběli ani v minulosti. Ve Zpravodaji Klubu výsadkových veteránů jsem našel článek, který to potvrzuje.

Vzpomínka je stará téměř šedesát roků - to je doba, kdy člověk zapomíná na věci špatné a ohlíží se spíš s úsměvem a špetkou nostalgie.
Stejně zajímavé je také sledovat, že třeba dřívější výcvik výsadkářů se od dnešních metod profesionálů v některých věcech výrazněji nelišil, a pikantní jsou i detaily o výzbroji lidové armády, v níž před půl stoletím nechyběly americké džípy a britské samopaly.

Generálové v nočních košilích

V roce 1948 přijela do našeho Výsadkového učiliště ve Stráži pod Ralskem na návštěvu delegace z ministerstva národní obrany. Trojici nejvyšších tvořil československý ministr generál Svoboda, sovětský host generál Moskalenko a náš velitel výsadkového vojska generál Paleček. Byl jsem určený jako řidič, který bude tyto důležité osoby po celou dobu návštěvy vozit.

V určený den jsem se svým vozem, byl to americký džíp Willys, čekal u Mimoně na příjezd delegace. Kolonu českých Tater jsem dovedl do posádky a pak k mému autu přišli ti tři generálové. V tu chvíli jsem se asi viditelně rozklepal. Všiml si toho i generál Svoboda a pravil:
„Chlapče, co se tak třepeš?“ Odpověděl jsem, že tolik generálů jsem ještě pohromadě neviděl. On se zasmál a řekl: „Tak si nás představ v nočních košilích.“ Zasmál jsem se a vyjeli jsme na střelnici. Byla to střelnice, kde každý voják musel po žebříku vylézt na určené místo (asi ve výši prvního patra), tam vyrazil kopnutím dveře, hodil na cíl granát, po výbuchu seskočil dolů a zahájil palbu na terče ze samopalu (značky Sten).

Stál jsem nedaleko, takže jsem viděl, jak generál Moskalenko nechal zastavit palbu a osobně šel zkontrolovat zásahy. Zdálo se mu, že vidí hodně střelby a málo zásahů. Pak se otočil ke mně a i já jsem musel vyběhnout na střelnici. Myslel si, že jako řidič nebudu příliš úspěšný. Zklamal jsem ho a úkol jsem výborně splnil. Po střelbách se naše skupina vydala na prohlídku ubikací. Generál Moskalenko chtěl zase vidět můj kavalec a všechny osobní věci. Nějak to prošlo, i když jsem měl například patřičně špinavé prostěradlo.

Také se mě zeptal, kde jsme ubytovaní přes zimu. Příliš jsem mu nerozuměl, tak mi to překládal generál Svoboda. Odpověděl jsem, že na této světnici. Moskalenko uznale pokýval hlavou, že to jsme tedy pořádně otužilí. Zřejmě jsem se Moskalenkovi zalíbil a tak jsem mu i dál sloužil jako testovací příslušník československých bojových sil.

Stravovací normy. To byl tvrdý oříšek

Poslal mě pro oběd a zkoumal, co jíme. Zamíchal polévku v ešusu, což byla nejvíce ze všeho teplá voda, ale nekomentoval to. Jako druhé jídlo bylo krupoto, v němž mělo být podle norem maso z konzervy. (Kuchaři ale měli na normy asi jiný názor.) Já jsem mu tvrdil, že tam nějaké maso je, ale on se nedal a pochlubil se, že u nich má parašutista jeden kilogram masa denně. Utrousil jsem , že bych si to dal také. Prošlo mi to. Následně jsem se musel podrobit lékařské prohlídce a byl jsem označený za dosti hubeného.

Moskalenko se pořád vyptával: kde mám noční košili, v čem chodím na vycházku a tak dál. Vzhledem k poměrům v naší armádě jsem nad tím jen kroutil hlavou. Aspoň jsem prozradil, že když jdu na vycházku, tak obracím košili naruby, aby byla čistá. Když nastoupil další ročník nováčků, ukazovali si na mne a říkali: to je ten desátník, který nám vybojoval novou normu. Zkrátka, tři generály nepotkáte každý den.