VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Velký příběh Arnolda Stonehenge

Prostějovsko /ROMÁN/ - Rok 2012 bychom vám, milí čtenáři, rádi zpestřili příjemným počtením. V Prostějovském týdnu proto dáváme poprvé prostor literárnímu dílu na pokračování. Myslíme, že se máte na co těšit, protože hrdinou dosud nepublikovaného vyprávění je tragikomická figurka prohnilého politika, který udělal skvělou kariéru. Ovšem až po své smrti. Autora poutavé, nápadité a humorné novely objevil Prostějovský týden v Opavě.

10.2.2012
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK

„Velký příběh Arnolda Stonehenge“ sepsal patnáctiletý student zdejšího Mendelova gymnázia Ondřej Fischer. Pro svůj „božský politický román“ právě hledá nakladatele, a protože jsme se v redakci shodli, že jeho talent je výjimečný a zaslouží si pozornost, rozhodli jsme se mu jeho hledání usnadnit. Věříme, že četba příběhu, který se celý odehrává v „křesťanském nebi“, vás bude dobře bavit…

Zde na webu najdete jako ochutnávku první tři kapitoly.

Celý román ke stažení:  Velký příběh Arnolda Stonehenge

Velký příběh Arnolda Stonehenge

KAPITOLA PRVNÍ: ARNOLD STONEHENGE UMÍRÁ

"Arnold Stonehenge nebyl příliš dobrý člověk", mohl by klidně začínat proslov
nad jeho rakví. A byla by to náhodou pravda – jednalo se vskutku o jednoho z
nejprohnilejších politiků, kteří kdy byli zvoleni, a mistrovsky ovládal značné množství
podrazáren mamutího rázu. K jeho zevnějšku by se pak dalo říci, že byl "poněkud
korpulentní", protože spojení "tlustý jako prase" se neužívá mezi slušnými lidmi vůbec a
tím méně na pohřbech. Zkrátka řekněme, že na něm byla jeho velká láska k jídlu na první
pohled znát. No a závěrem by se snad zmínilo, že nebyl ani příliš bystrý. To mu ale v
kariéře zvlášť nepřekáželo, a tak se rychle vypracoval do vysokých funkcí a dokonce až do
samého parlamentu.
Jednou takhle Arnold Stonehenge šel z toho parlamentu domů. Popozdravoval
známé, které potkal, několik známých nepozdravil a oni se pro to urazili, také pozdravil
několik lidí, které za své známé považoval a oni jimi nebyli, koupil si v trafice noviny,
cestou domů je přečetl, při čtení šlápl na kočku a přešel silnici na červenou (což naneštěstí
vyfotil jeden novinář), došel domů, s vypětím všech sil vynesl svých stoosmnáct kilogramů
do schodů, vešel do bytu a zamknul za sebou dveře.
Následně si sedl na gauč, zapnul televizi na zpravodajském kanále a nadšeně
sledoval záznam svého proslovu k novele zákona o psích exkrementech, nevšímaje si
titulku "ARNOLD STONEHENGE SE OPĚT ZESMĚŠNIL" a pejorativních komentářů
opozice i spolustraníků. Pak si šel do kuchyně pro pytlík smažených brambůrků, otevřel si
ho na pohovce, šeredně ji zamastil a díval se na svůj projev až do jeho zakončení,
provázeného vrhanými svačinami.
Když brambůrky všecky zkonzumoval, dostal chuť na salám. Odešel tedy do
spíže, v níž ležela bedna čabajky dovezená z diplomatické vizity v Maďarsku. Arnold jednu
štangli vyňal, spíž zavřel a hmátl po noži. Další jeho vlastností ovšem byla ohromná
nešikovnost.
Jak po noži hmatal, zavadil oň hřbetem ruky tak blbě, že nůž spadl a zapíchl se
mu do nohy. I v teplé krvavé sprše však Arnold zachoval chladnou hlavu a vypravil se (přes
svůj fajnový koberec) do koupelny pro obvaz.
V koupelně se zastavil a natáhl se do lékárničky, přičemž noha stále krvácela.
Když se potom s obvazem v ruce otočil, uklouzl na louži krve, upadl a rozbil si hlavu o
kachle.
Chtěl vstát a jít volat sanitku, ale než tak mohl učinit, stará a špatně přibitá
lékárnička se utrhla a na rozbitou hlavu mu (z výše půlky druhého metru) spadla. Ztratil
vědomí a už se zdálo, že vykrvácí ve spánku, ale hned ho zas probudilo bolestivé prasknutí
žaludečního vředu. Mezitím ovšem ještě dostal infarkt a zakrátko už bylo skutečně po něm.
Arnold tedy zaklepal bačkorami. Skončila snad slibná politická kariéra jeho
smrtí? Vůbec ne! Arnoldova politická kariéra nabrala jeho smrtí daleko větší spád a snad
by se dalo říci, že (v porovnání s tou dosavadní) Arnoldova politická kariéra jeho smrtí
doopravdy teprve začala.
Zahynul v koupelně svého bytu a po chvíli se probral tamtéž. Vstal ze země a tu
si všiml vlastního obézního těla ležícího v louži krve a s lékárničkou zavalenou hlavou (totiž
že hlava byla zavalena lékárničkou, nikoliv opačně).
Nechtělo se mu na svou mrtvolu moc dlouho koukat, a tak radši prošel zdí
k sousedům. Arnoldova sousedka byla také politička – velice přesvědčená komunistka.
Naneštěstí byl ale jejím manželem demokrat. Tato rozdílnost politických názorů, kterou si
před svatbou asi nějak zapomněli či nestihli vyjasnit, vedla k tomu, že vulgarismy i nádobí
létaly vzduchem celodenně.
Arnold vkročil do jejich bytu východní stěnou. Před ním se krčil soused a
rukama si chránil obličej, neb jeho choť, oblečená v sovětské vojenské uniformě, třímala
posvátně Marxův manifest v jedné a půlkilovou vázu v druhé své sociálně citlivé ruce.
Následně tato váza letěla vzduchem. Soused uhnul, netoliko však Arnold: nádoba prošla
skrz něj a roztříštila se o rudou zeď (červeně byla vymalována ta sousedčina půlka bytu).
Teprve teď, když soused ustoupil, všimla si paní sousedová Arnolda. Počala
ječeti. Soused počal ječeti též a pak se spolu ječíc vrhli ke dveřím, otevřeli je ječíce, ječíce
běželi po schodech a projednou tak snad zapomněli na své ideové rozepře.
Arnold si řekl, že když je teď duchem, mohl by zkusit létat, poněvadž v
některých filmech to duchové dělají. Vyletěl stropem ven a vznesl se do výše. Hleděl na své
rodné město, letěl nad domy a nad ulicemi, sledoval automobily jezdící po konstantně
rozbitých silnicích a plival jen tak ze srandy své ektoplazmatické sliny na pod ním chodící
občany, až dorazil k budově parlamentu.
Vletěl tam střechou a uzřel své kolegy, jak vcházejí dovnitř, všichni výhradně v
černém, jak se sklopenými hlavami usedají do lavic a předseda řeční o nešťastně zesnulém
kolegovi Arnoldu Stonehengovi.
Nebožtík si ale příliš zesnulý nepřipadal, a tak vlétl dovnitř a vznášeje se nad
jejich hlavami, vida toho dvoumetrového náfuku Rogersona konečně shora, je upozornil na
svou přítomnost.
Všichni najednou vytahovali nadšeně fotoaparáty ve snaze sejmout snímek s
duchem, nekteří snímali z opasků své pistole a snažili se Arnolda rovněž sejmout, všude byl
zmatek, politici si zakopávali hlavami o nohy a tak podobně. Arnold ještě párkrát nad
zasedacím sálem zakroužil, pak se opět vznesl k střeše a vyletěl ven.
Letěl pořád kolmo vzhůru, prolétl skrz mraky a ještě dál. V prázdnotě vesmíru
si časem všiml takové velké sítě a chtěl ji obletět, ale už to nestihl: síť se velkou rychlostí
pořád přibližovala, až ho lapila a on zase usnul, nebo něco na ten způsob.

KAPITOLA DRUHÁ: ARNOLD PŘICHÁZÍ DO NEBE

Jakmile se probral, stál na optimistickém růžovém mráčku, z kterého vedly
schody nahoru k dalšímu – ten byl asi o dvacet metrů výš – a na něm se nacházela hezká
zlatá brána s nějakým latinským nápisem (nejspíš to znamenalo "Blahoslaveni jsou chudí
duchem" nebo "Pásli ovce Valaši").
Vydal se tedy po schůdcích, mezitímco z velkých reproduktorů vznášejících se v
prostoru znělo decentně "Knockin´ on Heaven´s Door". Když pak před tou branou stanul,
uviděl vedle i psací stůl, za nímž seděl lysý úředníček s knírem, oblečen v pěkné hnědé
kvádro s proužky, a zběsile mlátil do typewriteru značky Consul. Všiml si Arnolda, pohlédl
naň skrz své silné brýle a ověřil si duchovu totožnost těmito slovy:
"Pan Stonehenge?"
Arnold souhlasně přikývl. Kolem poletovala grupa andělíčků, kteří se šklebili a
posměšně na něj mávali sítí, do níž jej před chvílí lapili. On se však rozhodl lapiduchy
ignorovat a obrátil se zpět k úředníkovi.
"Takže jsem teď v Nebi, tak jak mi to říkali v kostele?"
Svatý Petr chvíli uvažoval. "V podstatě ano," připustil. "Ale není dobré věřit
všemu, co vám říkali v kostele. Já osobně jsem se jen u málokteré knížky nudil tak jako u
Bible – tedy samozřejmě až po Eragonovi, ten nemá konkurenci." Zapálil si cigaretu. „Teď
jste tedy v Nebi. Ale žádná výhra to není, Peklo stejně už dávno neexistuje."
"Proč?" zeptal se Arnold.
"Drahá údržba. Do Pekla přišlo strašně moc lidí, už jenom vytápění nás
přicházelo na tak obrovské peníze, že jsme to raději zavřeli."
"Takže se do Nebe dostanou všichni?"
"Jo," řekl svatý prostě. "A ještě instrukce: většinou se nováčků ujímají jejich
příbuzní. Vám přidělili vašeho pradědečka, ten vám všecko vysvětlí, ubytuje vás a tak. Měl
by čekat hned tady za Bránou, u takové velké cedule s číslem 25."
Ozvalo se zapípání.
"Už odchytili dalšího ducha, tak já ho budu muset zapsat. Nashle!"
Arnold něco zmateně odsekl a vstoupil do Nebe.
Bylo to vlastně svého druhu velkoměsto: postavené na tisících různě
rozmístěných mraků v různých výškách a o různých velikostech, velkoměsto s několika
miliardami obyvatel (většinou starších osob), duchů, kteří tu různě pobíhali, a s miliony
obrovských bílých domů. Táhlo se do nedohledna, nejvyšší mraky byly několik kilometrů
nad Arnoldem, nejnižší zase několik kilometrů pod ním, a budovy na nich byly postaveny v
různých architektonických slozích. Vše propojovala jakási síť kolejnic, ale Arnold nebyl
schopen určit, co to po nich jezdí, protože to jezdilo pekelně rychle. Před ním se pak skvěla
pravděpodobně zastávka této hromadné dopravy, označená "U Brány", na jejímž nástupišti
se tísnily tisíce duchů v oblečení z různých dob, lidé v riflích i v brnění.
Po levé straně byla zeď s očíslenými cedulemi. Arnold si vyhlédl pětadvacítku a
zamířil k ní. Stálo tu jen několik málo osob a v jedné z nich poznal svého pradědečka –
obézní pán s mocným pivním mozolem a macatým knírem pod alkoholickým nosem,
oblečený ve fialový oblek s hedvábnou kravatou, v němž byl i pohřben, tudíž úplně přesně
tak, jak si ho Arnold pamatoval.
Praděd naň už zdálky volal a ač to byl člověk zesnuvší před osmatřiceti léty na
selhání jater, měl v ruce láhev rumu.
"Ahoj, těšil jsem se na tebe! Už jsem se nemohl dočkat, až umřeš, kluku zlatá!"
"Díky," řekl Arnold a pohledem spočinul na lahvi. „Ty ještě pořád piješ?“
"Tady už můžu!" pravil pradědeček vesele. "Ale babičce to neříkej," dodal.
Vydali se směrem k zastávce "U Brány", jejíž nástupiště bylo narváno duchy.
Když čekali na spoj, vedle nich stál muž v červené tóze, s křivým nosem a věncem z
bobkových listů, na druhé straně zas masivní paní v barokních šatičkách, v ruce vějíř a na
hlavě paruku.
Dostali se teď dost dopředu, aby viděli asi dvacet kolejnic vyskládaných vedle
sebe. Po nich každou chvílí něco prosvištělo téměř nadzvukovou rychlostí, ale Arnold stále
ještě nedovedl rozpoznat, co to vůbec je.
"Už nám to pojede," konstatoval pradědeček a skutečně u jejich kolejnice
za chvíli zastavil ten šílený dopravní prostředek.
Bylo to něco jako jeden, aspoň sto metrů dlouhý vlakový vagón, natřený
světlerůžovou barvou a s nápisem HEAVEN EXPRESS na boku. Nic moc zvláštního, ovšem
vepředu byla dlouhá oj, kterou držel udýchaný čert.
Pradědeček spolu s udiveným Arnoldem nastoupili dovnitř hned po malém a
zarostlém neandrtálci oblečeném v kožešině a pevně svírajícím svůj kyj.
Arnold se o ty čertíky okamžitě začal zajímat.
"Když zrušili Peklo," vysvětloval pradědeček, "spousta tamních zaměstnanců,
takzvaných čertů, se ocitla bez práce a byli nuceni žít tady nahoře. Tenkrát je tu nikdo
neměl moc rád a sehnat nějaký zaměstnání byl pro ně asi docela problém. Tak nakonec
využili toho, jak umí rychle běhat, a začali dělat právě tohle. Hodně se tím urychlilo
překonávání těch obrovských vzdáleností, co tu jsou, takže je to i dobře placené."
Vagón se dal do pohybu. Ze začátku jeli sto nebo dvě stě kilometrů za hodinu,
jako auto na dálnici, postupně začali zrychlovat, teď už dosahovali rychlosti letadla a pak
přešli do takové, že už nevnímali nic, co bylo za okny, která tam tudíž byla zbytečná.
Interiér vagónu byl obložen dřevem, podlaha byla také dřevěná a lavice u stěn
zcela přeplněny lidmi v oblečení, v jakém opustili tento svět: v nemocničním pyžamu,
zkrvaveném kostýmu medvěda, brnění prošpikovaném šípy nebo drahém obleku
rozežraném kyselinou. Babička na kolečkovém křesle jedla párek v rohlíku a u stropu se
vznášela osoba dosti otrávená, nejspíše houbami.
Sedli si na poslední volný kousek vedle mladého, ani ne třicetiletého vousatého
chlapíka v motorkářské bundě, pod níž měl triko s nápisem "RYCHLOST NEZABÍJÍ".

KAPITOLA TŘETÍ: ARNOLD SE POTKÁVÁ S PŘÍBUZNÝMI

Nebeskou MHD jeli přes půlhodinu, během níž ho pradědeček seznamoval s
místními reáliemi. Třeba to, že "Nebe" je jen neoficiální název a správně se to jmenuje
Životní prostor zesnulých, tedy ŽPZ. Arnolda ale samozřejmě nejvíce zajímal politický
systém.
"Máme v podstatě demokracii. Občané v ŽPZ mají všechny práva, normální
volby, privatizace a tak. Bůh ale může úplně neomezeně rozhodovat o veškerém dění dole
na Zemi, a to až do konce svého funkčního období."
"Funkčního období?" podivil se Arnold. Tohle bylo úplně mimo jakékoliv
náboženské představy, i ty nejšíleněnjší.
"Jo," přikývl pradědeček. "Zvolí ho lidi v přímé volbě a jeho funkční období trvá
přesně tisíc let. No a pak prostě přijde někdo jiný."
"Takže se Bohem může stát úplně každý řadový duch?"
"Jistě, máme demokracii!"
Arnold zůstal sedět s otevřenou pusou. I když byl neohrabaný tlouštík, byl
přesvědčen, že politiku dělat umí. A jistě by v tom mohl pokračovat i po smrti.
"Komu se to podařilo naposledy?" zeptal se.
"Aktuelní Bůh se jmenuje Pot´n´Tát a nastoupil do úřadu roku 1017."
Arnoldovi se zalesklo v očích.
"To znamená, že za chvíli skončí?"
"Přesně tak, brzy budou volby."
Vagón zastavil.
"No, už jsme tady," zahlásil pradědeček a vystoupili.
Když vyšli ven ze stanice, zjistili, že stojí na poměrně rozlehlém mraku,
k němuž vede několik dopravních přívodů. Cedule značila, že se mrak jmenuje "NÁMĚSTÍ
LVA SPLOSKÉHO".
"Kdo byl Lev Sploskij?" zeptal se Arnold pradědečka, když kráčeli temnými
ulicemi pod obrovskými bílými budovami.
"Ruský archanděl – předseda Sněmovny svatých, který po zrušení Pekla vyřešil
nepokoje rozpoutané Stranou čistého Nebe. To byli takoví zdejší fašisti, kteří šikanovali
čerty, zabraňovali jim pracovat a podobně. Měli poměrně velký vliv, ale Lev Sploskému se
podařilo je velmi rychle zakázat."
"O takovém archandělovi jsem nikdy neslyšel…" řekl Arnold.
"To je možný," přisvědčil pradědeček. "Většina lidí tady jsou opravdu jenom
řadoví zesnulí, ale andělé, to už je vyšší kasta: taková elita společnosti, která dělá líp
placené, prestižní profese – oficíry, dyrektory, komunální politiky… andělem se člověk
myslím stane, když udělá jakýsi vědomostní test, nebo něco takového. Stejně ale dneska už
může být anděl každý vůl, třeba tvůj strejda Gregory."
Konečně došli do středu Náměstí Lva Sploského. Uprostřed byly tři domy – dva
obyčejné, bytové, a mezi nimi možná míli vysoká věž, na jejíž vrcholek se téměř nedalo
dohlédnout. Základna se zdála být široká právě tak, že kdyby byla o centimetr užší, barák
se nekompromisně zřítí.
"Je tam seshora pěkný výhled," řekl pradědeček. "Ale my bydlíme támhle,"
ukázal na bytový dům vlevo. Vydali se tedy k němu.
Bytů tam bylo (podle číslování zvonků) 255. Pradědeček zazvonil na číslo 231 a
když oznámil, že vede Arnolda, rozjařený a nepříjemně známý ženský hlas je vpustil.
Nahoře stanuli před bytovými dveřmi a stalo se přesně to, čeho se Arnold obával
– otevřela prababička. Prababička byla osoba, která zemřela na rozdíl od svého muže
teprve předminulý rok: tenkrát jí bylo už plných osmadevadesát let.
Teď tu stála v naprosto nezměněné podobě. Na svém vyschlém těle župánek,
natáčky v bílých vlasech, které se až do poslední chvíle svého života snažila obarvovat, oči
namalované do okruhu deseti centimetrů, na vrásčitém obličeji s jaterními skvrnami
pleťovou masku a na popraskaných rtech ohromnou vrstvu zářivě rudé rtěnky.
Mezi kostnatými prsty se zeleně nalakovanými nehty držela cigaretovou špičku,
jíž Arnoldovi málem vypíchla oko, když se mu vrhla kolem jeho masitého krku a
afektovaným hlasem zaječela: "Arníku!"
Arnold nesnášel, když mu říkala Arníku, protože stejně volala i na svého psa,
jehož si pořídila týden po Arnoldově narození a pojmenovala ho Arnold na pravnukovu
počest. Toto obludné zvíře se teď vyřítilo ze dveří a jakožto kříženec pudla s bernardýnem
povalilo i mocnou figuru Arnoldovu na zem a olízalo mu obličej.
Současně při svém pádu slyšel křupnutí a zaječení – prababička se jej stále
držela kolem krku a to i ve chvíli, kdy došlo k onomu sražení. Pradědeček rychle zahodil
flašku, pomohl své choti na nohy a kopnutím jí narovnal vetchá záda.
"Můj milý Arníku, tolik jsem se na tebe těšila!" zaskřehotala prababička. "Tak
pojď dovnitř a povídej, na co jsi umřel? Zdědil jsi tu rakovinu slinivky po strýčkovi
Gregorym, nebo jsi měl mrtvici jako Molly?"
"Měl jsem bouračku," zalhal Arnold, stydící se za svou nešikovnost. A protože
jako politik uměl lhát dobře, prababička mu to takzvaně sežrala.
Byl poměrně zvědav na interiér nebeského bytu a v tomto ohledu se dočkal
mírného zklamání. Vešel do zcela standardního obýváku zařízeného podle prababiččina
nevkusu, jehož zdi byly vylepeny jakýmisi narůžovělými tapetami a dominoval mu stříbrný
televizor obestavěný kytičkovanými pohovkami. O kousek dál bylo obrovské okno
s výhledem na bělostné velkoměsto, kukačkové hodiny, z nichž místo kukačky vylétal
hambatý andělíček hrající na lyru, a doprostřed místnosti pak byl dost neprakticky
postaven dórský sloup obrůstající břečťanem.
"Máme to tu pěkné, že?" řekla prababička. "Pojď se podívat do kuchyně a
koupelny, Arníku!"
Na koupelnu byl Arnold obzvláště zvědavý – poté, co shlédl obývák a uvědomil
si, že se prababiččino estetické cítění ještě mnohem zhoršilo, čekal tam nejméně repliku
Křižíkovy fontány. Nemýlil se. Tato byla postavena v přesném středu kruhové místnosti a
opatřena kohoutky na regulaci teploty vody. Bylo na ní též položeno mýdlo a toaletní papír,
takže zřejmě sloužila náhradou za veškerá obvyklá zařízení v koupelnách se vyskytující.
I kuchyň byla zajímavá – jídelní stůl měl mramorovou desku a skvělo se na něm
několik misek s umělým ovocem. Stěna nad kuchyňskou linkou pak byla polepena plakáty
Franka Sinatry, který s prababičkou (dle jejího tvrzení) chodil do mateřské školky. Lednice
o rozměrech asi dva krát tři krát tři metry byla z růžového plastu a na dveřích měla rytinu
kovboje.
Zatímco prababička tam zůstala, mrtvý politik Arnold Stonehenge kuchyň
opustil a i když za ním prababička volala, aby ještě určitě navštívil jejich nádhernou ložnici,
Arnold si uměl vcelku domyslit, co by tam spatřil, a raději zamířil do obýváku za
pradědečkem, jenž tiše lokal ze svých domácích zásob bourbonu a když spatřil Arnolda
přicházet, v domnění, že to je prababička, se polekal a polil si košili.
Aby z něj nebyl cítit alkohol, odutíkal se převléci a Arnold se zatím rozvalil
na pohovce, zmenšil objem svého pupku hlubokým vydechnutím a s námahou hmátl po
pozemských novinách ležících na stolku.
Jak předpokládal, našel i článek o sobě. Ve stručnosti řečeno se v něm psalo, že
umřel a jaký to byl vůl. Poznačil si jméno novináře a usmyslel si, že až bude neomezený
Bůh, zařídí tomu darebákovi něco nepříjemného, patrně inkontinenci.
Pak uběhla asi hodina, než zazvonil zvonek a Arnold za dveřmi bytu uslyšel
mnoho známých hlasů – prababiččinu sestřenici Molly, své ohavné prarodiče, svého
synovce, co ho přejelo auto, dokonce i strýce Gregoryho, který měl nádor na slinivce a
podle pradědečka to dotáhl až na anděla.
"Pusťte nás dovnitř!" halekal Arnoldův děd, jenž se potatil a stejně jako
Arnoldův praděd byl od rána do večera v lihu.
"Chceme vidět Arníka!" zakrákala Molly, které by teď (kdyby žila) už bylo hodně
přes sto deset let a které se oslovení vynalezené její sestřenkou líbilo natolik, že jej rovněž
používala.
Pradědeček se vyšoural z ložnice otevřít, teď už v čisté košili, ale prababička se
psem Arníkem v patách jej předběhli a prudce trhli dveřmi.
Dovnitř se navalila horda duchů. Všichni se s Arnoldem začali objímat a třást
mu rukama, dokonce i nějaký pomalovaný a polohaný Kelt tam mával sekyrou a radostně
hulákal. Tolik svých příbuzných neviděl pohromadě snad ani na tradičním "sjezdu
Stonehengů", který se konal před dvaceti lety naposledy, protože tenkrát prababička vlepila
facku Herkulině Embólii, pradědečkově vzdálené neteři, jež jí odmítla podat sůl. Tato facka
nesmírně namíchla Herklulinina manžela, který prababičce vynadal nejsprostšími výrazy,
což si nenechala líbit stará Molly a svou sestřenku bránila dobře vrženou sklenicí.
Když se doobjímali a dopopozdravovali, rozesadili se všichni na ony odporné
sedačky okolo televizoru nebo jen tak na zem. Anděl Gregory si sundal své parádní sako,
rozvázal kravatu, na ex vypil lahvové pivo a hlasitě říhnul. Molly začala vypravovat svou
oblíbenou historku o tom, jak jí koncem první světové války zlý soused sesbíral úrodu
hrušek, zatímco ona byla na nádraží přivítat chotě, navrátivšího se z fronty.
Tím se rodina rozdělila na dvě části – první část spala a druhá část Molly
ignorovala. Arnold probudil Gregoryho a zeptal se ho, jestli by s ním nešel na chvíli vedle.
"Jak jsi se stal andělem?" položil Arnold co nejpřímější otázku, aby bylo jasné,
že to Gregory pochopí.
"Šel jsem na úřad, dostal jsem takový papír s různýma otázkama, vyplnil jsem
ho a pak jim ho zase vrátil."
"To je všechno?" podivil se Arnold.
"Jo. A už mě nezdržuj, v televizi mi začínají Bokovky signora Verrucciniho,"
pravil strýček a odešel sledovat svůj oblíbený seriál.

Autor: Redakce

10.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Administrativa - Administrativa Administrativní pracovník 14 000 Kč Všeobecní administrativní pracovníci *ADMINISTRATIVNÍ ASISTENT/KA. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 14000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: CZ-ISCO 41100. Nástup možný i dříve dle dohody. Životopis zašlete na e-mail pavlina.hromadkova@euroinstitut.cz. Požadavky: základní znalost AJ, znalost Tagalog (tagalština) pro komunikaci se zahraničními studenty převážně z Filipín. Výhodou: znalost školní administrativy, ŘP sk. B., Náplň práce: pomoc zahraničním studentům při jednání s úřady a při odborných praxích, doprovod k lékaři apod., Nabízíme: možnost ubytování, možnost vzdělávání. PD: Po-Pá 7:00-15:30 hod. Místo výkonu práce: Havlíčkova 378, Němčice nad Hanou. Pracoviště: Střední škola euroinstitut v olomouckém kraji - němčice nad hanou, Havlíčkova, č.p. 378, 798 27 Němčice nad Hanou. Informace: Pavlína Hromádková, +420 608 807 807. Řemeslné práce - Řemeslné práce Svářeč 150 Kč Svářeči Svářeči EN 135 - Prostějov (1708001). Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 150 kč, mzda max. 190 kč. Volných pracovních míst: 3. Poznámka: Svářeči EN 135 - Prostějov (1708001), , Jste vhodným uchazečem, pokud:, - máte EN 135, - vyznáte se ve výkresové dokumentaci - výhodou, - zvládnete UZ,RTG, - máte vazačský, jeřábnický průkaz - výhodou, - máte dobrou pracovní morálku, - jste zodpovědný, , Budete se věnovat:, - svařování plechů 10 – 50 mm (svařování mostních konstrukcí), , Proč by se Vám mohla tato pracovní nabídka líbit? , - nabízíme práci na HPP, - máte možnost práce přesčas, , , Pracoviště: Prostějov, Mzda: 150-190,- Kč/hod, Nástup: dle dohody, Směnnost: dvousměnný provoz (8 nebo 12 hodinové směny), , Pokud vás uvedené informace oslovily, splňujete požadavky nebo máte k nabízené pozici jakékoliv dotazy, kontaktujte nás na tel. 773 447 447 anebo e-mailem na svarec@gasl.cz.. Pracoviště: Gasl cz s.r.o. - pobočka prostějov, Nerudova, č.p. 599, 796 01 Prostějov 1. Informace: Kontakt, +420 773 447 447. Gastronomie - Gastronomie Kuchař/pizzař 18 000 Kč Kuchaři (kromě šéfkuchařů) *KUCHAŘ/KA. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 18000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: CZ-ISCO 51201. Nástup dohodou. Osobní kontakt po tel. domluvě pan Zemánek tel.: 731 504 844 nebo e-mail tuningbar@seznam.cz. Požadavky: praxe v oboru kuchař výhodou. Znalost zážitkové gastronomie (netradiční chutě, vůně, prezentace, ...). Doba určitá 2 roky. Provozní doba Po-Pá 10:00-22:00 hod. Místo výkonu práce: Mlýnská č.p. 952/23, Prostějov.. Pracoviště: Freecoolin s.r.o., Mlýnská, č.p. 952, 796 01 Prostějov 1. Informace: Roman Zemánek, +420 731 504 844. Výroba - Výroba Seřizovači 15 000 Kč Seřizovači a obsluha číslicově řízených strojů Operátoři/mechanici ve strojírenské výrobě (1511002). Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Třísměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 15000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Operátor/mechanik ve strojírenské výrobě (1511002), PŘIJMEME na HPP v Prostějově Operátora /mechanika ve výrobě. Práce s měřidly a technickou dokumentací. Znalost NC strojů - výhodou. Mzda od 15.000,- Kč (+ 500,- Kč docházkový bonus + 1500,- Kč výkonnostní složka), V případě zájmu nebo jakéhokoliv dotazu nás kontaktujte telefonicky: 773 447 447 anebo e-mailem: prace@gasl.cz. Kompletní nabídku pracovních míst najdete na www.gasl.cz.. Pracoviště: Gasl cz s.r.o. - pobočka prostějov, Nerudova, č.p. 599, 796 01 Prostějov 1. Informace: Kontakt, +420 773 447 447.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Soutěž otužilců na Plumlovské přehradě
28

Otužilci se na přehradě utkali o Ledovó čapo. Kolik měla voda?

Oholíme hejtmana

Rozhodněte, komu hejtman pošle až 300 000

Vlajka z tisíců klíčů a poslední služba šedesátileté tramvaje: videa víkendu

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku o víkendu 17. až 18. listopadu 2018.

Divadlo Point je stále bez zázemí. Pomůže nová rada?

Nemalý problém řeší už téměř rok v prostějovském divadle Point. To totiž koncem roku 2017 přišlo o své zázemí v Olomoucké ulici. A nové stále nemá.

Proč je negativní myšlení důležité

„Z pozitivního myšlení se dnes stala mantra, která je sice líbivá ale důležité je myslet i negativně,“ říká známý český podnikatel, spisovatel a školitel.

Olomoucko se o výhru nad posledním strachovalo až do konce

Zbytečné drama. Basketbalisté Olomoucka měli utkání proti poslednímu Hradci Králové zpočátku pod kontrolou, ale v poslední čtvrtině se Královští Sokoli dotáhli na rozdíl dvou bodů a Hanáci se v závěru pořádně zapotili.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT