Stejně působivě se vpíjí Národní dům do myslí všech účinkujících i diváků. To mohu jako herec divadla Sklep potvrdit, neboť každé zastavení v Národním domě je vždy jiné a má v sobě jedinečnost právě prožívané změny budovy.

V rozjitřeném mládí jsem zde zhlédl jednu z inscenací HaDivadla, když jsem na představení dorazil deštivou nocí z Brna a viděl tak jednu z umělecky nejšťastnějších chvil divadelního dění v polovině sedmdesátých let minulého století.

Tehdy jsem ovšem netušil, že za deset let budu pravidelným hostem na hlavní scéně.
Od té doby jsme zde se Sklepáky odehráli každoročně jedno představení a já jsem tak měl možnost pozorovat, jak se ke Kotěrovu obrazu proměňuje interiér i exteriér divadla.

Opravdu s chutí jsem si přečetl celou knihu, neboť sto let starý příběh budovy je stále platným otiskem české společnosti. Ta střídá vášnivé zaujetí s ješitnými pomluvami, velkorysé sponzorství se zapšklou nepřejícností. Trochu až s dojetím čte člověk o tom, jak příjezd českých klasiků na slavnost položení základního kamene Národního domu dokázal naplnit nádraží i náměstí a jak věc národního kulturního nadšení dokáže překonat všechny nedostatky peněz a nepřejícné činy a hlasy.

Zatímco světem protřelý dirigent František Neumann odmávne první tóny skladby Hymnus od Antonína Dvořáka, v restauraci u konkurence skřípe zubama uražený Karel Dostál-Lutinov, neboť jeho skladba se nedostala do programu večera u příležitosti otevření Národního domu.
A kdyby chtěl někdo při produkci přeci jen vyrušovati, tak v autentickém, divadelním řádu divadla bylo zapovězeno hvízdání, syčení i nohama dupání.

Naopak přívrženci nesměli květiny házet, ale pouze podávat na jeviště, a kdo neuposlechl, byl dozorcem vyveden.
Jan Kotěra, žák vídeňského profesora Otty Wagnera, přinesl do českého prostředí světovost a současně, zvláště v Prostějově, dokázal navázat na folklorní stavební tradice. Dekorativnost, která by v rámci například Prahy byla příliš zdobivá, zde v úrodné Hané je zcela namístě. Dům je nejen dokonalou syntézou uměleckých řemesel, ale je i geniálně umístěn v rámci urbanismu města. Kotěra měl šťastnou ruku a z nabízených parcel si vybral správně.

Stejně tak Kotěra s požehnaným rozmyslem nalezl své spolupracovníky. Stanislav a Vojtěch Suchardovi dokázali v rámci Kotěrou zamýšlených proporcí na míru osadit plastiky jako jednotný soulad sochařství a architektury; Jan Preisler ve snivých obrazech Dívky a Jinocha přinesl symbolickou náladu tajemného očekávání; Jan Kysela dokázal pokrýt stěny dvou proscéniových salonků intimním dekorem.

Již dvacet let po otevření vyvstaly nové nároky na divadelní provoz, čehož se chopil s funkcionalistickou elegancí ale i chladem Kotěrův žák Bohuslav Fuchs. Ten stál i po druhé světové válce u projektu rekonstrukce po brutální přestavbě, kterou s německou důsledností provedl arch. prof. dr. Emil Tranquillini roku 1942.

Kniha je čtivá i díky tomu, že nepřináší jen suchá historická sdělení, ale i zdánlivé banality a dobové postřehy: jak herci z Olomouce zkracovali představení, neboť prchali na vlak, či jak se v Národním domě odehrálo utkání ve stolním tenise. Libůstkou je i kostrbatou rukou psané do ruštiny přeložené menu při příležitosti osvobození města Rudou armádou.