I tu přišel kapelník s nápadem zavolat srandistu Ferdu. „Ten chlap přece neumí na nic hrát!“ chytali se za hlavu muzikanti. „Právě,“ bránil svůj pošetilý nápad Jaroslav. „Nebude se teda o nic ani snažit. Klarinetisti jsme stejně ještě dva a tak to hravě utáhneme i za něho.“

„Na co ale potom Ferdu?“ nechápali muzikanti. Inu, musel kapelník s pravdou ven. Hrát totiž měli na dožínkové veselici v jedné nedaleké vesnici a sedlák, co si je objednal, si potrpěl na velký styl. Chtěl, aby u něho pod lípami hrálo co nejvíce muzikantů, aby se tak vytáhl před ostatními sedláky. Mastný honorář mohli dostat, jen když jich bylo deset. Samozřejmě by to hravě zvládli třeba i v šesti, ale kapelník Jaroslav to přislíbil a ten uměl držet slovo! A to i za cenu menšího triku.

„Jak bude Ferda hrát, když neumí ani pípnout?“ bouřili se dál muzikanti. „Jednoduše,“ ztišil Jaroslav hlas a všichni se k němu naklonili, aby vyslechli ono zapeklité tajemství. „Jednoduše, povolíme mu plátek a klarinet nevydá ani hlásku. Chápete? Bude prostě jen předstírat, že hraje.“

„To je ale nápad! No tohle! Ale co když si toho někdo povšimne?“ překřikovali se rozrušení muzikanti. „Posadíme ho někde doprostřed, kde to nikdo nepozná!“ utišil je Jaroslav jedinou větou. Bylo rozhodnuto. Společně se dohodli, že to tedy risknou a pro jednou jedinkrát to tak udělají.

Sešli se ve stanovené datum, jako vždycky u kříže. Den se vydařil, sluníčko hřálo a všichni měli dobrou náladu. Čekal je nejen dobrý honorář, ale také chutné jídlo a pití, o které nebude na dožínkové slavnosti nouze.

Ferda se dostavil jako poslední. Přišel v zeleném kabátku a lesnickém kloboučku. I když měl mít, jako ostatní, černá gaťata, kabátek a bílou košili s černou sametkou uvázanou u krku na mašličku, přišel oblečený jako mysliveček.

„Pane na nebi“ obraceli muzikanti oči v sloup. „No co? Ohodil jsem se do vycházkového úboru, to se nesmí? Dyť uznejte, že mi to sluší!“ bránil se Ferda a producíroval se, aby ho viděli ze všech stran.

„Chtěl jsem Vám připravit milé překvapení a vy na mne takhle…“ říkal nakvašeně, ale kolem rtů mu pohrával smíšek. „Já jen, že jsem ti jasně řekl, že jdeme hrát na dožínky a ne na masopustní karneval,“ podotkl suše kapelník Jaroslav a ostatní mu byli za to vděčni.

Nedalo se však již nic dělat, a tak naši milí muzikanti vyrazili s nástroji přes rameno, kolem posečeného pole, směrem ke statku bohatého sedláka.
„A dávej na Frantův klarinet pozor, jinak tě přerazí“ radil Ferdovi starý trumpetista Josef. „Pak ti ukážu, jak máš nástroj držet, ať nikdo nic nepozná, nebo budeme mít všichni ostudu!“ odplivl si do prachu.

„Jasánek a zvoneček“ poskočil skotačivě Ferda. „Už se těším, jak to rozbalím! Vždycky jsem toužil být muzikantem, mám ale bohužel absolutní hluch!“ „Tak se tím aspoň nechlub“ houkl na něho Jaroslav přes rameno. „A přidat chaso do kroku“ zavelel. Zanedlouho byli na místě. Sedlák pro ně již nechal postavit šikovné malé pódium pokryté zeleným filcem. Jaroslav přikázal pro své chlapy rozestavět židle tak, aby byl Ferda uprostřed, ukrytý před zraky hodovníků za opravdovými muzikanty.

Dožínková veselice mohla začít. Řízná muzika hrála až se hory zelenaly. Tedy, kdyby pravda na krásně rovinaté Hané nějaké byly.
Všichni se veselili a parádně hodovali.

Občas někdo zvolal: „Hudba nemá co pít!“ A už se k nim valila selka s čerstvě načepovanými půllitříky piva. Soudky se narážely co chvíli a osazenstvo bylo v dobrém rozmaru. Tancovalo se i výskalo a sedlák byl na výsost spokojený. I muzikanti měli výtečnou náladu.

Jen Ferda se s povoleným plátkem trochu nudil a tak najednou vyskočil na židli a dělal, jako by hrál stojíc na jedné noze. Všichni se smáli, až se za břicho popadali. Jindy se kroutil kolem své osy s klarinetem obráceným k nebi. Takhle to šlo celý večer. Jaroslav to nerad viděl, nemohl mu však za daných okolností nic říct. Samotný sedlák se ohromně bavil, i do rytmu si do stehen plácal.

Když byla veselice u konce, dostal každý přislíbený štědrý honorář, košík plný dobrot, láhev slivovičky i pěkný věnec spletený z klásků a lučních květů.
„Jaroslave!“ zvolal šťastně sedák a objal kapelníka kolem ramen, „tvoji muzikanti jsou vskutku ti nejlepší v celém kraji! Vytáhni ten svůj notýsek a zapiš si tam teď hned, dvakrát podtrženo, moji dožínkovou veselici na příští rok! Rád ti zaplatím i dvojnásob! Ukaž, hned ti to i podepíšu!“

Jaroslav neváhal a s potěšením přijal tuhle velkorysou nabídku. Sedlák zpečetil písemnou smlouvu svým podpisem a dodal: „Ale podmínkou je, že bude s tebou zase hrát ten báječný nový klarinetista v zelené kacabajce! To jsme se nasmáli… Bez něho by to ani nebylo ono!“