Hospůdka Na chalupě je plná pohody a recese

Podobně jako Lavičkovi ve známém filmu Na samotě u lesa koupili před dvaceti lety manželé Jaroslav a Marie Petrů z Prostějova selské stavení v maličké obci Hačky na Konicku i s jejím svérázným původním majitelem.

Po jeho smrti se svépomocí dali do zvelebování stavby. Plánovali, že na ni budou jednou za čas dojíždět a uvažovali, že se sem možná na důchod i přestěhují. Od chvíle, kdy si přímo na své chalupě zřídili hospůdku a penzion se ze své malebné „samoty v Hačkách“ téměř nehnou.

V hospůdce jsme skoro pořád

„Přes léto máme otevřeno každý den, o víkendu dokonce již od rána, takže jsme tu pořád. Přes zimu je sice dopoledne zavřeno, ale to je zase většina našich známých v práci a navečer už se začínají scházet štamgasti,“ popisují manželé Petrů, jak jim provozování hospůdky před necelými dvěma roky nečekaně změnilo jejich dosud převážně městský způsob života.

„Ze zdravotních důvodů jsem v Prostějově musel skončit s podnikáním. Napadlo mě tedy, že bychom si na naší chalupě mohli zřídit hospodu. Když jsem to říkal kamarádům, všichni do jednoho si ťukali na čelo, ale když bylo třeba pomoct, byli vždy po ruce. Byli přesvědčeni, že ve vesnici, kde žije kolem stovky obyvatel a kudy kolikrát dlouhé hodiny neprojede auto, musíme zákonitě zkrachovat,“ vzpomíná Jaroslav Petrů, který se však od svého záměru nenechal odradit a převážně sám se pustil do rozsáhlé rekonstrukce.

Díky všem za pomoc se střechou

„Například se střechou mi ovšem pomáhali skoro skoro všichni chlapi z dědiny. Za to všem patří velký dík,“ uvědomuje si Petrů.

Přestože vše vonělo novotou, ze začátku to opravdu vypadalo, že do jejich hospůdky „na mýtince“ se lidé ze vzdálenějších míst příliš nepohrnou.

„Podobně jako hostinský v Cimrmanově hře jsem si vyrobil figurínu. Lojza mi pak dělal společnost, abych tu nebyl úplně sám,“ usmívá se Jaroslav Petrů.

Léto však ukázalo, že provozovat hospodu a penzion v Hačkách bude mít přece jen smysl.

Němec si připadal jako na hřbitově, ale líbilo se mu to

„Přestože nejsme přímo na cyklistické trase, našlo si k nám cestu dosti turistů. Většinou však nebyli z Prostějova, ale spíše z Olomouce a okolí. Mezi našimi hosty byl i jeden Němec, který si to u nás náramně pochvaloval, neboť mu to tu prý připomíná Friedhof. Nevěděli jsme, co to slovo znamená, tak jsme zalistovali ve slovníku a zjistili, že je to hřbitov. Nechápali jsme, proč právě hřbitov. Až později nám vysvětlil, že chtěl říct, že se mu tady líbí, protože je zde klid jako na hřbitově,“ vypráví Marie Petrů.

Skutečně na rozdíl od turisticky profláknutých míst, jakými jsou Beskydy či Šumava čekají zapadlé kouty Konicka dosud na objevení. I kvůli tomu manželé Petrů nepodceňují prezentaci své hospůdky na internetu. Díky ní se o jejich zařízení dozví lidé ze vzdálených končin. Pokud mají smysl pro recesi, mohou je sem přilákat i nejrůznější akce, které manželé Petrů s dalšími podobně naladěnými lidmi pořádají přímo na své „chalupě.“

Pořádají soutěž v koštování piva

„Mezi ty pravidelné patří třeba pivní ochutnávky. Vždy na jaře a na podzim koštujeme z dvanácti neoznačených pivních vzorků a hledáme mezi sebou největšího znalce piva. Obvykle vyhrává ten, který má největší štěstí…

Dále jsme uspořádali například kloboukovou párty či pyžamový ples. Když se někteří štamgasti vymlouvali, že se ho nemohli zúčastnit, protože spí nazí, udělali jsme speciálně pro ně večírek v pracovních úborech a připojili k němu i recesistický průvod obcí,“ vyjmenovává jen některé z povedených akcí Jaroslav Petrů.

Důvody, proč se do podobných taškařic oba manželé pouští jsou prozaické.

„Děláme to nejen proto, aby bylo na co vzpomínat, ale také kvůli tomu, abychom tu vůbec přežili,“ vysvětluje Marie Petrů.

Hlasovali i přátelé přátel

Právě v silném poutu štamgastů a spokojenosti lidí z často vzdálených koutů republiky, kteří tu přes prázdniny strávili třeba jen pár dní, lze zřejmě hledat důvody, proč se právě Hospůdka na chalupě i přes silnou konkurenci prosadila v soutěži „O nejlepší zahradní restauraci Prostějovska“ až na úplný vrchol.

„Okruh našich hostů zatím není úplně široký, s většinou z nich však zůstáváme v kontaktu. Dali jsme jim tedy po e-mailu, či přes facebook vědět, bychom byli rádi, pokud by nás podpořili. Bylo už čistě na nich, zda- li nám pomůžou či nikoliv. O tom, že bychom jim snad vyhrožovali, že pokud tak neučiní, tak je i s oblečením hodíme do bazénku na dvorku za restaurací, opravdu nic nevíme. Ostatně tam občas někteří z nich končí tak jako tak,“ uzavírají manželé Petrů s pro ně typickým úsměvem.