„Jo, jmenuju se Babinský, ale s tím lotrem nemám nic společnýho!“ úpím u monitoru. Abych si spravil náladu, vyrážím na bar. Lidi, který jsem měl dřív za kámoše, teď dělají, že mě nevidí. Hledí do země nebo si odsedají, jako bych byl prašivej. Jedna holka mi se slzou v oku tiskne dlaň a šeptá: „Myslím si, že to na tebe někdo shodil.“

Marně vysvětluji, že není Babinský jako Babinský. „Slyšel jsi, jak zapírá?“ zaslechnu se bavit hlouček mých spolužáků ze školy. Mám pocit, že dám někomu z nich přes držku. Vím, co řeknou: to se dalo od Babinskýho čekat.

U psaní těchto řádků se můžu pochechtávat, jmenuji se totiž Havlík. Na druhou stranu se však děsím toho, až nějakej můj jmenovec spáchá mord. Potom budu jako ten Babinský. Pokud pořád nechápete, proč to píšu, pak vězte, že mi volal kluk, kterého právě jeho okolí osočuje. Působil slušně a vystrašeně. Říkám si, že i ty drbny a klevetníci se také nějak jmenují…