„Život bez zvířat si nedokážu představit,“ říká stále usměvavý veterinář. „Byly mi tři roky, když mě zoufalá babička hledala po celé vesnici a nakonec našla v kravíně, kde jsem obdivoval rohaté tvory s krásnýma očima,“ vrátil se o pěkných pár let zpátky. Léta pokročila, studium na kroměřížské Střední veterinární škole vystřídala Vysoká veterinární škola v Brně.

„Po vysoké jsem nastoupil do Kojetína, kde jsem jako obvodní veterinář působil osm let. Pak už následovala prostějovská ošetřovna, kde jsem ze začátku spolupracoval s doktorem Tomáškem. Po něm jsem následně praxi převzal,“ dodal Ivo Plajner.
Většinu času tráví v soukromé ordinaci, největší část jeho klientely totiž tvoří domácí mazlíčci. „Devadesát procent mých pacientů jsou psi. Ošetřuji ale všechna zvířata, i hospodářská.“

Mezi nejkurióznější pacienty Ivo Plajnera patřila ozdoba cirkusu, obrovitá slonice. „Zavolali mě k pacientovi se zánětem pupku. Pochopitelně to byla právě ona. No a když paní ředitelka nakázala zřízencům, ať ji podrží, nebo by mě mohla zabít, klidný jsem tedy nebyl. Nakonec ale ošetření proběhlo v pohodě, byla moc hodná. Přesto jsou mi psi milejší,“ zavzpomínal.

Povolání veterináře je velmi náročné. Ten na rozdíl od praktického lékaře musí ovládat anatomii stovek zvířat, od křečka až po zmíněného slona. Musí umět rodit koně, šít rány, čistit zuby, vyléčit kanárka, uklidňovat hysterické majitele. Stejně náročná je veterina i na čas. „Bez pomoci a pochopení ze strany rodiny bych to dělat nemohl,“ dodal úspěšný veterinář.