Když jsem před nedávnem měla za úkol najít člověka bez domova a zjistit, jak přežívá noční mrazy a zda jsou lidé ochotní pomoci, zaskočil mě jeden z oslovených mužů.
„Myslíte si, že z desetiminutového rozhovoru zjistíte, jak to chodí?," vybafl na mě muž, opírající se o zapomenutý stůl na prostějovské tržnici a pokračoval: „Tak si to někdy zkuste, přijďte mezi nás na delší dobu. Nebo ještě lépe, zjistěte, jak na Vás budou lidé reagovat, až se budete neupravená potulovat v parku…" dodal muž, aniž by se představil.
Krátký rozhovor na svou dohru nemusel dlouho čekat. Po páru dnech jsem odhodlaně vklouzla do obnošeného oděvu a namalovala kruhy pod očima, aniž bych tušila, co mě v ulicích města čeká.
S naivní představou, že přeci alespoň někomu nebude lhostejný osud dívky žijící na ulici, jsem si ustlala na lavičce v jednom z prostějovských parků.
close
zoom_in
Redaktorka Prostějovského deníku v roli bezdomovkyně. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč
Pohoršené i lítostivé pohledy
U kolemjdoucích se střídají pohoršené i lítostivé pohledy, učitelka z mateřské školky raději vede děti oklikou.
„Můžete mi prosím přispět pár korun na jídlo?", ptám se pána s kočárkem, který míjí mou lavičku. Ten s povzdechem odpovídá, že je na tom skoro stejně jako já a pokračuje v cestě. Ptám se i rychle kráčející ženy s nákupními taškami.
„Doma na mě čekají čtyři děti, sama mám problém je uživit," odpovídá na prosbu o pár drobných, nebo něco malého k jídlu.
Další procházející ženy se už neptám. Vím, že si mě prohlíží, ale když dojde na oční kontakt, rychle uhne pohledem a zrychlí chůzi k protějšímu chodníku.
close
zoom_in
Redaktorka Prostějovského deníku v roli bezdomovkyně. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč
Zkusím to ještě na nádraží, třeba se tam přece jen někdo slituje.
Na hlavním nádraží je rušno, lidé přicházejí a odcházejí a já u některých poznávám typický šouravý krok a odér z levného vína. Přehlížejí mě a jdou si svou cestou.
Já se zas zkouším ptát cestujících, kteří čekají na autobus, zda mi nepřispějí pár korun na jídlo.
„Mám poslední drobné na autobus." „Sotva vyjdu od výplaty k výplatě." „Za pár měsíců budu taky na ulici," slýchám od lidí, na které jsem se obrátila s prosbou o pár korun nebo o něco k jídlu.
Jasně, pojď se mnou, holčičko
„Možná vypadáš až moc zachovale", směje se kolega, který hlídá mé kroky zpoza rohu.
Naposledy zkusím někoho požádat o pomoc, přeci se někdo musí slitovat, říkám si odhodlaně a mířím k muži, který netrpělivě přešlapuje u nádražní budovy.
„Jasně, pojď se mnou, holčičko," reaguje na mé prosby muž ve zralém věku a natahuje ke mně ruku. Zběsile uhnu, aniž bych měla odvahu dohrát tuhle hru a utíkám k automobilu mého kolegy.
„Už chci zpátky, na ulici bych snad nepřežila ani jediný den," vyhrkla jsem ze sebe s pomyšlením na skautský kurz přežití, který mi do víru relativně malého města nedal nic.
Azylové centrum v Prostějově poskytuje pro lidi bez domova tyto služby:
Poskytnutí stravy nebo pomoc při poskytnutí stravy,
Poskytnutí ubytování,
Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Při poskytnutí ubytování je první noc zdarma, každá další noc za 65,– kč.
Služby azylového centra mohou vyhledat muži i ženy bez domova od osmnácti do osmdesáti let.
