Pamětníci minulých let prostějovského ledního hokeje, kterým se přibližuje padesátileté jubileum jejich narození, a samozřejmě i ti starší, vzpomenou si jistě na Milana Kokše. Posílil prostějovský hokejový tým v roce 1973 a byl v něm velmi platným hráčem po dvě sezóny. Předtím hrál deset roků za Pardubice a pět za Kometu Brno, sedmnáctkrát reprezentoval Československo. Dnes žije v Moravanech u Brna.

„Svou hokejovou kariéru jsem ukončil v Prostějově v roce 1975, ve svých 35 letech. Dodnes vzpomínám na celou řadu mých prostějovských spoluhráčů, na brankáře Zdeno Gaje, obránce Mirka Machače, Pavla Rokytu, útočníky Luďka Chmelu, diváky oblíbeného Oldu Fišera, na mladíky Hřebíka, Bilíka, Chovance, i řadu dalších hokejistů. V té době byl předsedou oddílu starostlivý Rudolf Vyžrálek, trénoval nás Miroslav Koníček,“ ohlíží se k době svého působení v Prostějově zmíněný bývalý hokejista.

Dnes ale o něm nepíšeme pro jeho hokejové zásluhy. Je to z naprosto jiného důvodu a čtenář z našeho regionu jistě uzná, že opodstatnění je jednoznačné. Nechme ale vyprávět Milana Kokše.

„Letos v listopadu jsme odlétali s mou manželkou Jiřinou a mým bývalým spoluhráčem z brněnské Komety, Ivanem Stehlíkem a jeho paní Alenou, k moři. Hned po příletu jsme se tam seznámili s Prostějováky, paní Věrou a jejím manželem Václavem. Když jsme se už pátého dne pobytu opět koupali ve 28 stupňů teplém moři, rozhodli jsme se, paní Věra, Alena a já, plavat k bójce vzdálené od písečné pláže asi 150 metrů. Do stometrové vzdálenosti od břehu jsme ale měli pod nohami stále ještě mořské dno, dál jsme ve třech plavali pomalu a povídali si. Po obrátce jsem ale začal náhle pociťovat dechovou nedostatečnost. Snažil jsem se plavat rychleji, abych se mohl co nejdříve postavit na nohy. Stav dechové nedostatečnosti se mně však během několika sekund dramaticky zhoršil. Začal jsem křičet, že nemohu dýchat. Paní Věra byla u mne během okamžiku, ale když mne uchopila za hlavu, upadl jsem do bezvědomí. Až později jsem se dozvěděl, co následovalo. Udržovala mně ústa nad vodou a táhla k břehu. Tím zabránila nejhoršímu…

Zatímco paní Věra dělala ve vodě vše pro moji záchranu, paní Alena volala další pomoc. Zareagoval mladý Němec, doplaval a začal pomáhat. Probral jsem se až na pláži a paní Věra potom řekla, kdyby ten Němec nepomohl, zůstali bychom v tom moři asi oba. Byla prý už na konci svých sil. Všem patří můj veliký dík, zejména paní Věře. O obdiv k ní bych se chtěl podělit i s občany města Prostějova. Musí vědět, jak statečnou mají spoluobčanku. Při své skromnosti by se o této události asi nikde ani nezmínila. Zachránila mi život, zejména její zásluhou budu letos prožívat další svátky vánoční. S manželkou Jiřinou jsme před Vánocemi přijeli do Prostějova, abychom jí znovu poděkovali.

Ještě bych chtěl dodat,“ ukončil náš rozhovor Milan Kokš, „že jsem po návratu domů absolvoval mnohá podrobná lékařská vyšetření, ale výsledky byly negativní. Příčinu mé příhody v moři se nepodařilo zjistit. I zdravým tedy doporučuji, v horách a v moři raději neriskovat. A rozhodně nebýt sám…“
* * * * *
Závěrem je nutné vysvětlit, proč chybí příjmení jméno Prostějovanky paní Věry, i její fotografie s manželi Kokšovými. Domnívala se, že se v Prostějově setká pouze s nimi, mediální pozornost, nadmíru skromná, rázně odmítala. Po naléhání nakonec nátlakům přece jen podlehla, avšak s podmínkou, že nebude zveřejněno její jméno příjmení. Fotografování potom odmítli, s poděkováním, všichni…

VLASTIMIL KADLEC