Letos v létě se Brazilka přesunula o pár desítek kilometrů západním směrem, aby v české extralize hájila barvy VK Prostějov.

Co vás přivedlo na Hanou?
Po šesti letech na Slovensku jsem už potřebovala změnu a nabídka Prostějova přišla v pravý čas. Oslovila mě strategie zdejšího klubu, který má do budoucna ambice hrát Champions League a k dosažení tohoto cíle vytváří veškeré předpoklady od ekonomického zázemí přes podmínky k přípravě až po kvalitu hráčského kádru.

Není příliš obvyklé, aby brazilská volejbalistka působila v Evropě. Jak jste se do Bratislavy vůbec dostala?
V roce 2001 přijela do Rio de Janeira slovenská výprava, která sháněla posily do týmu Slávie UK. Mezi oslovenými jsem byla i já, přestože mě tenkrát trápilo zranění a vůbec jsem netrénovala. Oni mne přesto chtěli a já na to, že ani nevím, kde Slovensko leží a že tam určitě nepůjdu. Pak ale slovo dalo slovo, ukázali mi fotky a nakonec mě přesvědčili. Za týden jsem letěla do Bratislavy a svůj život tím obrátila o tři sta šedesát stupňů.

Co vás přimělo k tak razantnímu rozhodnutí?
Jsem takový typ člověka, že jednou za delší dobu potřebuji nějakou velkou změnu. Tehdy to na mě přišlo a já využila příležitost, která se mi naskytla. Hodně jsem toužila poznat něco úplně nového, ale že na Slovensku zůstanu šest let, to jsem opravdu neplánovala. Stejně jako nyní svůj přesun do Prostějova. Věřím, že tady zažiju minimálně stejně pěkné věci jako v Bratislavě.

Když porovnáte život v Jižní Americe a v Evropě, v čem vidíte největší rozdíl?

Jednoznačně v počasí. V Brazílii máme skoro pořád jako u vás v létě, když je krásně a svítí slunce. To se všechno plánuje dobře bez obav z toho, jak bude venku a možná díky tomu sluníčku jsou brazilští lidé mnohem víc usměvaví i veselí. Tady v Evropě se střídají roční období stejně jako nálady. Těžce jsem si musela zvykat na zimu a sníh, hlavně po prvním příletu do Bratislavy to bylo kruté. Tehdy jsem odlétala ze čtyřiceti stupňů v Riu a přistála v mínus dvaceti – v tričku a kraťasech. To byl šok. (smích) Člověk si ale zvykne na všechno a to nakonec platilo i v mém případě.

Ve vašem sportovním životopisu se skvěle vyjímá titul juniorské mistryně světa. Jak na tento cenný triumf vzpomínáte?
Samozřejmě jen v tom nejlepším, byl to pro mě velký úspěch i zážitek. Tenkrát v roce 1997 jsem měla hodně náročnou sezonu, během níž jsem působila jak v juniorském, tak seniorském volejbalu. Byla to pro mě perfektní škola a do další kariéry mi dala skutečně moc.

S jakými představami a cíli přicházíte do VK Prostějov?
Myslím, že tady vytvořili docela silné družstvo. Na druhou stranu jsme nováček a proto není dobré hned myslet na ty nejvyšší mety, což vedení oddílu chápe. Líbí se mi, že nechce titul okamžitě a naopak hodlá jít cestou postupných výsledkových kroků. Tak to má ve sportu být. Pro nadcházející sezonu to znamená útočit na semifinále play off a pokusit se vybojovat medaili, což by mělo být v silách zdejšího týmu. Podle mě je dobře složený ze starších i mladších hráček, které se v kolektivu mohou vzájemně doplňovat.

Jaký byl první den společné přípravy?
S holkama jsme absolvovaly kondiční testy v Olomouci, fasovaly a nakupovaly vybavení, seznamovaly se. Já už některé spoluhráčky znala z dřívějška, hlavně Andreu Krupníkovou ze Senice, kde jsme se během uplynulého roku často potkávaly. Poznala jsem také Míšu Fraňkovou z Brna a trochu i některé další stejně jako Petera Gogu. S ostatními děvčaty jsme se přivítaly a v postupném vzájemném poznávání nevidím žádný větší problém.

Během úvodní fáze přípravy vás čeká především nabírání fyzické kondice. Jak se na tuto neoblíbenou tréninkovou část těšíte?

Že bych si jako s hrůzou říkala: Panebože, už je to zase tady? To určitě ne. (smích) Naopak přípravné období mám obecně ráda, vždyť člověk potřebuje získat nezbytný základ pro celý další rok. Navíc s negativním přístupem v žádném ohledu daleko nedojdete, proto se stále snažím zůstat ve všem pozitivní. Kondiční přípravu budeme dělat se zkušeným Michalem Lehnertem, takže jsme v dobrých rukách. On dokonale ví, co a jak dělat a navíc s námi hodně komunikuje, což je také moc důležité. Já osobně se hodně těším nejen na přípravu, ale v podstatě na všechno. Pro mě je to nové a co je nové, to se mi líbí. (smích)