Osmatřicetiletá bývalá reprezentantka na pozici libera v české extralize dominuje. Stejně jako vládne soutěži její klub Šelmy Brno.

Do konce základní části extraligy zbývá pět utkání a Šelmy stále vedou, před Olomoucí už o jedenáct bodů, i když máte dvě utkání k dobru. Myslíte na titul?
Samozřejmě většina z nás je směrem ke zlaté medaili trošku opatrná, nechceme se vyjadřovat příliš sebevědomě, protože víme, že sport je záležitost i zdraví, štěstí a všech dalších okolností, nejen herního umění. Stát se může cokoli a další týmy za námi mají svou kvalitu. Všichni asi tajně doufáme ve zlato, ale ambice byly před sezonou postavené tak, že chceme jednu z medailí. Bez ní by šlo o zklamání.

Titulů máte ve sbírce deset, pět s Brnem a pět s Prostějovem, pořád máte nejvyšší cíle?
Právě proto, že jsem za život posbírala hodně zlatých medailí, nechce se mi někam dolů. Jsem člověk, který by nehrál v nějakém týmu jen pro radost. Nemám situaci úplně jednoduchou vzhledem k tomu, že mám rodinu, a říkala jsem, že když už mám hrát i ve svých letech, chci, aby to pořád za něco stálo. Nebavilo by mě jen tak se někde plácat, jsem zvyklá na nějakou úroveň, to by mi spíš volejbal znechutilo. Člověk má pořád nejvyšší ambice.

Šelmy hrají teprve druhou extraligovou sezonu. Překvapuje vás, jak se vám daří?
Čekala jsem, že budeme na horních příčkách, ale vůbec ne, že skoro od začátku hned na té nejvyšší. Zaskočilo mě, že třeba Olomouc se herně neprojevuje tak kvalitně, jak jsem očekávala. Hráčky má výborné, ale zatím jim to moc neklape. Uvidíme, co bude dál, jsou před námi dva měsíce a play-off může být všelijaké.

Co stojí za umístěním, vyhovuje vám model klubu, který dává volnost matkám a pracujícím hráčkám?
Určitě je tady jiná, výjimečná atmosféra. Volejbal máme všichni trochu za odměnu, takže si ho mnohem víc považujeme a jdeme si jej opravdu užít. Jak zápasů, tak tréninků není moc, nejsme přetížené, jak to bývá u profesionálních sportovců. Na každý trénink se těšíme i atmosféra se od toho odvíjí, protože většina z nás má jako hlavní činnost něco jiného. Kdežto u profesionálních sportovců radost občas chybí, i když výsledky jsou, dělají vše trošku jako roboti nebo si vůbec neuvědomují hodnotu té radosti v daném sportu. Kdežto my si to dokážeme užít, uvědomit si ji, máme zkušenosti a něčím jsme si ve volejbalu prošli. To je asi přirozený vývoj.

Vašemu synovi je dva a půl roku, jak zvládáte sport s mateřstvím?
Opravdu by to nešlo bez zázemí v rodině, kdyby mi nepohlídali syna manžel a moje maminka, jelikož od začátku jsem nechtěla, aby ho hlídal někdo cizí. Za to jsem vděčná, díky nim vše skloubit jde, ale je to náročné. Malé dítě vás nenechá odpočívat celý den, odběhnu si jen na trénink a pak zase musím na sto padesát procent plnit úlohy maminky. Zatímco většina sportovců si někdy může odpočinout, zajít na masáž nebo se hlavně normálně vyspat, u mě to tak není. Šlo ovšem o moji volbu a jsem ráda, že to vůbec jde nějak skloubit a ještě si chvilku můžu užít volejbalového života.

Úspěchy Šelem jsou pro vás dostatečná odměna?
Díkybohu že se nám letos tak daří a vyhráváme, v týmu panuje výborná atmosféra. I když jsme unavené, holky jsou zničené z práce, aspoň vidíme, že to má smysl.

Byla jste zpočátku skeptická, jestli volnější režim v týmu může fungovat?
To si nemyslím. Záleží na tom, koho v klubu máte, zda to jsou kvalitní hráčky. Myslím, že nám se podařilo opravdu dobře poskládat tým na všech postech, což je samozřejmě základ. Asi hodně pracujících maminek si jde zahrát volejbal, ale hráčky pořád musí mít nějakou úroveň. Zajímala jsem se, kdo v týmu vůbec bude, a když v něm potom figurovala taková jména, věřila jsem, že může přijít nějaký úspěch.

V sobotu od šesti hodin večer přivítáte v hale v Kounicově ulici třetí Prostějov. Dělá s vámi něco zápas proti bývalému klubu?
Určitě. S odstupem několika let je to zase úplně jiné, než když jsem čerstvě odcházela. Ovšem pokaždé, když spolu hrajeme a hlavně v Prostějově, strašně se těším, protože tam mám pořád spoustu známých, přátel. Holky v týmu se většinou obměnily, ale jednu dvě znám, i vedení, fanoušky. Lidé okolo mi pořád zůstali a jsem s nimi v kontaktu. Pro mě je Prostějov srdcová záležitost, lidi jsou tam hrozně fajn a celkově na angažmá ráda vzpomínám. S Prostějovem se ráda setkávám a že spolu soupeříme? V tu chvíli musí na hřišti přátelství a tyhle věci stranou, ale jakmile skončí zápas nebo před ním, je to pro mě opravdu jiné než s ostatními týmy.