„Musím říct, že tady tahle ta poslední sezona byla svým způsobem jedna z nejkrásnějších,“ vyznává se devětadvacetiletá volejbalistka. Bývalá volejbalistka. Andrea se totiž překvapivě rozhodla říct své milované hře sbohem. I když nemusí být definitivní…

„Jéžišmarjá, to budou až takové otázky,“ bránila se s úsměvem detailnějšímu interview o jejím konci a také o tom, jak ve městě básníka Jiřího Wolkera našla štěstí. Nakonec se v útrobách sportovní haly pro čtenáře Deníku rozpovídala.

Jak jste dospěla k rozhodnutí skončit?
Dospěla jsem k tomu jednoduše. Za prvé: zdravotní stav na konci sezony nebyl optimální. Po operaci levého kolene jsem začala víc zatěžovat pravé. Ke konci play-off jsem už měla problémy s meniskem. Modlila jsem se, ať sezonu nějak dopinkám. A za druhé: přihodila se mi normální životní věc. V Prostějově jsem potkala muže. Věci se mají tak, že já už mám taky nějaký rok a na základě tady těch dvou věcí, které si myslím, že jsou v životě nejdůležitější, tedy zdraví a mít vedle sebe někoho, na koho se můžete spolehnout, jsem se rozhodla ukončit kariéru. Rozhodně toho nelituju. Aspoň prozatím. (pousměje se)

Tomu rozumím, ale přece jen končit vaši úspěšnou kariéru takovou, řekněme všelijakou, sezonou, není nejvhodnější happyend.
Musím říct, že poslední sezona byla svým způsobem jedna z nejkrásnějších. A možná že je dobře, že byl výsledek takový, jaký byl. První půlka dopadla úžasně, závěr byl smutný. Ať se to týkalo samotného výsledku nebo komentářů okolo a novinových článků.

Někdy bylo těžké slyšet názory lidí kolem našeho týmu. Pro mě osobně to byla nejkrásnější sezona, poněvadž jsem tady poznala fantastické lidi. Stojím si zatím, že tohle je pro nás životně důležité. Parta na hřišti i mimo něj, to se neopakuje. Určitě jsem nechtěla skončit takovým způsobem, chtěla jsem mít titul nad hlavou. Bohužel věci se takhle mají a už s tím nic neudělám. (zklamaně)

Kdyby přišel za vámi trenér Čada a řekl: Andreo, chci tě do týmu, odložila byste své rozhodnutí?
Ježíš, tak nad tím, se přiznám, jsem ani nepřemýšlela. Já jsem prostě respektovala rozhodnutí hlavního trenéra, který si vybral svůj mančaft. Věřím tomu, že všechny hráčky to zvládnou. Nahrávačkám budu držet samozřejmě palce. Na tuhle otázku nevím odpověď.

close zoom_in

Tak jinak. Nebyla jste zklamaná, že s tímto návrhem pan Čada za vámi nepřišel?
(přemýšlí) Zklamaná? Samozřejmě že jsem chtěla za každou cenu zůstat v Prostějově, poněvadž, jak už jsem řekla, všechny okolnosti k tomu nahrávaly. Byla by to nejlepší varianta. S panem Čadou jsem nikdy nespolupracovala. Nevím. Asi má jiný názor na nahrávku, možná jsem mu neseděla jako hráčka. To se dá normálně pochopit. Brala jsem to jako fakt, že si vybral svůj tým. Hráčkám věří a já věřím tomu, že dokáže mužstvo celkově udělat velmi silné ať už po psychické, fyzické stránce. Věřím tomu, že to holky letos zvládnou. Mají zatím dobře našlápnuto. Co jsem sledovala, vypadá velmi dobře.

close zoom_in

Když se koukáte na spoluhráčky na palubovce, netáhne vás to k nim pod síť?
Abych se přiznala, tak mně spíš chybí věci okolo volejbalu. Volejbal samotný je krásný, co si budeme vykládat. Já jsem byl ten typ hráčky, který považoval volejbal za nejdůležitější na světě. A takové ty věci: buďme šťastní, zdraví jsem nebrala zcela prioritně.

Do jisté doby.
Do jisté doby. Změnilo se to u mě na začátku minulé sezony. Zjistila jsem, že jsou daleko důležitější věci a daleko hezčí. To jsem za těch dvacet let, kdy volejbal hraji, neměla šanci zjistit, protože volno neexistovalo. Teď je najednou všechno jinak.

Poznáváte krásy života?
Přesně tak! Nemůžu litovat. Určitě ničeho nelituji, kdyby byla možnost znovu hrát, řešila bych to v daný moment. Spíš mi chybí celkově družstvo a dění okolo. Ale takové ty nervíky a částečný tlak, který sice jak jste starší, nevnímáte tolik, ale vždy tam je, tak to mi určitě nechybí. Ale soudržnost, parta to je na tom kolektivu to bezvadné.

Dostala jste po konci sezony nabídky od jiných klubů?
Dostala jsme nabídky ze zahraničí. Bylo tam pár nabídek do Rakouska, Španělska, něco ve druhé lize v Itálii a bavili jsme také ohledně Holandska.

Nic vás nezviklalo?
Bohužel nebo bohudík mě nic nezviklalo. Rozhodnutí bylo takové. Přiznám se, že jsem to samozřejmě i obrečela, protože jsem měla představu, že budu hrát do takových pětatřiceti. Rozhodla jsem tímto způsobem a toho kroku nelituju.

On to taky nemusí být krok definitivní. Založíte rodinu a třeba zjistíte, jako mnohé před vámi, že je ideální čas k návratu.
To určitě! Tomu se nebráním. Kdyby se za rok za dva něco naskytlo, tak neskládám zbraně. Já se ráda se životem peru. (usměje se)

Prostějovské angažmá považujete za nejkrásnější hlavně kvůli tomu, že jste tady potkala životního přítele?
Ano. To je to nejdůležitější. Momentálně. (usmívá se)

Takže kdyby nebylo minulé pro Prostějov nepovedené sezony….
… tak bych se svým nynějším partnerem nebyla.

A nebyla byste tak šťastná, jak na mě působíte.
A samozřejmě bych nebyla tak šťastná, jako teď jsem.

Kdo je Andrea Krupníková

Národnost: ČR
Věk: 29 let
Přezdívka: Andy
Post: nahrávačka

Kariéra: 1995 až 2003 Ostrava, 2003 až 2005 Frýdek-Místek, 2005/06 La Rochette (Francie – nejvyšší soutěž), 2006/07 Senica (Slovensko – nejvyšší soutěž), 2007/08 Prostějov.

Největší úspěchy: členka reprezentace ČR, 6. místo na juniorském MS 1997, mistryně slovenské ligy 2007, 2. místo ve francouzské lize 2006, 2. místo v české lize 2005, 3. místo v české lize 2004, vítězka Středoevropského poháru 2007 a Slovenského poháru 2007, osmifinalistka Top Teams Cupu 2006 a 2007.

DESET NEJ ANDREY KRUPNIKOVÉ

Oblíbená barva: zelená
Oblíbené jídlo: vepřo – knedlo – zelo
Oblíbené pití: šampaňské
Oblíbené oblečení: NIKE
Oblíbená vůně: Channel
Oblíbené místo: Paříž
Oblíbený film: Tajnosti
Oblíbená hudba: U2
Oblíbené čtení: Da Vinciho kód
Oblíbené zvíře: delfín