Jaké byly jubilantovy zápasnické začátky a následující léta?
Se zápasem jsem začínal až ve svých patnácti letech prostějovském oddílu TJ OP Prostějov, předtím jsem se věnoval judu. Vedl mě zejména trenér Adolf Krupička, na vojnu jsem šel do Košic a působil v tamní VTJ Dukla. V Košicích jsme dali dohromady velmi kvalitní celek. Po návratu domů, bylo to v roce 1959, jsem asi deset roků působil opět v TJ OP Prostějov a vybojoval celou řadu prvoligových utkání.

To bylo zřejmě až do dnů, kdy už nebylo možné pokračovat z pracovních důvodů.
Ano. V národním podniku Agrostroj jsem pracoval jako technik malé mechanizace a trávil mnoho času i v zahraničí. V Polsku jsem byl dva roky, v tehdejším Sovětském svazu půldruhého, a také v dalších státech. Přece jen jsem ale v TJ OP alespoň asi sedm roků ještě trénoval a předával mladým své zkušenosti, získané i v Košicích. V Bratislavě jsem absolvoval trenérskou druhou třídu. V prostějovském oděvářském zápase byl tehdy vynikající kolektiv, vytvořený okolo výborného předsedy oddílu Stanislava Roby. Ze zdravotních důvodů jsem ale potom ukončil činnost v zápasnickém kolektivu definitivně. Stále ale úctyhodné činění prostějovských zápasníků i jejich trenérů sleduji.

Jsou nějaké zajímavé či úsměvné historky z období zápasnické kariéry?
Samozřejmě, a je jich hodně! Tak například – jeli jsme do Chomutova k prvoligovému utkání a severočeský soupeř patřil tehdy v Československu k nejvyhlášenějším. Předem jsme už věděli, kteří tamní borci budou našimi soupeři a nejznámější hecíř našeho kolektivu Milan Řehulka věděl, že ve váhové kategorii do 67 kilogramů narazí na mistra Československa. Na jeho jméno si již nevzpomínám. Milan zašel před odjezdem do Chomutova do knihkupectví vedle radnice, koupil brožůru „Základy zápasu řecko-římského“ a při příležitosti vzájemného zdravení borců obou celků před utkáním ji svému příštímu soupeři předal. Asi za dvě minuty po zahájení boje pak ležel takový borec, jakým Milan bezesporu byl, na svých lopatkách…

A z období v Košicích?
Také. Jednou jsem přišel do naší koupelny, vyhrazené zápasníkům Dukly, a viděl, že se tam sprchují mně neznámí muži. Napadl jsem je za jejich drzost nevybíravými slovy a na věšácích jsem pak uviděl důstojnické uniformy… Byli to jen záložáci, ale ani to mne moc neobhajovalo. V Košicích jsem se dostal na dva dny i do basy a pod samopalem, jak to bylo na vojně s uvězněnými běžné, mne vodil při mých vycházkách z basy Jirka Schuster. Také prostějovský zápasník, v Dukle jsme byli Prostějováci dva…

Jaký je pohled odborníka na současný český zápas v porovnání s minulostí?
Je tu viditelný rozdíl. Dnes rozhodují peníze, pokud má oddíl sponzory a disponuje jimi, mohou se mladí zápasníci zúčastňovat turnajů a jejich výkonnost vzrůstá. Ale mnoho těch šťastných není. Pamatuji si, že když byl na vrcholu svých výkonů vynikající československý zápasník Mácha, odborníci tvrdili, že je to náš druhý Frištenský. A když pak se zápasnickou kariérou končil, říkali, že ani v příštích padesáti letech takového mít nebudeme. A dnes už je jisté, že měli pravdu. Dříve byli vyznavači zápasnické žíněnky podporováni také ve školách a pořádaly se i přebory středních škol. Také já jsem se jich zúčastňoval, školství hojně podporovalo činnost sportovních oddílů. Dnes je to bohužel jiné, o sportovní potěr v méně atraktivních sportech se stará pouze pár obětavců. Někde, díky jim, dobré výsledky přece jen jsou, jinde tato sportovní odvětví alespoň přežívají…

VLASTIMIL KADLEC