Švrdlík: Amerika mi pomohla, vyhrál jsem se tam

První sezona v USA se vašemu týmu moc nepovedla, když jste se nedostali do play off a vyměnili trenéra. Loni už to bylo lepší, skončili jste pátí v konferenci, ale nepřešli první kolo play off. Jak se vám vedlo letos?

Pro mě osobně to byla dobrá sezona, ale jako tým jsme zklamali. Začali jsme dobře, vyhráli první dva zápasy a vypadalo to nadějně. Poté ale přišly porážky a poslední místo v konferenci po základní části pouze s pěti výhrami.

Kolik jste dostával prostoru na palubovce?

Jelikož jsem byl ještě s naším rozehrávačem hlavní postavou týmu, času na palubovce jsem měl dost. V průměru tak kolem třiatřiceti minut na zápas z celkových čtyřiceti, co trvá utkání.

Říkal jste, že osobně vám sezona vyšla. Jak tedy vypadají vaše statistiky?

Měl jsem v průměru něco kolem dvanácti bodů na zápas a sedm doskoků.

Které utkání z těch třiceti, co jste odehráli za sezonu, se vám nejlépe povedlo?

Měl jsem jich víc, ale to nejlepší bylo zřejmě proti Conecticatu, pozdějším šampionům celé NCAA. Dal jsem jednadvacet bodů, ale přesto jsme prohráli. Byl to zřejmě zlomový zápas, protože do té doby jsme měli bilanci tři – tři, tedy tři vítězství a tři porážky.

Co vysoká škola, zvládal jste to vše časově? Dala se skloubit s basketem?

Vše bylo uspořádané tak, abychom stíhali. Měli jsme domluvené, že do školy budeme chodit třeba až po tréninku. Studium jsem úspěšně dokončil a mám titul bakaláře.

Byly na vaší škole i jiné sporty než basketbal?

Na škole bylo šest sportů pro kluky a dokonce osm pro holky.

A byly to ty klasické americké?

Americký fotbal jsme neměli, což bylo dobře, protože největším sportem na škole tak byl právě basket. Kluci hráli baseball, holky zase softball, byl tam fotbal – americký soccer, jak pro kluky, tak pro holky. Holky navíc byly šampionky celé Ameriky v bowlingu.

Předtím, než byl ohlášen váš přestup do Prostějova, byl jste na testech i v Nymburku. Proč to tam nedopadlo?

To nevím. Bylo nás tam pět. Někteří, co už mají s Nymburkem smlouvu, ale v sezoně byli třeba někde na hostování a teď to chtějí zkusit v Nymburce, a také hráči, kteří si hledají angažmá jako já.

Nakonec jste tedy zakotvil na Hané. Myslíte si, že když budete v Evropě, budete i víc v hledáčku reprezentačních trenérů?

Jak jsem byl na těch testech v Nymburce, kde nás vedl pan Ježdík, tak mu trenéři nároďáku volali, jak se mu jevím. Říkal jim, ať mě zkusí. Zanedlouho mi tedy volali, že mě nejdříve zařadili do širšího čtyřiadvaceti­členného výběru a nyní i do užší čtrnáctky, takže jedu s reprezentací na konci července na soustředění do Liberce.

Myslíte, že vám NCAA dala víc než třeba naše Mattoni NBL?

Amerika mi dala víc v tom, že jsem nemusel až tolik čekat na svou šanci. Kdybych totiž šel u nás ze druhé do první ligy, tak bych si zřejmě nějakou sezonu musel prosedět na lavičce, než bych začal dostávat více prostoru v zápasech. Kdežto v NCAA jsem hrál hned. Samozřejmě, že tam byly nějaké problémy s trenérem, kdy mě ve druhé sezoně moc nenasazoval, ale pořád jsem hrál.

Amerika mi pomohla v tom, že jsem přešel takové to období, kdy bych tady jen seděl na lavičce. Tam jsem se vyhrál.

Nevěřím tomu, že třeba Nymburk by o mně přemýšlel, kdybych dva roky proseděl v nějakém týmu. I v Evropě se na tebe dívají jinak, když přicházíš z Ameriky.

Máte nějaký vysněný tým?

Mně by se líbilo ve Španělsku. Chtěl bych začít spíš ve druhé lize, hlavně abych pravidelně hrával, a pak se uvidí. Za rok za dva bych pak třeba zkusil nějakou nejvyšší soutěž.

Váš otec i maminka basket hrávali. Myslíte, že jste toho po nich hodně zdědil?

Něco určitě. Talent ale taky není všechno, strašně moc jsem si toho musel oddřít a jsem rád, že mě v tom rodiče podporovali a věřili mi.