Znají dnešní české děti tenistu Jiřího Nováka?
To je spíš otázka pro ně. Ale mě prakticky tahle mladá generace nemůže znát. Vždyť šestnáct let nehraji tenis. Ten, kdo se o něj nezajímá, co se týče historie, nemá možnost mě poznat. Samozřejmě už si ale budou pamatovat Tomáše Berdycha, který skončil o deset let později.
Na vás by ale neměli zapomínat, vždyť jste čtyřikrát porazil Rogera Federera!
Jasně (úsměv). Na všechny ty zápasy mám krásné vzpomínky.
Nedávno došlo k emotivnímu konci kariéry švýcarského velikána. Jak jste to prožíval vy?
Úžasná kariéra, byl to úžasný člověk. Na jeho osobu mám jen samá superlativa.
Je to dvacet let, co jste se dostal na páté místo světového žebříčku a Turnaj mistrů. Je to pro vás to nejkrásnější období?
Rok 2002 byl v tomto ohledu pro mě nejlepším, přišly největší úspěchy. Ale já hrozně rád vzpomínám na celou kariéru. Na mé začátky. Vážím si toho, jak jsem vyrůstal. Za komunismu jsme vůbec netušili, že někam budeme cestovat a podobně. O to je ten příběh silnější a emotivnější. Nechci stavět výsledky před celou tu dráhu, kterou jsem si prošel.
Jak moc náročné byly tenisové začátky v tehdejších podmínkách?
Nikam za hranice jsme necestovali, jezdili jsme autobusem po České republice. Vnímal jsem to jako dítě, které naši vysadili někde na nádraží. Teď děti jezdí autem, rodiče je všude vozí, mají komfort. Mně ale v té době nepřišlo, že bych dělal něco náročného. Užíval jsem si to a byl vděčný.
Charitativní předvánoční akce Sportovní hvězdy dětem 2022 v prostějovském Národním sportovním centru.
A jak se v tomto světle díváte na dnešní mládež a její sportování?
Je jiná doba. Těžce se to posuzuje. Za nás nebylo nic jiného než sport. Teď je spousta dalších aktivit. My jsme vypadli z paneláku ven na hřiště a sportovali, ve škole byl povinný tělocvik…
A dnes tělocvik povinný není?
Neříkám, že teď nejde o povinný předmět, ale neexistovalo, aby polovina žáků seděla na lavičce v džínách a měla omluvenky od rodičů, že mají ploché nohy, skoliózu páteře a tak dále. Podobné problémy mají děti právě, protože nesportují. Sport je vynikající pro život všeobecně. Stejně jako jakýkoliv druh aktivity, aby člověk formoval své tělo a dostával návyky. Celý život jsem sportoval a dokud mi zdraví slouží, budu sportovat dál.
Nejde trošku také o systémový problém? Třeba hokejisté nám v mladém věku mizí do zahraničí. Váš syn také šel hrát tenis do Ameriky…
To ale bylo něco jiného. Hrál hokej a tenis. V osmnácti letech zjistil, že nemá úroveň hrát tenis profesionálně. Ale rozhodl se hrát v Americe za univerzitu a díky tenisu dostal stipendium, které mu zaplatí školu. Takže nejde o to, že by odešel z takového důvodu. Podmínky pro hráče tenisu jsou tady skvělé. Spíš nám chybí kvantum hráčů, materiál.
Čím to podle vás je?
Existuje daleko více aktivit i sportů. Najednou začal existovat florbal, který třeba za nás nebyl. Podhoubí se pak trošku rozmělní a nám v tenise chybí. Co se týče podmínek u tenisu pro mládež, tam nemůžu říct negativní slovo.
Přeci jen, tenis je považován za poměrně drahý sport pro bohaté. Současná ekonomická situace mu tedy také moc nenahrává, je to tak?
To určitě může být také důvodem. Stejně ale zpočátku tenis začíná hrát spousta dětí. Za nás, když někdo v osmnácti letech zjistil, že se tím nebude živit, jezdilo se i tak na celostátní turnaje. V Česku tedy hrálo pět set lidí výborně tenis. Dnes, když osmnáctiletý kluk přijde na to, že se tenisem živit nebude, raketu pověsí na hřebík úplně. Kolikrát si ten sport nejde ani zahrát. Potom u nás v Česku u tenisu zůstávají jen desítky hráčů, což je škoda. Vidět to jde ale ve všech odvětvích. Proč v hokeji najednou u nás hraje tolik cizinců? Nebo ve fotbale? Nejsme na vesnicích schopni naplnit stavy týmů. Mají problém se sejít v jedenácti lidech.
Vše navíc svým způsobem umocnil covid.
Samozřejmě. Rok a půl se nemohlo hrát a poznamenalo to všechny sporty. V rámci covidu bych ale vůbec nezmiňoval sport. Byly daleko horší věci, které koronavirus zasáhl. Sportu to nepomohlo, ale co mají říkat lidé, kteří vážně onemocněli, potažmo přišli o blízké?
Přejděme závěrem k něčemu příjemnějšímu. Jsou tady Vánoce, dodržujete nějaké tradiční zvyky?
Snažíme se je samozřejmě dodržovat, ale víc v době, kdy děti byly malé, abychom předali tradici. Teď už jsou všechny děti dospělé, je to jiné. Pořád ale chceme, aby to bylo se vším všudy.
Jste rodákem ze Zlína. Trávíte sváteční čas také tam?
Jak je možnost. Maminku, tatínka i sestru tam mám. Snažíme se vídat co nejčastěji, takže jezdívám i do Zlína.
Jiří Novák v roce 2002:
Čtvrtfinálová účast v Dauhá a semifinále v Aucklandu naznačovaly, že by se Novák mohl pokusit o úspěch už na Australian Open. A skutečně. Došel do semifinále, kde vedl nad Švédem Thomasem Johanssonem 2:1 na sety. Nakonec po pětisetové bitvě padl.
Na tvrdém povrchu došel ještě do semifinále v Dubaji, další velké úspěchy ale teprve měly přijít. Na antuce o sobě dal výrazně vědět v Římě, kde v květnu sehrál vyrovnané semifinále s Andrem Agassim. Velký zápas s americkým fenoménem ale teprve měl přijít.
Také v Torontu se Novákovi dařilo, až v semifinále jej vyřadil Andy Roddick. Na US Open došel český borec do osmifinále, kde nestačil na Lleytona Hewitta.
V říjnu to přišlo. Dvě velká finále a posun do elitní světové pětky. Jiří Novák v hale ve Vídni nakonec prohrál až poslední zápas 1:3 s Rogerem Federerem. Na následujícím turnaji Masters v Madridu z toho byla další finálová účast. Jenže poraněný tříselný sval nepustil Nováka do hry.
Nevadí. Na listopadovém Turnaji mistrů v Šanghaji Jiří Novák na úvod poráží Agassiho (7:5 a 6:1), který tak nezakončí rok jako světová jednička. Později mu v autobiografii americká legenda tento výprask „vyčte“.
Přes následné prohry s Federerem a Ferrerem zakončil Jiří Novák sezonu starou dvacet let ve velkém stylu.
Jak Jiří Novák porazil Agassiho na Turnaji mistrů: