Jiří Veselý teď dovezl cenný pohár z indického Puné a ve svém klubu v Prostějově si mohl připít s trenérem Jaroslavem Navrátilem a manažerem Miroslavem Černoškem.

„Tenhle titul je pro všechny, kteří mi vytvářeli zázemí a pomáhali mi v tom, abych se vrátil,“ prohlásil dvoumetrový tenista, který v posledních měsících maximálně zamakal na servisu.

První velký titul jste získal před pěti lety. Co pro vás znamená trofej z Puné?

Po vítězství v Aucklandu a finále v Bukurešti (v roce 2015, pozn. red.) jsem si myslel, že všechno půjde samo dál a dobré výsledky budou pravidelně přibývat. Pak se to zaseklo, spadl jsem v žebříčku, přestal se dostávat na velké turnaje a postupně se začínalo všechno hroutit. Turnajový titul je takový nakopávák, jsem už zkušenější a věřím, že mi to vítězství nesváže ruce. Právě naopak.

Jakou jste měl cestu z Indie?

Byla dlouhá. Ještě jsem letěl do Bengalúru, abych se odhlásil z následujícího challengeru, protože jsem byl fyzicky a psychicky úplně vyčerpaný. Potřeboval jsem si odpočinout a připravit se na další turnaje. S takovým pohárem a vítězstvím se cestuje daleko lépe (usmívá se).

Kde jste ho měl schovaný?

Měl jsem ho v ruce, nikam se nevešel. V letadle to bylo občas komické.

Stihl jste svůj úspěch oslavit?

Na místě oslava nebyla žádná, skončili jsme pozdě a další den jsme cestovali. Doma jsem dostal dort, cheesecake s nápisem šampion, kde byly dvě svíčky na znamení druhého titulu. Taky jsme si připili šampaňským. Čekala mě malá dcera a ta dostala první pohár z ATP (usmívá se). Byl to pro mě příjemný pocit, když jsem jí ukázal pohár. Dcera se tomu smála, prohlížela si to, pochopitelně nevěděla, co to pořádně je.

Byl to sladký návrat domů?

Všichni mě samozřejmě vítali s otevřenou náručí a byli moc šťastní. Všichni zápasy prožívali až do posledního míče. Je to odměna za všechno odříkání a za dobu, co jsem se trápil. Kolikrát jsem byl nepříjemný, podrážděný. Přál jsem si, aby se dařilo, ale nešlo to. Tenhle titul je pro všechny, kteří mi vytvářeli zázemí a pomáhali mi v tom, abych se vrátil.

Přiklonilo se k vám v posledních zápasech konečně také štěstí?

Ve čtvrtfinále jsem odvrátil dva mečboly a v semifinále hned čtyři. Někdy se to tak sejde. Já jsem čekal strašně dlouho na to, aby se mi povedl takový výsledek a dostal se zpět do stovky. Když se člověk trápí, tak výhry nepřicházejí jednoduše a člověk se o to musí poprat. To štěstí pak k tomu patří.

Jste zpět v elitní stovce žebříčku ATP, konkrétně na 72. pozici. Oddechl jste si?

Byl to jeden z cílů pro letošní sezonu, podařilo se to hned na úvod roku, takže je maximální spokojenost. Zároveň je to motivace do další práce, posunout se dál a dál. Tím, že se mi povedlo vyhrát turnaj, jsem si zajistil účast v hlavních soutěžích grandslamů. Kromě semifinále v Marrákeši až do Wimbledonu neobhajuji moc bodů, motivace posunout se co nejvýš je velká. Svoji pozici až do léta na větších turnajích mám víceméně jistou, takže bych toho chtěl využít.

Procházel jste si hodně těžkým obdobím, když se nedařilo prorazit na turnajích?

Bylo to hodně dlouhé. Měl jsem večery, kdy jsem nebyl schopný usnout, trápil jsem se. I když jsem trénoval, nijak se to neprojevovalo, vůbec jsem to nechápal. Propadal jsem panice, že už se nikdy nevrátím. Někdy si člověk do hlavy zbytečně pouští až nereálné představy. Postupně se to začalo otáčet loni po Wimbledonu, kde jsem z kvalifikace uhrál dvě kola.

Ani start letošní sezony ale nebyl růžový. Místo kvalifikace Australian Open jste vyrazil na challengery.

Po challengerech v Thajsku jsem z toho byl skoro na prášky, protože jsem měl za sebou dlouhou a intenzivní přípravu. Dobrou formu jsem nedokázal prodat, ale pak jsem odletěl na turnaj do Indie a najednou se to vše otočilo. Někdy je to trošku paradox, ale takový tenis je.

Co jste na své hře za poslední měsíce změnil?

S panem Navrátilem jsme se zaměřili na mé silné zbraně a neuhýbali jsme od toho. Pořád jsme věřili, že servis je základ a na něm to musím postavit.

Upustil jste před časem z tohoto herního pojetí?

Loni v létě jsem přišel za panem Navrátilem a za panem Černoškem s prosíkem, že potřebuju pomoct, že si nevím rady, co dál. Moje hra byla nemastná neslaná a výsledky nebyly. Začali jsme pracovat hodně na servisu. Trochu jsem změnil postavení, posunul jsem se trošku jinak pozičně a postupem času se servis začal zlepšovat a projevovalo se to i v zápasech. Servis se tak vypiloval, že dneska si na něj věřím a stavím na něm celou svojí hru.

Během vítězného turnaje jste nasázel 94 es. Bylo to klíčové?

Pomůže to psychicky, nemám na sobě takový tlak. Je důležité, abych si pomohl co nejvíc servisem a pouštěl se co nejméně do výměn s hráči, kteří jsou v mezihře velmi solidní. Servis se tak moc zlepšil, že si dokážu pomoct a ve spoustě gemů při mém podání se nehraje. Spíš se pak můžu soustředit na podání soupeřů. Dál mě ale budou čekat kvalitnější soupeři, kteří budou můj servis číst daleko lépe a jsou taky zvyklí na jiné servismany. Je potřeba pracovat na těch zbraních a pokusit se to pořád zlepšovat.

Můžete se i vy sám posunut mezi nejlepší servismany na okruhu?

Myslím, že se to dá. Servis byla vždy moje zbraň, podání ale nebylo tak stabilní, nedokázal jsem třeba některé zápasy uservírovat. Teď jsem si mohl dovolit počkat na závěry setů, kdy soupeř třeba znervózněl. Nemusel jsem tolik bojovat se svým servisem. U těch největších servismanů jako jsou třeba Isner nebo Karlovič je i výškový rozdíl, mají třeba o deset centimetrů víc než já a ten úhel při podání je pak úplně jiný. Ale nemyslím si, že bych servíroval hůř než oni.

Během Australian Open se psalo, že je ostuda, že český tenis nemá zástupce v mužské dvouhře. Bral jste si to osobně?

Už ne, osobně to brát člověk nemůže, protože by se zbláznil. Holek máme mezi elitou a na grandslamech tolik, že můžeme postavit tři fedcupové týmy. V chlapském tenise je daleko těžší se prosadit, všichni se snaží dělat maximum a někteří hráči, například ze západních zemí mají daleko větší možnosti, ať už finanční nebo technologické. Na to, jak jsme malý národ, tak jsme pořád veleúspěšní, i když mužský tenis není na takové úrovni, na které býval před pár lety. Máme šikovné mladé hráče a věřím, že když se jim to sejde, tak se můžou prosadit. Juniory máme výborné, je super, že máme tři čtyři mladé hráče, kteří se vzájemně mohou táhnout nahoru.

Může jim pomoci nahoru i Davis Cup?

Je velice důležité, aby se mladí zabudovali a měli motivaci týmu pomoct. To bylo vidět na Jonáši Forejtkovi, který vyhrál dva zápasy v Davis Cupu a v tu ránu byl hrdina. To mladého hráče nakopne.

Jak se těšíte na blížící se zápas na Slovensku?

Bude to pikantní utkání, těšíme se my hráči a zajímavé to bude i pro veřejnost a české a slovenské fanoušky. Očekávám vyhecované zápasy, ale věřím, že vše bude ve férové rovině. Hlavně věřím, že máme tým na to, abychom uspěli.

Máte se slovenskými tenisty dobré vztahy?

Společně s hráči i slovenskými trenéry chodíme na večeře. Kamarádíme se, na turnajích se mezi sebou bavíme asi nejvíc. Máme k sobě velice blízko, v některých případech blíž dokonce než s Čechy. Je vidět společná minulost. Utkání bude takové bratrské, nějaké popichování tam ale taky bude.