Proč jsem v úvodu zmínil svou přítomnost u všech domácích střetnutí? Abych naznačil, že jsem si k prostějovskému basketbalovému celku vytvořil pevné pouto a považuji se za jeho příznivce, ačkoliv jako novinář bych měl zůstávat jen nestranným pozorovatelem.

V pátek jsem za své fandovství zaplatil daň v podobě hlubokého zklamání z bolestivé prohry s Děčínem. Přiznám se, že jsem byl po téhle porážce strašlivě naštvaný. Neboť prohrát se dá různými způsoby a ten, jakým se to povedlo hanácké družině, určitě rozlítil na nejvyšší míru i spoustu dalších fandů.

Deja vu?

Hlavní problém je v tom, že se do puntíku opakuje semifinálové trauma z předchozích dvou let. Přestože všichni ujišťovali o tom, jak se nic podobného do třetice stát nemůže a jak si na tuhle hrozbu dají pozor. Místo toho se člověk dívá na třetí i čtvrtý duel série s Děčínem a jakoby se v čase vrátil o rok, respektive dva roky zpátky do nechvalně proslulých bitev s Kunínem.

Právě při vzpomínce na tehdejší propadáky v rozhodujících zápasech sezony jsem po čerstvé páteční zkušenosti zlomil nad Orly hůl (a určitě nejen já). Naprosto všechno se totiž vyvíjí stejně fatálním směrem jako tenkrát a světlo na konci tunelu už jednoduše není vidět. Proto jsem dospěl k pevnému přesvědčení: v Děčíně nemají šanci.

Fanoušci stále věří

Pak jsem si ale na internetových stránkách prostějovského klubu přečetl výzvu směrem k nejvěrnějším fanouškům BK. O tom, že naděje stále žije, neboť umírá poslední. O tom, že věrnost v jakémkoliv smyslu se projevuje vytrváním až do úplného závěru – dobrého či špatného. O tom, že víra v příznivý konec dodává sílu a pomáhá dosáhnout i toho nejtěžšího cíle.

Dobrá, řekl jsem si. Budu vám věřit a podpořím vás ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujete. Ačkoliv jsem ze zásady nikdy nejel na žádné vaše utkání venku, tentokrát udělám výjimku a ve středu budu na severu Čech osobně u toho, abych za sebe udělal všechno pro vysněný postup. Co vy?