Kliknutím zvětšíteV Japonsku jste dosáhli skutečně velkého úspěchu. Změnil se vám od té doby nějakým způsobem život?
Úspěch to jistě byl. A řekněme si, že klidně mohl být i větší. Že by se mi od té doby ale nějakým způsobem změnil život, to úplně nepozoruji. Samozřejmě ta mediální pozornost se zvýšila, ale to jsme tak nějak čekali. Minimálně já to absolvuji jako takovou povinnost, která nás i celý český baseball může posunout dál k větší popularizaci a profesionalizaci. Je třeba toho využít, co nejvíc to jen půjde.
Kdyby vám někdo před rokem řekl, že budete na titulní stránce New York Times, co byste mu na to řekl? Moc Čechů tam doteď asi nebylo.
To asi ne. Abych ale řekl pravdu, tak mě to zase tolik nebere. Lidi okolo mě to asi zajímá více než mě. Jsem samozřejmě rád, že jsem se tam dostal, ale nepovažuji to za nějaký extrémní úspěch. Snažím se to znovu brát více jako věc, která může zpopularizovat baseball u nás a více jej představit světu. Viděl bych to stejně, i kdyby se tam dostal někdo jiný z našeho týmu. Nebudu ale lhát, je fajn být v jednom z nejznámějších plátků na světě.
Máte doma ten výtisk?
Nemám. Mám ho ale slíbený. Doufám tedy, že se ke mně dostane.
Nemohu se nezeptat. Jaké byly ty prvotní pocity na tom obrovském zaplněném stadionu ve chvíli, kdy se vám podařilo porazit Čínu, ale i třeba, když jste hráli s domácími Japonci?
Ta atmosféra byla strašně krásná. Stánek je to nádherný. I japonští fanoušci jsou velice příjemní. Jsou schopni ocenit vaši hru, i když jste zrovna soupeřem. Musím se přiznat, že když jsem poprvé předstoupil před těch 40 000 lidí, nevěděl jsem, co od toho čekat. Ale bylo to skutečně skvělé. I na tým dolehla taková pohoda, neměli jsme vůbec svázané nohy a byli jsme uvolněni.
Po zápase s Austrálií jste byl poměrně smutný. Co jste mohli v zápase udělat lépe, abyste postoupili dál?
To je spíš otázka na trenéra. O moc víc se toho ale asi dělat nedalo. Baseball je prostě takový. Až do sedmé směny jsme stále hráli o postup do čtvrtfinále, ale jim se najednou podařilo pár dobrých momentů. Nikdo nečekal, že ještě v posledním zápase budeme mít takovou šanci. O to víc to pak mrzelo.
Mezi fanoušky po celém světě jste měli obrovské pozitivní ohlasy. Jaké byly přímo od soupeřů na hřišti?
Se soupeři jsme se tak úplně nepotkali. Jedině Japonci ocenili náš výkon, zatleskali nám a zvedli při tom čepice, což bylo od jednoho z nejlepších mužstev na světě opravdu krásné. A jak jste zmínil, od fanoušků z celého světa jsme měli pouze pozitivní ohlasy. Ať už byli z Japonska, Dominikánské republiky, USA. Ještě hezčí ale bylo číst komentáře od Čechů, kteří psali, že do té doby baseball vůbec nesledovali a neznali ani pravidla, ale při sledování nás si to užívali. Něčeho takového jsme chtěli dosáhnout a podařilo se to.
Tak to je skutečně parádní. V čem si myslíte, že tkvěla síla vašeho týmu
Určitě v obrovské soudržnosti. Jsme tým, který drží pospolu už několik let. Společně jsme procházeli mládežnickými reprezentacemi a doteď se potkáváme každý týden na hřišti. A neznáme jen sebe navzájem, ale i svoje rodiny. Potkáváme se samozřejmě i mimo hřiště.
Jste hasič. Jak na tento úspěch reagovali vaši kolegové?
Fandili mi na dálku a přivítali mě velice příjemně. Žádné slavobrány to ale nebyly. Každý z nich mi podal ruku a řekl mi, že to byl výborný výkon a dobře se na to dívalo.
Už jste to v předchozích odpovědích trochu nakousl. Ale přece jen. Myslíte si, že bude mít váš výkon skutečně vliv na rozvoj baseballu v Česku?
Doufám že ano. Jeden z našich japonských cílů totiž byl, kromě podání dobrého výkonu a neudělání ostudy, i zmedializování českého baseballu. A to se nám povedlo opravdu extrémně. Náš zápas s Japonskem sledoval téměř milion lidí. To jsme si dříve vůbec nedovedli představit. Důležité teď bude, jak toho využijí jednotlivé kluby i celá asociace, aby popularitu ještě navýšila a nahnala mladé kluky na hřiště.
Pojďme ještě k vašemu klubovému působení. Načínáte teď u Skokanů třetí sezonu, kam jste zamířil po čtrnácti letech v Brně, ve kterém jste ještě klidně mohl pokračovat. Jak jste tady zatím spokojen?
Spokojen samozřejmě jsem. Vrátil jsem se domů. Mám okolo sebe lidi, se kterými jsem vyrůstal, kteří mě vychovali a dali baseballové základy. A co se týče klubu? Ano, mohl jsem ještě zůstat v nejvyšší soutěži, chtěl jsem však Skokanům něco vrátit. Snažím se tady o nějaký rozvoj, předávání zkušeností a také nabírání co největšího počtu mladých kluků. No a nejspokojenější budu, až se nám podaří návrat zpátky do extraligy.
Jak letos vidíte šance týmu? Povede se to konečně?
My míříme vždycky nejvýš. Postup je naše priorita a doufám, že se to letos povede.
Baseball u nás nepatří k nejvyhledávanějším sportům a kdysi to bylo ještě horší. Jak jste se vůbec k němu dostal?
To je na delší vyprávění. Bylo to ale přes tatínka.
Zkoušel jste i jiné sporty?
Hrál jsem chvíli basket, volejbal a asi šest let tenis. Nic z toho mě ale nebavilo tak moc jako právě baseball. Kromě toho v jeho prospěch převážila i ta parta lidí, která se okolo něj motala. Začal jsem jej totiž hrát se svými nejbližšími kamarády.
A poslední otázka. V září tohoto roku se bude v Česku konat mistrovství Evropy. Dá se říci, že je to to nejlepší načasování?
Myslím si že určitě. Věřím, že ten boom, který jsme teď odstartovali, vydrží alespoň toho půl roku a fanoušci nás budou ze všech sil hnát k historickému úspěchu, což by pro nás byla medaile. Já je mohu ubezpečit v tom, že uděláme všechno, abychom je v maximální míře potěšili.
Takže u toho tedy budete osobně?
Doufám že ano. Důležité pro mě v tomto rozhodování bude zdraví a také pocit, že pro tým budu stále ještě přínosem.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
