Mužské polní kuši vládne jméno Korbař

„Měl jsem roztříštěné zápěstí a dvojitou zlomeninu čelisti. Rok jsem marodil. Chtěl jsem se dál věnovat sportu, ale s lukostřelbou jsem nemohl pokračovat,“ vypráví. U šípů však zůstal a vydal se ve stopách švýcarského hrdiny Viléma Tella.

Velkou oporu našel Korbař ve svém otci Bedřichovi, který tráví všechen svůj volný čas v dílně v Krasicích na Prostějovsku na zdokonalování zbraně. „Je to pěkný sport. Když jsme začínali, nevěděli jsme o něm nic. Stříleli jsme na pětašedesát metrů v sadě v Plumlově a trefit bílou (1–2 body – pozn. red.) nebyl žádný problém,“ vrací se Bedřich Korbař do první poloviny devadesátých let.

Nedlouho po restartu kariéry se vyšvihl do absolutní špičky. Psal se rok 1998 a Korbařovi odjeli na své premiérové mistrovství světa do Maďarska.

„Skončili jsme desátí z dvě stě padesáti účastníků,“ popisuje svůj první velký úspěch člen plumlovského střeleckého klubu.

Rekordman na všechny vzdálenosti

O rok později získal svůj první titul mistra republiky. Do současnosti k nim přidal dalších dvaadvacet zlatých pokračování. Kromě Maďarska navštívil závodně také Belgii, Chorvatsko, Rakousko či Rusko.

Naposledy ztratil na halovém šampionátu v Kostelci na Hané během dvou dnů jen devět bodů ze dvanácti set. Někteří soupeři se přiznávají, že mají šanci uspět jedině tehdy, když Bohumil Korbař nepřijede. Odstřílet sadu třiceti šípů pouze do středu pro něj není neřešitelný problém.

„Tři sta se mi podaří celkem často, šest set jsem dal jednou. Rekord mám 1197 bodů z 1200,“ hovoří český rekordman na všechny vzdálenosti.

Nespoléhá na rituály a na větších závodech ho stále přepadává nervozita. Přesto si kromě třiadvaceti domácích titulů vystřílel dvě stříbra na mistrovství Evropy a stříbro a bronz na mistrovství světa. Vyhrál i závod Evropského poháru v Otrokovicích.

V čem tedy tkví jeho síla? „Je to jako u luku. Musíte mít kvalitní šípy, kvalitní a dobře vyvážené lučiště. Střelec musí umět dobře střílet i natahovat. Jen samotné natahování kuše udělá hodně,“ zdůrazňuje Korbař.

Mechanické pomůcky při nátahu jsou zakázány, soutěžící navíc nemohou používat rukavice. „Když ji budete natahovat vy, bude střílet jinak a jinam. Proto je důležité, aby si kuši testoval ten, kdo s ní bude střílet. Nejde to udělat tak, že by vám to někdo seřídil,“ doplňuje.

Neposunul mířidlo a trefil auto

Stejně tak se střelci musejí při soutěžích obejít bez optiky. Nejčastěji používají dioptrické zaměřování. Pozor si musejí dávat také na správné nastavení mířidel, na což občas někdo zapomene. „Na závodech v Rakousku šel jeden závodník z pětašedesáti na padesát metrů a zapomněl si posunout mířidlo. Přestřelil terč a trefil se do auta. Naštěstí se nic nestalo, ale už byl problém. Ani sítě to neudržely. Nezdá se to, ale šíp má obrovskou průbojnost,“ podělil se o kuriozitu.

Pětatřicetiletý sportovec se dokáže skvěle koncentrovat a diváky ani okolí nevnímá. „Jakmile se postavím na čáru, tak vypnu. Jen přesně namířit a vystřelit. Výstřel nekončí zmáčknutím kohoutku. Ještě musím pár vteřin počkat, než šíp dopadne, a teprve sundávat zbraň, abych výstřel neovlivnil,“ dokládá.

Na absolutní špičku a maďarského světového rekordmana Józsefa Baranyiho mu však stále několik bodů chybí. „Vše se točí kolem peněz. Mají třeba dvě stě šípů a tři na každou vzdálenost si skutečně najdou. Kupují patery ramena a pak je testují. Vynechali jsme hodně závodů, protože na to nemáme finance,“ uvádí hlavní důvod syn Bohumil.

Při velkých závodech provádějí antidopingoví komisaři odběry moči, sám Korbař na nich byl nejméně pětkrát. Před každou soutěží navíc musí projít kontrolou zbraň, lučiště, šípy i oblečení a obuv.

Za srdce je dvacet bodů

Bohumil Korbař střílí z polní kuše, existují však i jiné typy. Soutěžit se dá například v lovecké kuši. „Střílí se na neznámou vzdálenost. Musíte ji odhadnout podle konstituce zvířete. Když trefíte srdce, získáte dvacet bodů,“ přiblížil Bohumil Korbař. I v této disciplíně vybojoval titul mistra republiky. Hned dvakrát.

„Lovecká kuše je i na medvědy. Můžete mít jakoukoliv optiku, ale aby někdo natahoval osmdesát kilo, musí být trochu trefený. Střílí se těžkou municí na plastová zvířata. Povoleny jsou ale pouze firemně vyráběné kuše,“ vystihl rozdíly Bedřich.

Ani z polní, ani z lovecké, ani z žádné jiné kuše se však na rozdíl od luku nestřílí na olympiádě. „Je divné, že lidstvo na tom vzniklo a místo toho je tam třeba badminton. Toto je jedna z nejtěžších střeleckých disciplín. Z malorážky může střílet kdokoliv,“ mrzí Bedřicha Korbaře.

Netrénuje, pouze testuje kuši

Sám o sobě říká, že netrénuje, pouze testuje kuši. Přes týden pracuje jako zámečník v kostelecké firmě, soboty tráví s kušemi.

Přímo v Krasicích může využít třicetimetrovou vzdálenost. „Když vybírám šípy, tak vystřelím, zhruba sto ran. Stále zkoušíme. Jeden rok jsem objel pět závodů a na každý jsem měl jinou kuši,“ podotýká. „Díky tomu, že tu možnost máme. Většina má totiž jen jednu kuši,“ skáče mu do řeči otec.

Venku se však střílí na pětatřicet, padesát a pětašedesát metrů. Na nejvzdálenější terče se tak připravuje na oddílové střelnici v Plumlově, kde polovinu pozemku pronajalo Střeleckému klubu město. Ta však dosud není dokončena a zkolaudována. Nemohou se tam tedy pořádat závody ani trénovat děti. Podle zpracovaného projektu chybí ještě tři a půl milionu.

„Potřebovali bychom odstřelit skálu. Zemní práce jako elektřinu či kanalizaci máme hotové. Máme tam i buňky a oplocení. Žádáme o dotaci, ale nevíme, zda nám někdo něco dá. Není to olympijský sport. Sáblíková vyhrála olympiádu a už se staví hala,“ přibližuje současný stav.

Střelnice přitom nemůže stát kdekoliv, každá musí splnit náročná kritéria. „Máme výhodu, že je to bývalý lom a střílí se proti skále. Zájem o to je, děti by chodily střílet i lidé by se jim věnovali. Problém je v tom, že pro děti je to až po kolaudaci,“ přesvědčuje.

Ani plumlovská radnice nyní Korbaře nepodporuje jako dříve. „Vše si hradíme ze své kapsy. Plumlov mi dá maximálně pět tisíc korun, a to jen v případě, že jedu na mistrovství světa. Na střelnici nebo jinak bohužel ne. Dříve jsme dostávali sto tisíc ročně. Jakmile jsme je dostali, ihned jsme je proinvestovali,“ vzpomíná na lepší časy.

Problém je i v tom, že Korbaři nechtějí do areálu investovat pouze ze svého, současně se však brání spoluvlastnictví. „Protože to většinou špatně skončí. Střelnice se budují třeba čtyřicet padesát let a pak někomu cvakne v hlavě a je to špatné. Tak to dopadne i v Kostelci a Prostějově,“ prorokuje otec Bedřich.

Patnáct let výzkumu

Srovnávat Korbařovu původní a současnou kuši je nemožné. Obě se zásadně liší. „Hlavně v lučišti. To je nejdražší záležitost. Cena se pohybuje od pěti do dvaceti tisíc korun,“ vyčísluje Bohumil. Původně používal klasická polodřevěná ramena, kvůli nízké životnosti se jich však vzdal.

„Postupem času se dřevo unaví a praskne. Člověk do toho investoval hodně peněz, ale životnost luku byla maximálně tři roky. Třeba půl roku jsme ho seřizovali a až jsme ho seřídili, tak nám praskl,“ zmínil peripetie s materiálem.

Jeho otec se tedy rozhodl jít vlastní cestou a v krasické dílně začal s vývojem vlastního lučiště. Investoval do vláken, do lepidla a hlavně vypracoval technologii na výrobu lučiště. „Jde o to, aby bylo co nejlehčí a přitom schopno urychlit lehký šíp. Pokud je luk těžký a dám na něj lehký šíp, tak praskne. Jako by to byl výstřel na prázdno,“ vysvětluje Bedřich Korbař.

A po mnohaletém úsilí se podařilo. „Patnáct let výzkumu. Pevnější než ocel. První celouhlíkové rameno na světě. Jsme schopni urychlit šíp na sto metrů za sekundu, tedy tři sta šedesát kilometrů za hodinu,“ hlásí úspěšnou misi Korbař starší. Zatímco soupeři tedy používají zhruba dvacetigramové šípy, jeho syn může střílet i osmigramovými.

Stále je ale podle něj co zlepšovat, hlavně lučiště. Nyní chtějí zkusit pracovat i s kevlarem. „Chci zlomit mistra světa a docílit maximální dokonalosti, aby zbraň chodila skutečně tam, kam namířím,“ přeje si. Letošní mistrovství světa pořádá na přelomu srpna a září Francie.

Koupit kvalitní kus? Stačí mít sto tisíc korun

Pořídit si v obchodě novou polní kuši není levná záležitost. V České republice neexistuje oficiální výrobce a vše se dováží ze zahraničí. Kompletní zbraň spolkne zhruba sto tisíc korun, každý kus je navíc originál přizpůsobený střelci přesně na míru.

„Zhruba pět set eur stojí pouze zbraň. Lučiště a mířidla si musíte dokoupit. Závodník potřebuje minimálně dva luky – jeden náhradní, kdyby mu praskl – za dalších čtyřicet tisíc a mířidla za pětadvacet tisíc,“ vyčíslil počáteční náklady Bohumil Korbař.Sám však používá podomácku vyrobený nástroj.

Podle Josefa Nedělníka, předsedy Kušistického klubu Savana v Kostelci na Hané, nejsou navíc dovážené kusy ihned použitelné. „Každý má jinou postavu, jiné držení kuše. Proto je každá kuše originál a dělají je zkušení střelci,“ doplnil Nedělník.

Jako střelivo slouží lukostřelecké šípy, které si závodníci zakracují. Z jedné trubky tak získají dva šípy. Potřebují jich však mnohem více.

„Ne proto, že je ničíte, ale abyste vybral tři, které střílejí do bodu. Kvalitní, se kterými lukostřelci jezdí na olympiádu, stojí tisíc až dvanáct set korun,“ osvětluje Korbař. Obyčejné lze ale sehnat i za dvě stovky. Odolnost karbonu je obrovská. „Vydrží i kolmý úder do zdi. Poničí se hrot, ale hůlce se nic nestane. Často se mi ale stává, že ho rozstřelím v terči,“ vyzdvihuje kvalitu materiálu.

Alchymií stále zůstává optimální délka šípu. Pravidla povolují patnácticentimetrový rozptyl. „Nesmíte mít moc krátké, s nimi se těžko testuje, ani moc dlouhé, ty jsou příliš měkké,“ zmiňuje úskalí.

JIŘÍ MOŽNÝ

Sportovec nesmí být prchlivý