František Novák se vyučil automechanikem a když začala druhá světová válka, zachránila ho od totálního nasazení v Německu práce mechanika u německých letounů na stichovickém letišti. V roce 1941 se oženil a stěhoval do Otaslavic. Byl ctižádostivý, o pět roků později si zřídil v prostějovské Brněnské ulici vlastní opravnu automobilů i motocyklů všech značek a v roce 1949 se přestěhoval s manželkou a osmiletou dcerou do Prostějova. Bydleli na Husově náměstí.

„Po návštěvě schůze Odboru závodníků prostějovského autoklubu se tehdy František rozhodl stát se motocyklovým závodníkem,“ řekl nám současný čestný předseda Hanáckého auto-moto-veterán klubu v AČR Prostějov, Stanislav Valášek a pokračoval:

„Setkání s bratry Zdeňkem a Milošem Wasserbauerovými, Jendou Bílým, Ervínem Balzerem, Frantou Kalandrem, Rudou a Josefem Dostálovými, Hynkem Svobodou „Krušpánkem“ i dalšími prostějovskými jezdci na něj velmi zapůsobilo. Začínal na upravené Jawě, ale pokukoval po značce zvučnější a výkonnějším motoru. Několik závodů s bronzovými výsledky odjel na NSU a když získal Waltera, i když se starším litinovým motorem, jednalo se o pravé, co potřeboval. Na začátku padesátých let absolvoval řadu závodů na Moravě, a to se už tradičně jezdil i populární Havránkův memoriál v Prostějově, následně závodil v Čechách a na Slovensku. Může se pochlubit i trojnásobnou účastí na Velké ceně Československa v Brně. Málokdy chyběl na některém ze tří stupínků v závodě nejlepších jezdců,“ vzpomíná Stanislav Valášek.František Novák v akci

Podporu měli ve Františku Novákovi i mladí motocyklisté. „František nebyl jen dobrým závodníkem, ale byl, a stále je, také dobrým přítelem,“ ví jednatel již zmíněného prostějovského veterán klubu, Zdeněk Pittner. „

V jeho dílně se scházela plejáda prostějovských závodníků, chodili tam i mladí a František k nim byl velmi vstřícný. Zdeňku Soldánovi upravil motor ČZ 150, jehož velmi dobrý výkon ho pak přivedl k cenným úspěchům. Podílel se na výchově i dalších nadějných závodníků, předával jim bohaté zkušenosti. Když ještě závodil, říkali mu jeho kamarádi závodníci „mistříčku“. Když osedlal svého Waltera, měl vždy u krku barevný šátek s puntíky a úsměv ve tváři. V roce 1954 si 11. července při havárii zlomil ruku a žebra a přes ještě trvající bolest jel 8. srpna Cenu Prachovských skal a byl třetí,“ oceňuje ještě dnes Zdeněk Pittner.

Za mnohé motoristické úspěchy byl František Novák odsouzen… Nechtěl svou soukromou motoopravnu v polovině padesátých let opustit a byl, stejně jako řada dalších živnostníků, postižen. Byl odsouzen za takzvané obohacování se a na dva roky skončil v Jáchymově. Po návratu domů se stal řidičem v Dopravních stavbách. K závodům se už nevrátil, ale mezi prostějovské motoristy si samozřejmě cestu našel a dlouhá léta pomáhal, kde bylo třeba. Je čestným členem Hanáckého auto-moto-veterán klubu v AČR Prostějov.

*** *** *** *** ***

S Františkem Novákem jsme si u kávičky, připravené jeho dcerou paní Dobromilou Laudovou, i popovídali.

Naše redakce se ráda a upřímně připojuje ke všem gratulantům k vašim devadesátinám. Prožíval jste nejen pěkný sportovní, ale i rodinný život. Jak jste byl dlouho ženatý?

Sedmašedesát let, ve věku šestaosmdesáti roků mně manželka před dvěma roky, bohužel, odešla.

Vy jste jezdil dvěstěpadesátky.

Takže také víte, že jsem byl hloupý a hazardoval se svým životem. Nebylo to jednoduché, když chtěl člověk něčeho dosáhnout, musel za tím jít hlava nehlava. Riziko bylo veliké, ale když je člověk mladý… (rozesmál se smál jubilant). Závodil jsem v Československu snad všude, chtěl jsem jet též do Rakouska i jinam, ale nikam do zahraničí mne nepustili. Měl jsem aerovku, víte tu cililink prc prc, a na vozíku za ní jsem si vozil svůj motocykl. Byl jsem tím pověstný, kdekoho jsem pobavil.František Novák

Vzpomínám si na slávu, kdy se jezdil na prostějovském okruhu ulic Trávnická, Jihoslovanská, Svatoplukova, Újezd, Dolní, Joštovo náměstí a Sokolská tradiční Havránkův memoriál. Byli jsme zvědavi jak se bude dařit Prostějovanům, ale i na Pražáky, tehdy populární jezdce Bubeníčka, Kostlivce i další.

Byli vždy očekáváni se zájmem, to vím, ale jednou, bylo to v Třeboni, „Venca Buben“ nevybral dobře zatáčku a skončil v rybníku…! Vymlátil jsem se také, několikrát, ale vždy nějak nade mnou držel pánbíček ochrannou ruku. S prostějovskými kamarády jsem soupeřil velmi zřídka, jezdili jiné kubatury, i když také převážně rychlostní závody. Ervín Balzer byl ale všestranný, jezdil například i tehdy populární šestidenní závody, kros, nebo závody motocyklů s přívěsem, tedy „sajdky“. Neměli jsme tak dobré podmínky, jako tovární jezdci, například z ČZ, nebo Jawy, ale nepěkně jsme jim šlapali na paty. A kde nezávodili fabričtí závodníci, tam to bylo moje. Jednou mne moc chválil jeden Pražák, mistr světa na ploché dráze, na jméno si už nevzpomenu. Říkal, hochu, jak tobě ten železňák jezdí, to je s podivem…!

Ale nyní ještě k tomu vašemu nepříjemnému prožitku, násilně vám byla přerušena a prakticky ukončena sportovní činnost.

Nechtěl jsem svou autodílnu odevzdat a tak mne odsoudili, pro údajné obohacování se. Když pak dcera odmaturovala, na vysokou školu nesměla. Po dvou letech jsem se vrátil z Jáchymova domů a našel jsem svou dílnu v Brněnské ulici zdevastovánu, stroje a veškeré zařízení bylo rozkradeno. Zmizely i četné věnce, které mně věšeli po různých úspěšných závodech na krk, měl jsem jich tam plné stěny. Dodnes nechápu, jak se potom mohl někdo chlubit cizím peřím. Už jsem pak nezávodil, ale v prostějovské motoristické rodině jsem se potom moc rád pohyboval a pomáhal i nadále. A hodně si cením toho, že její další členové i dnes říkají, že do ní patřím stále. Moc děkuji!


VLASTIMIL KADLEC