„Nemám to přesně spočítané, ale na mistrovství světa jsem byl asi osmkrát, na mistrovství Evropy šestkrát a jednou na Olympijských hrách v Tokiu. Mé úplně první mistrovství světa proběhlo v Richmondu v USA, kde vyhrál Slovák Peter Sagan.“ říká s úsměvem na tváři.

Na mechanicích a celkově lidech starajících se o to, aby vše proběhlo bez problémů, leží vždy ten největší díl odpovědnosti. Mohou závodníkům výraznou měrou dopomoci k dobrému výsledku, ale také je svou chybou připravit o všechno.

„Ať jsou to olympijské hry, mistrovství světa nebo mistrovství Evropy, je to vrchol pro všechny. Jak pro závodníky, tak pro nás, co jsme v realizačním týmu. Člověk se musí připravit co nejlépe a nechat tam, jak se říká všechno,“ popisuje Šmída.

A co je takový jeho motor, který ho žene do dalších a dalších akcí a závodů? „Vždycky je pro mě emotivní to, když se vracíme domů s nějakým skvělým výsledkem. Je jasné, že medaile je nejen pro sportovce, ale i pro nás to nejcennější. Strašně moc to cyklistům přejeme a když se s námi dělí o svou radost, což většinou dělají, tak to je to nejvíc,“ vypráví.

Trenér Prostějova Pavel Šustr
V Prostějově vyzkoušeli v posledních dnech hned osm hráčů.

„Celkově jsme v reprezentaci skvělý tým. Všechny kluky mám rád jako ‚ pes‘. Od mechaniků počínaje, tj. Libora Maisnera, Karla Slezáčka, mého syna Martina, přes maséry Petra Vopálku, Jana Čuřína, Michala Frantíka, doktora Roberta Válku nebo Aleše Kroužeckého. Navíc trenér Tomáš Konečný je opravdu super člověk, bývalý závoďák a pro mě osobně skvělý šéftrenér. Jednou se mi bude po tomto týmu stýskat,“ dodal.

Život cyklistického mechanika ale nepřináší jen veselé zážitky, které mohou být zkaleny maximálně tak špatným výsledkem závodníka. Někdy totiž může jít doslova o život. „Ten nejemociálnější zážitek jsem zažil asi letos na jaře při Českém poháru v Kyjově, kdy jsem doslova zachraňoval holý život jednomu rakouskému závodníkovi. Ten vrazil do stojícího auta, prolétl zadním oknem dovnitř a pořezal se na krku. Já mu dal první pomoc a držel jsem mu postižené místo. Pomoc druhému beru jako samozřejmost, kterou by měl udělat každý člověk bez váhání,“ uzavřel Richard Šmída.