„Martina znám od začátku své vlastní kariéry, tedy od roku 1981. Už tehdy to byl pan lukostřelec a člen národní reprezentace s ojedinělým přístupem k trénování. Říkávali jsme, že si na střelnici vystál důlek. Určitě je šťastný, že lukostřelba má své centrum v jeho působišti – v Kostelci na Hané. A ve svých čtyřiašedesáti letech by mohl být vzorem všem lukostřeleckým generacím,“ říká jeho dlouholetý oddílový kolega Tomáš Valenta. Následující rozhovor u příležitosti deseti let existence LK 1997 Sokol Kostelec na Hané prozradí o Martinu Hámorovi ještě víc.

Kdy a jak jste se vlastně k lukostřelbě dostal?
V roce 1972 jsem vezl střelce TJ OP Prostějov na mezinárodní závod do slovenského Viničného a tam jsem viděl lukostřelbu poprvé v akci. Moc mě zaujala a tak mi po soutěži dal Franta Sedláček – zakladatel tohoto sportu na okrese – do ruky luk a já si zkusil zastřílet. Bylo to ohromné, lukostřelba mě od prvního momentu okouzlila. Začal jsem poctivě trénovat a během tří let jsem se dostal do reprezentačního družstva, kde jsem pak působil až do konce devadesátých let minulého století.

Můžete zmínit vrcholy vaší kariéry?
To je těžké říct. Já bych to rozdělil do dvou skupin: na oficiální vrcholy, kde figuruji na nejvyšších pozicích výsledkových listin, a na osobní vrcholy znamenající krásné prožitky tolik důležité pro celou mou střeleckou kariéru. Do první kategorie určitě patří reprezentační starty na sedmi evropských šampionátech, pěti mistrovstvích světa, olympijských hrách v Barceloně a pěti Světových pohárech. Celkem jsem posbíral šedesát sedm medailí. Druhá výše zmíněná kategorie je trochu o něčem jiném. Na mysli mám neustálé pokusy o překonání sebe sama, touhu závodit, překonávat vlastní problémy a snahu pořád se zlepšovat, i když už člověk není nejmladší. Lukostřelba je sport pro všechny věkové kategorie a tahle věc je na ní ze všeho nejdůležitější. Osobně stále střílím také díky velké podpoře rodiny a hlavně manželky, jež má tím pádem na mých úspěších rovněž svůj podíl.

Co vám lukostřelba v životě přináší?
Je to můj život. Jak už jsem řekl, jednoznačně mě přitahuje velká láska k tomuto sportu. Na střelnici se můžu potkat s dětmi ze základní školy i s chlapy mého věku a to se dá říct o málokterém sportovním odvětví. Hodně důležitý je pro mě i fakt, že lukostřelbu máme přímo zde v Kostelci. Ačkoliv jsem většinu své kariéry působil v prostějovském TJ OP, splnil se mi založením LK 1997 před deseti lety sen.

Letos jste získal zlaté medaile mezi seniory na MČR halovém, venkovním i terénním. Jaký máte z kompletní sbírky titulů pocit?
Šlo vlastně o dokončený záměr z loňska. Už v minulém roce jsem totiž vyhrál letní i terénní šampionát, jen v hale to bylo „až“ druhé místo. Letos tedy vyšlo všechno dokonale. Nechci se chlubit, ale od založení věkové kategorie seniorů mě zatím na venkovním mistrovství republiky nikdo neporazil a v terénní lukostřelbě marně hledám přemožitele už tři roky. Pouze tu halu musím víc pilovat. Ještě rozhodně nekončím, naopak tři letošní zlata mi vlily do žil spoustu nové energie. Jedu dál!