„Letošní rok je opravdu utrpením,“ popisuje bývalý hráč, který to během skvostné kariéry dotáhl na páté místo světového žebříčku.

Zatímco generace Jiřího Nováka v mládí těžila z vysokého motivačního faktoru, dnešní děti mají odlišné výhody. „Je snazší se něco naučit díky podmínkám a obrovským možnostem,“ říká tenisový kouč.

Jak se liší výchova tenistů od doby, kdy jste vyrůstal vy sám? Mají dnes děti velkou výhodu?

Těžko se všechny systémy hodnotí, ale bezesporu to mají jednodušší. Když zavzpomínám, tak my jsme v zimě prakticky nehráli tenis. Nebyly haly, byly jen tělocvičny, kde jsme hrávali maximálně dvakrát třikrát týdně. Pamatuji si, že jsme jezdili trolejbusem a autobusem do Želechovic a trvalo nám to hodinu cesty. V dnešní době si člověk sedne do auta a během deseti minut je na místě. Je spousta betonových a antukových kurtů, my jsme hrávali v zimě jen na parketách. Byly úplně jiné materiály a tak dále.

Co tehdejší systém výchovy sportovců?

Ač komunismus zcela odsuzuji, tak ten systém přípravy sportovců měl něco do sebe. Za prvé jsme měli obrovskou motivaci něčeho dosáhnout. Nebyla ani protekce. Myslím to tak, že v dnešní době má tatínek peníze a jeho dítě bude hrát na úkor toho, kdo ty peníze nemá. Tehdy sportovalo strašně moc dětí a z nich se vyselektovali jen někteří. Ale samozřejmě v dnešní době je všechno jednodušší. Je snazší se něco naučit díky podmínkám a obrovským možnostem.

Říká se, že vaše generace si musela vše vydřít, což se pozitivně projevilo v charakterech hráčů. Potvrdíte mi to?

Rozhodně ano. My jsme měli neskutečný motivační faktor. Tím, že jen ti nejlepší se dostali do vrcholového střediska, tak každý makal. Motivací bylo také dostat se někam ven za hranice. Dnes máme mraky turnajů a každý si zaplatí turnaj, kdekoliv se mu zachce. Koupí si divoké karty do hlavních soutěží. To za nás prostě nebylo, měli jsme o to větší motivaci něčeho dosáhnout. V rámci motivace ten systém byl férový, spravedlivý. Ale samozřejmě to bylo hrozné v tom, že jsme nemohli cestovat a nikdo nic nemohl… Tohle je na delší rozbor.

Je nevýhodou, že tenis patří mezi nejnákladnější sporty?

Ano, jen tím, že je to globální sport, kdy hráč musí neustále cestovat, létat z kontinentu na kontinent. Už jen příprava dětí a mládeže je velmi nákladná. Vezměte si, kolik stojí hodina v pevné hale – čtyři sta až pět set korun. Do toho nové balony, výplety rakety… Člověk, aby mohl hrát dobře, musí trénovat tři čtyři hodiny denně a to někdo musí zaplatit. Finančně je to strašně náročný sport. Fotbalistovi se v uvozovkách koupí jedny kopačky, chrániče, teplákovka a najednou po hřišti lítá dvacet kluků a můžou hrát i v mrazu. To u tenisu nejde. Je to rozhodně jeden z finančně nejvíc nákladných sportů.

Vy jste tváří akce v prostějovském klubu Hledáme nové vítěze Fed Cupu a Davis Cupu. Je z vašeho pohledu stále dost zájemců o tenisové školy, nebo ostatní sporty jsou teď tvrdou konkurencí?

Za první mi přijde, že dětí sportuje míň, než sportovalo nás. My jsme všichni takzvaně vyrůstali na ulici a každý něco dělal. Možností nebylo tolik a když byl zápis do nějakého sportu, tak se tam najednou přihrnulo sto dětí a všichni pak sportovali. Nyní, když vznikly sporty typu florbal a další, tak se to najednou rozmělnilo. Další věcí je, že děti jsou kolikrát radši doma na počítači, než aby sportovaly. Zájem o tenisové školy ale určitě je, protože Prostějov je posledních pětadvacet, třicet let v zásadě jeden z nejlepších klubů v České republice, takže jméno rozhodně má. Ale na nábor nebo do přípravky chodí čím dál méně dětí.

Ve fotbale nebo hokeji vídáme faktor ambiciózních rodičů, kteří mají přehnané nároky. Pozorujete to i v tenise?

Vnímám to jak v tenise, tak i v ostatních sportech. Vždy se najdou rodiče, kteří žijí svůj sen a co se jim nepodařilo, to se snaží svému dítěti vštěpit. Ale to není dobrá cesta. Pamatuji si to od sebe a z našich mladých let, že když rodič po dítěti štěká, tak je to kontraproduktivní. Ono to pomůže třeba ze začátku, u dítěte do deseti dvanácti let, ale pak si stejně udělá to svoje. V rámci puberty se všechno mění, pak dítěti může rodič sport úplně znechutit. Nebo to nakopnout, ale to jsou jen vzácné výjimky. Spíš bych nechal dítě, aby ukázalo, co v něm je a formovalo se samo. Vést dítě určitým směrem je v pořádku, ale křičet za plotem, že dítě zkazilo forhend do sítě, nebo ze netrefilo branku, nevím. Mám na to jiný názor. Ambiciózních rodičů, kteří to ženou hlava nehlava, se po sportovištích pohybuje opravdu hodně.

Staráte se o přípravu tenistů v reprezentaci do 18 let. S touto kategorií pracujete i v prostějovském klubu?

V Prostějově mám na starosti dorostence, kteří jsou potencionální reprezentanti v této věkové kategorii. Já s nimi pracuji třeba rok, dva, tři, ale jak mají 18 let a výš, tak je předávám a jdou zas o krok jinam. Pořád se mi to mění, hráče mám dva nebo tři roky a pak ho posouvám dál.

S kým nyní jmenovitě pracujete?

Ve svojí skupině mám Davida Poljaka, to je ročník 96, a když přijede do Prostějova, tak se mu věnuji. On pak sparinguje s Jirkou Veselým nebo Jirkou Lehečkou. Z dorostenců to jsou Daniel Siniakov, Hynek Bartoň, Adam Křesina a Matyáš Otypka.

Jak se aktuální nouzový stav projevuje na trénincích v prostějovském klubu?

Je to obrovský zásah. My teď netrénujeme, protože v hale hrát nemůžeme. Výjimku dostali jen reprezentanti a ti, kteří mají mezinárodní turnaje. Je to situace, do které jsme se v životě nedostali a letošní rok je opravdu utrpením. Ale sport je jedna věc a utrpení je to i pro další lidi ze strany businessu, restaurací, maloobchodu a tak dále. My jsme hráli jen venku, když to malinko povolili, ale teď už to počasí zase neumožňuje. Čekáme, až se to nějak rozvolní a budeme moci aspoň ve dvojici být na kurtu. Je to situace, ze které jsme všichni takoví zděšení. Je to ale zlé pro každého sportovce.