Jaké jsou vaše dojmy z olympiády pro sluchově postižené, která se konala v Rusku?

Naše výprava měla dvacet členů a do Ruska jsme letěli luxusně vybaveným vládním letadlem. Bylo to zajímavé, protože si s námi povídali i piloti. Když jsme koncem března odlétali, tady bylo jaro, ale v Rusku jsme drkotali zuby. Bylo tam mínus šest stupňů a pak i mínus sedmnáct. Přivítali nás chlebem a solí, akorát zapomněli na červený koberec (smích). Zaujalo mě, že když jsme jeli autobusem na hotel, tak všude jezdila auta Lada. Ubytování, jídlo i pití bylo super, ale ruská vodka mi nechutnala.

Úvodní ceremoniál se konal ve městě Chanty-Mansijsk, ale závody se konaly v Magnitogorsku. Jak to?

Na to, že se tam konala zimní olympiáda, nebyly v Chanty-Mansijsk žádné kopce, všude jenom rovina. Jediná tamější sjezdovka nesplňovala parametry na závod, tak jsme museli letět do Magnitogorska, který byl vzdálený 1600 kilometrů. Letěli jsme tam ruským letadlem, ve kterém to pěkně drncalo, hlavně při odletu. Naše vybavení už se do letadla nevešlo, už tak jsme měli deset tun nadváhy, a putovalo za námi v nákladním autě. Protože však auto mělo poruchu, dva dny jsme museli čekat na lyže. Ještě v předvečer plánovaného sjezdu mužů a žen jsme neměli na čem trénovat.

Na deaflympiádu vyrazila osmičlenná česká delegace závodníků, která zazářila. Lyžařka Tereza Kmochová přivezla pět zlatých medailí, zlatem se může pochlubit i snowboardista Tomáš Pazdera a stříbrem sjezdařka Veronika Grygarová. Jak se na hrách vedlo vám?

Medaili se mi nepodařilo získat, moje nejlepší umístění bylo patnácté místo. Z Prostějova se účastnil i běžkař František Kocourek, který se umístil v běhu na patnáct kilometrů na devátém místě.

Jak jste se k lyžování dostal a jak dlouho se tomuto sportu věnujete?

Lyžuji asi od devíti let. První setkání s lyžemi bylo na základní škole na škole v přírodě v Karlově pod Pradědem. Na lyžařské kurzy jezdili nejen žáci sedmých tříd, ale i nižší ročníky. Tam jsem se naučil jezdit na vleku a sjet z kopce. Potom jsem jel na soustředění malých lyžařů, kde jsem se naučil základy techniky, a pak jsem se stal členem sportovního klubu SKIVELO v Olomouci, kde jsem trénoval a jezdil na závody. Před osmi lety jsme poprvé trénovali na rakouském ledovci Kaprun. Problémem jsou ale finance. Potřebuji tréninkové i závodní lyže na obří slalom, Super-G a na sjezd. Dohromady mám sedm lyží, přičemž jedny stojí patnáct až dvacet tisíc korun.

Jste členem dobrovolných hasičů v Kostelci na Hané. Jak jste se k tomu dostal?

Začalo to přes tatínka, který je z Kostelce na Hané, a odmalička jsem chodil s rodiči do zbrojnice. Hasiči jsou na mě zvyklí a snaží se mi pomáhat. Pomáhám s údržbou hasičské techniky, ale k velkým zásahům nemůžu jezdit kvůli přísným pravidlům a lékařským prohlídkám. Pomáhal jsem jen u pár menších zásahů, jako byla nehoda, požár lesa nebo pomoc při kácení stromů. Také jsem před šesti lety jel na Jesenicko pomáhat lidem zasaženým povodí.

Lyžujete, jste dobrovolným hasičem, do toho studujete vysokou školu. To vám asi moc volného času nezbývá.

Když je potřeba, ještě jezdím s tátou, který vypomáhá na odtahové službě. Ale na flákání čas ještě mám (směje se). (ham)