Chybí vám střílení a závodění?

Ze začátku mi to chybělo, ale trvalo to nějakých pár let, a teď už mi to nechybí.

Sledujete současné sportovní dění?Otokar Hořínek se stříbrnou medailí z olympijských her v Melbourne

Když běží v televizi sport, olympiáda nebo mistrovství světa, tak se od ní nemůžu odtrhnout a manželka mi musí nosit i jídlo. Ze všeho nejraději mám zimní biatlon, a kdyby mi sloužily nohy, tak bych současné sportovce i rád trénoval. Dívám se i na hokej a fotbal, trošku i volejbal, ale musí hrát známé kluby. Naopak basketbal nemám moc v oblibě.

Ke střelbě jste se dostal ve 24 let a dá se říct, že vás k ní přivedla vás náhoda a také vaše manželka.

Byli jsme s manželkou na procházce v lesoparku Hloučela a nedaleko občerstvení U Abrahámka se slavnostně otevírala nová střelnice Okresního mysliveckého svazu v Prostějově. Myslivci při té příležitosti zorganizovali soutěž ve střelbě z malorážky, kdy si za deset korun mohl zastřílet kdokoliv. Zkusil jsem to a na první položce dosáhl 34 bodů ze 100 možných a na druhé 43 bodů, což byl nevalný výkon. Manželka však potkala na Hloučele své kolegy z Agrostroje, kde tehdy pracovala, a ti zrovna zakládali střelecký kroužek. Bylo jich šest a přemluvili mě, ať do toho jdu s nimi.

Na to, že vás ke sportu svedla náhoda, jste si vedl velmi dobře. Od získání třetí výkonnostní třídy v okresních soutěžích přes tituly mistra republiky až ke stříbrné medaili na XVI. letních olympijských hrách v Melbourne trvale vaše cesta ke střeleckému mistrovství pouze tři roky. To je krátká doba.

Už na vojně jsem byl nejlepší střelec divize, a když se do něčeho dám, tak se snažím. V roce 1955 jsem dostal zbraň, pro kterou jsem si jel do Prahy, a v listopadu jsem jel na mezinárodní závody osmi států do Číny. Těchto závodů se zúčastnili sportovci Sovětského svazu, Rumunska, Bulharska, Polska, Koreje, Mongolska a Číny, ale pro mě nedopadly moc dobře. O rok později, na olympiádě v Melbourne, jsem dělal málem zázraky.

Podědil jste sportovní nadání po někom v rodině?

V rodině jsme střelbu neměli, zato já jsem naučil střílet svou ženu i děti, zetě, snachu i švagrovou. V rodině nás střílelo sedm a všichni na celostátní úrovni. Syn Otokar a dcera Jana naštěstí sportovní nadání podědily. Když jsem však se sportem skončil, nechala toho i má žena a později i děti. Na závody jsme jezdili spolu se ženou a bylo moc fajn, že jsem měl u sebe někoho blízkého.

Kolik času jste musel věnovat tréninku?

Čistý čas tréninku mi zabral hodinu denně, ale ještě k tomu musíme připočítat půl až tři čtvrtě hodiny na přípravu. Ze začátku jsem mohl trénovat jenom v neděli, protože jsem pracoval jako elektromechanik a údržbář v Oděvním podniku Prostějov. Když vidím, jak teď podnik demolují, tak je mi to líto. Nebyl jsem se tam raději ani podívat.

Díky sportu se vám podařilo procestovat spoustu zemí, o čemž se většině lidí v té době ani nesnilo. Na co nejčastěji vzpomínáte?

V hlavě mám spoustu vzpomínek. Například na cestu z Melbourne do Vladivostoku, kdy jsme se plavili lodí 28 dní. Ze začátku mě brala mořská nemoc, ale pak už to bylo dobré. Z Vladivostoku jsme jeli osm dní vlakem do Moskvy a pak letadlem domů. Během cest jsem zažil padesátistupňové mrazy i padesátistupňová horka. Zvlášť mi v hlavě utkvěla jedna vzpomínka z Číny, kdy jsme šli na operu do divadla. Když tam naše delegace přišla, všichni začali tleskat do doby, než jsme si sedli. To bylo něco neuvěřitelného. Velice si také cením toho, že mi v Kremlu poblahopřál Nikita Sergejevič Chruščov ke stříbrné medaili. Dokonce jsem si tam i zatancoval, což se jen tak někomu nepodaří.

Po skončení závodní kariéry jste pracoval jako trenér. Trénoval jste československou reprezentaci žen a juniorů i jednoho z nejúspěšnějších československých střelců Jana Kůrku, který na olympiádě v roce 1968 v Mexiku získal zlatou medaili v disciplíně 60 ran vleže.

Z Prostějova jsem nemohl trénovat své svěřence osobně, a tak jsem za nimi pravidelně dojížděl a absolvoval s nimi různá soustředění. Trénoval jsem i děti, které za mnou chodily střílet na Hloučelu. Dal jsem jim zadarmo náboje, půjčil jsem jim pušku a po roce už bylo na světě juniorské družstvo.

Je vidět, že když se do něčeho pustíte, tak do toho dáváte všechno.

Když už se do něčeho dám, tak se musím snažit a musím si poručit. Šedesát let jsem kouřil a manželka mi pořád říkala, ať přestanu, ale já jsem si říkal, že si nenechám nic nakazovat. Cigarety však pořád zdražovaly, a tak jsem si jednu neděli večer dal dvě cigarety a skončil jsem s tím. A i když mi v krabičce zůstalo dvanáct cigaret, tak jsem to vydržel a už šest let nekouřím. 

Otokar Hořínek

Narodil se 12. května 1929 v Prostějově v Drozdovicích

Je zasloužilým mistrem sportu a zasloužilým trenérem

Prvních závodů se účastnil v roce 1953, byl to krajský přebor ve střelbě ze sportovní malorážky, kde skončil na pátém místě

V roce 1954 se v disciplíně 60 ran vleže stal přeborníkem kraje

V červenci 1955 zvítězil na krajském přeboru v disciplíně 3×40 a překonal československý re­kord

V roce 1956 získal stříbro na olympiádě v Melbourne a čtvrté místo ve střelbě malorážkou

Stříbro a bronz z Mistrovství Evropy v Miláně v roce 1957

Bronz z Mistrovství světa v Moskvě v roce 1958

Desáté místo na Olympijských hrách v Římě v roce 1960

V roce 1956 získal titul mistra sportu, v roce 1957 za vynikající sportovní výsledky obdržel titul zasloužilého mistra sportu

V roce 1974 obdržel titul zasloužilého trenéra za vynikající výsledky v trenérské činnosti státní reprezentace

Následovníci Oty Hořínka postupně vybojovali ve sportovní střelbě pro Československou a později pro Českou republiku dalších 13 olympijských medailí, 118 medailí na mistrovství světa a 313 medailí na mistrovství Evropy