První zkouškou pro něj byl mezinárodní etapový závod v německé Chotěbuzi. Na oblíbenou bodovačku jednotlivců a stíhačku jednotlivců i družstev si ještě sice musí počkat, ani na silnici se ale svěřenec dráhařské legendy Vladimíra Vačkáře neztratil. V časovce skončil patnáctý a po součtu všech čtyř etap obsadil konečné čtrnácté místo. Z Čechů byl lepší jen sprinter Dukly Brno a bývalý člen prostějovského Sportovního centra mládeže Jan Kadůch. Ten skončil třetí.

Co od letošní sezony očekáváte?

Poslední dvě sezony se mi dařilo. Minimálně bych chtěl navázat na loňské úspěchy, tedy umístění v časovce a účast na mistrovství Evropy i světa. Možná se pokusím o start na juniorském Závodu míru v Terezíně, což je součást Světového poháru. Najíždíme více kilometrů a budujeme vytrvalost, v síle mám ale ještě rezervy. Největší skok jsem udělal v zimě před třemi lety v kadetech.

Máte představu, jak silní jsou vaši soupeři?

S lidmi se už trochu znám a v republice vím, jaká je konkurence. Ukázalo se, že jsou na tom velice dobře, líp než jsem čekal. Když vyjedeme ven, tak je to ale o něčem jiném. Němci, Italové jsou o hodně dál.

V čem jsou lepší?

Mají se kde připravovat. Všichni mají několik krytých dřevěných hal. V republice máme jen jednu stopětapadesá­timetrovou. Na ní se nedá ani pořádně trénovat. Nejlepší Rusové ani nechodí do školy a celý život odkáží cyklistice. Buď se prosadí, nebo ne.

Vaší specialitou je dráha. Jak často závodíte i na silnici?

Silniční závody se u nás pořádají častěji než dráhové, takže se dá říct, že na silnici jezdím dokonce častěji než na dráze. Přednější je pro mě ale dráha.

Liší se příprava na dráhu a na silnici?Jakub Filip (na čele) při tréninku na prostějovském velodromu

Záleží na disciplíně. Na dráze je to rychlejší s méně času na rozhodování. Na silnici je to hlavně o vytrvalosti, kdy jedete tři hodiny. Na dráze se pohybují nejdelší závody do hodiny.

Nenudíte se někdy, když na silnici jedete závody s hromadným startem?

Silnice je takový nudný závod. Jedete tři hodiny a když se vám nepovedede konec, tak jste jel zbytečně. Záleží ale také na profilu tratě, zda je to kopec, nebo rovina. Jak se čeká na závěrečný spurt, je to nezáživné.

Cyklistika je hodně o taktice. Jak je složité se ji naučit?

Myslím si, že se to naučit nedá. Je to hodně o zkušenostech. Někomu to do hlavy přijde dřív, někomu později, někomu vůbec. Snažíte se koncentrovat a hlídáte si, kolik bodů mají soupeři, co se kolem vás děje, zda někdo neujíždí. Na stíhačce musíte nechat všechno, kdežto na bodovačce se jede hlavou.

Při stíhačce družstev je určen lídr, který udává tempo, nebo jedou všichni víceméně stejně?

Správně by to mělo být vyrovnané družstvo. Startují čtyři, ale počítá se čas třetího, takže jeden nemusí dojet. U nás je vždy nejsilnější článek, v reprezentaci ale nejsou takové rozdíly.

Nejste přímo z Prostějova, ale z Třebčína. Jezdíte i do školy nebo na tréninky na kole?

Dá se říci každý den. O půl sedmé vyjíždím a v sedm jsem v Prostějově. Pak buď do školy, nebo do posilovny.

Letos jste už absolvoval dvě klubová soustředění. Reprezentační vás nelákají?

Reprezentace sice také dělá soustředění, dá se ale říci, že to nemá žádné výhody. Až na cestu si snad všechno platíte sám. Místo Chorvatska s reprezentací jsem zvolil Mallorku s oddílem a týden jsem potom byl ještě v Podhájské na Slovensku.

Na co byly tyto pobyty zaměřeny?

Na objemovou vytrvalost, takže najezdit co nejvíce kilometrů.

Ve Španělsku jste se tedy na pláži neopalovali?

Bohužel na to nebyl čas a pak už ani počasí.

Loni jste se nemohl zúčastnit dráhařského mistrovství republiky, protože se konalo ve stejném termínu jako mistrovství Evropy.

Je to tak každý rok. Nesmyslně se to kryje. Nevíme proč, prostě to tak na svazu naplánovali.

I letos to tak vychází?

Ano, bohužel i letos.

Evropský šampionát pořádalo Bělorusko. Měl jste možnost projít si město?

V Minsku jsme měli jeden volnější den. Co jsem viděl, tak je to pěkné město, na to, co jsem o Bělorusku slyšel. Nezdálo se mi tak zaostalé, stojí tam i nová hala. S lidmi jsem ale příliš do kontaktu nepřišel.

Kolik se na vás přišlo podívat diváků?

Dá se říci, že je to všude stejně. Mládežnická kategorie není až tak oblíbená.

Jaký je zájem veřejnosti u nás?

Na mládežnické závody se chodí podívat snad jen rodiče a bývalí cyklisté. Známější závody jsou spojeny mládež i muži. Je to Přilba Moravy a 500+1 kolo v Brně a Memoriál Otmara Malečka v Prostějově. Proti světu je to ale pořád nic.

Na podzim jste ještě nemohl startovat v hlavním závodu Memoriálu Otmara Malečka. Co letos?

Mohl bych se nechat ostaršit a zúčastnil se. Je to dost možné. Bude to totiž měsíc před tím, než začnu jezdit za muže.

Nemáte strach z přechodu od juniorů výš?

Je to velký skok, je tu ale ještě podkategorie U23, což jsou muži do třiadvaceti let.

Plánujete zůstat v Prostějově, nebo přejít do jiného oddílu?

Pokud by se zadařilo, chtěl bych odejít za lepším. Kdyby to vyšlo, tak do Dukly Praha. Je to jediný tým, kde jsou stíhači. V Dukle Brno jsou sprinteři, což nejsem. Pak je ještě Whirlpool v Hradci Králové, ale to jsou silničáři. Dukla je armádní celek. Jsou tam peníze a je to vidět. Dostávají všechen materiál, proplácejí jim diety. Tady se peníze shánějí od sponzorů, od města.

Kolik lidí se tak do Dukly Praha dostane?

Loni brali jednoho nebo dva. Každý rok je to ale jinak. Někdy nikdo, někdy tři.

Vidíte své šance reálné?

Hodně trenérů říká, že jsme silný ročník. I ten po nás. Bude hodně zájemců, udělám ale všechno, abych se tam dostal.

Závodíte stále na stejném kole, nebo každoročně máte jiné?

Dráhové mám od začátku loňské sezony. Nabídli mi druhé, ale jsem na něj zvyklý, tak jsem odmítl. Na silnici mám také rok, ale některé díly obměňujete opotřebením. Třeba pláště vydrží půl sezony. Na dráhu kolo dostáváte, na silnici si musíte něco hradit.

Tomáš Goláň (další člen SKC Prostějov – pozn. autora) je celý rok v Austrálii. Láká i vás něco podobného?Trénink SKC Prostějov na velodromu. Jakub Filip druhý zprava

Záleží, jak to bude s cyklistikou dál. Kdyby se nedařilo, tak bych po škole také možná vyrazil na nějaký pobyt. Tomáš tam jel hlavně naučit se jazyky a při té příležitosti dostal možnost startovat na Světovém poháru.

Jaké to je trénovat pod legendou jako je Vladimír Vačkář?

Spojuje nás cyklistika, někdy se ale bavíme i o osobních věcech. Známe se už čtyři roky.Vždy vám řekne, kde jste udělal chybu. Říká, že mu úplně nezáleží na výsledku, ale aby viděl, že jste neudělal chybu. Když ji uděláte, tak za vámi po závodě přijde a řekně ať si to uvědomíte a zapamatujete.

Nemrzí vás, že už nemůžete i s ním porovnávat síly?

Bylo by to zajímavé. Je to už třicet čtyřicet let. Všichni zajíždíme lepší časy než on ve svých nejsilnějších disciplínách. Je to materiálem i tréninkem. Neměli takové prostředky, technologie. Dnes se trénuje podle tzv. sporttesterů, které vám snímají tepovou frekvenci. Oni jezdili na pocity.

Viděl jste ho třeba na archivních záběrech?

Přímo záznamy ne, ale znám toho hodně z vyprávění. Viděl jsem fotky, medaile.

Jak často trénujete?

Dá se říci každý den. Jen pondělí je volnější – relaxační den. Týdně mi to dává dvacet dvaadvacet hodin. Záleží, zda máme dráhový nebo silniční a zda pojedeme do kopců nebo rovinu s několika intenzitami.

Lze jako alternativu při nepříznivém počasí využít spinningové kolo?

Na spinning se občas chodí v zimě. Máme ale trenažér válce, kam upevníte vlastní kolo. Je to něco na ten způsob.

Na dráhovém kole nejsou brzdy. Jak dlouho vám trvá, než zabrzdíte?

Záleží z jaké rychlosti,. Dá se to celkem rychle, asi za kolo. Převod je napevno a musíte pořád šlapat. Když svěsíte nohy, jedete na setrvačnost. Nebo můžete zkusit lehce do protipohybu šlapat. Na dráze se ale většinou nijak extrémně nebrzdí.

Nyní jste juniorským reprezentantem a jezdíte na zahraniční závody. Jak jste se dostal k cyklistice?

Dříve jsem s kamarády jezdil jen tak na horském kole po lese. Přišel jsem za rodiči, že bych chtěl zkusit cyklistiku. V té době jsem měl na mysli horskou cyklistiku (zdůrazňuje). Věděli jsme ale pouze o silničním a dráhovém klubu. Asi jsem spokojenější, než kdybych jezdil na horských kolech.

Co vám to kromě dřiny přináší?

Málo času (smích). Jezdím už asi čtyři pět let a vše obětuji cyklistice a škole. Zatím mi to moc nepřináší a dělám to jen pro potěšení. Až v mužích by to snad mohla být obživa.

Potýkal jste se v minulosti se zraněními?

Ano, ale spíše z hlouposti. S kamarády jsme byli na soustředění a chtěli jsme si jet zahrát basket. Měli jsme ale pouze dvě kola pro tři lidi a kamarád mě proto vzal na řidítka. Sklouzl jsem z nich a měl jsem otřes mozku a zlomenou ruku. Žádné jiné zlomeniny z kola jako jeden z mála nemám.

Netočí se vám na dráze někdy hlava?

V Prostějově na třístovce ne, ale když jsme byli v Praze na soustředění na stopětapadesátce, tak jsme tam jezdili hodinu hodinu a půl jen tak na čas. Slezl jste z kola a nevěděl jste, na které straně jste.

Co byste rád dokázal v budoucnosti?

V Evropě jsou velmi populární šestidenní závody dvojic. Každý den se jede jedna etapa a sčítají se body za celkové umístění. Haly jsou úplně plné. Dá se říct, že tam chodí i více lidí než u nás na fotbal. Kromě šestidenní bych chtěl také zažít Olympiádu a mistrovství světa a Evropy v mužích.

JIŘÍ MOŽNÝ

Profil

Jakub Filip

narozen: 31. července 1992

výška/váha: 180cm/ 72 kg

škola: Střední průmyslová škola strojírenská

Klub: SKC Prostějov

Úspěchy

Junioři (2009): MS: 10. ve stíhacím závodě družstev, ME: 7. ve stíhacím závodě družstev, 8. ve scratchi, MČR: 3. v časovce družstev, 6. v časovce, ČP: 3. v bodovačce + 2. v omniu na Memoriálu Otmara Malečka

Kadeti (2008): MČR: 1. v bodovačce dvojic, 2. v časovce družstev a olympijském sprintu, 3. ve scratchi + 1. na Přilbě Moravy, 2. na 500+1 kolo, 3. v Budapešti

Koníčky: sport, hudba