Kromě čerpání cenných trenérských poznatků měl Čada za úkol i navázat jednání s hráčkami, které by mohly jeho Prostějov posílit v příští sezoně. Jak dopadl? „Myslím, že se mohu vyjádřit takto: Některá Brazilka se určitě v Prostějově objeví. Je docela možné, že to bude nějaká zkušená hráčka,“ vyjádřil se k otázce, jestli brazilská kapitánka Hanaček Solange Soares, která jej na cestě do Sao Paula doprovázela, dostane spoluhráčku, s níž si bude moci pohovořit mateřskou portugalštinou.

Jaký byl program vaší cesty do Brazílie?

Celý desetidenní pobyt byl hodně volejbalový. Zúčastnil jsem se nejenom zápasů 1. kola play off brazilské nejvyšší soutěže, ale byl jsem přítomen i na trénincích. Hostil nás nejlepší klub Sollys ze Sao Paula, kde hrají čtyři hráčky brazilské reprezentace, tedy stříbrného týmu z posledních dvou mistrovství světa a jednoho z favoritů toho příštího. Sollys je zároveň největším adeptem na další brazilský titul. I když jsem toho u volejbalu za svoji kariéru zažil hodně, byla to pro mě velká škola. Ať už jsem sledoval jejich zápasy, tréninky, nebo jen vnímal atmosféru, jaká tam okolo volejbalu panuje.

Jaké má volejbal postavení v této zemi zaslíbené fotbalu?

Je pravda, že je tam pravděpodobně nejvíc volejbalistů na světě. Po fotbalu je to druhý nejpopulárnější sport a má obrovskou publicitu. Ten zájem je skutečně veliký. Když bylo čtvrtfinále play off Superligy, tak všechny zápasy byly postupně v televizi. Hrálo se na různých místech, takže jeden zápas začínal v pět, poslední třeba před desátou večer. V televizi má volejbal skutečně veliký prostor.

Kolik diváků je sledovalo přímo v hledištích?

I přestože byly v televizi, haly byly plné. Rozdíl byl jen v tom, jestli se hrálo u horšího nebo u lepšího týmu. Viděl jsem zápas mužů, kde bylo šest tisíc diváků. Ženy hrály před takovými třemi čtyřmi tisíci. U těch nejslabších klubů, které mají menší haly, to byly dva tisíce. V podstatě všechny byly úplně vyprodané, dalo se tam těžko dostat, všude byly fronty. Když jsem to viděl, měl jsem strach, že se tam nedostaneme. Naštěstí jsme dostali vipku.

Jak vypadá taková volejbalová atmoféra v Brazílii?

Jsou tam fandové, kteří přijdou v dresech nebo si oblečou triko v klubových barvách. Na jedné tribuně tak máte fanoušky jednoho týmu, na další toho druhého. Nikdo nikoho nenapadá, nepíská, když se nedaří. Stále povzbuzují, není to tak, že by vzdychali a divili se, co to dneska hrajete. Je tam pozitivní atmosféra, po zápase množství diváků přijde přímo na hřiště pro podpisy, fotí se s hvězdami. To všechno dělá jedinečný zážitek.

Stihl jste se vykoupat v moři, jaké vůbec bylo počasí?

Bylo tam kolem jednatřiceti stupňů. Vedro, sluníčko, ale nebylo ani jedno koupání. Dostal jsem ještě nějaké další materiály, DVD z dalších zápasů, takže pokud jsem zrovna nebyl v hale, díval jsem se na hotelu na další volejbal.

Brazílie v mužském i ženském volejbale patří mezi tu nejužší elitu. Čím to je?

Každopádně jsou nejdál. Například využívají veškeré pomůcky, které jsou ve volejbalu k dispozici. Ať je to blokařský trenažér, podání na tělo, odrážecí deska, terč pro nahrávku, přihrávací koš. Všechno co jde, se v tréninku používá. Pro mě bylo největším překvapením, že u Sollysu bylo na každém tréninku přítomno devět asistentů, kteří byli přímo zapojeni do práce. Většinou jsou to bývalí hráči. Neříkám, že to je klíčové pro dobrý trénink, ale ty situace, které potřebujete navodit, tak pomohou správně realizovat. A to dělá vysokou kvalitu tréninku. Proto jsem okamžitě řekl asistentovi, že se musí zlepšit (smích). Na devět lidí se asi nedostaneme, ale taky jich asi budeme muset zapojit víc.

V evropských soutěžích ještě donedávna příliš volejbalistek z Brazílie nenastupovalo. Ty nejlepší prakticky výhradně zůstavaly doma. Platí to tak pořád?

V současné době je to stále tak, že ty nejlepší hráčky mají vytvořené podmínky v Brazílii. Ale u těch, které nejsou v reprezentaci a nejsou na tom platově zdaleka tak dobře, je velký rozdíl. Mají zájem se dostat do Evropy. Ty kontrakty jsou výrazně nižší a právě v této oblasti jsme hledali vhodnou hráčku nebo hráčky, kterou bychom získali.

Poměrně známý je také model brazilských reprezentací, kdy jsou spolu hráčky prakticky po celý rok. Je to jeden z důvodů jejich úspěchů?

Určitě ano. Funguje to tak, že skončí liga, mají tři dny volna a jdou automaticky do reprezentace. Pokud nejsou v národním týmu, tak mají pauzu asi deset dní a pak hrají další soutěž, takzvané regionální ligy, kde se utkávají i s kluby, které nepatří do nejvyšší soutěže. Ale pořád hrají. Není to jako u nás, kde když hráčce skončí sezona 30. dubna a není v reprezentaci, tak má několik měsíců volno, protože nemá s kým hrát. Tady vidím velkou rezervu. V Brazílii je šestkový volejbal celoroční sport, hráčky mají dovolenou tři týdny, jinak jsou celý rok v zápřahu.

Celou stáž s vámi absolvovala i kapitánka Solange Soares. Stihla se vůbec podávat domů?

Cesta byla náročná, navíc jsme chtěli, aby se trošku udržovala ve formě, takže trénovala. Ale bylo toho hodně, pořád jsme něco organizovali. Domů do Belo Horizonte se nakonec dostala jen na den a půl, protože jsem ji potřeboval u všech jednání. Trochu mě to mrzí, že nemohla být s rodinou déle, ale byla to pracovní cesta.