„Čas mého konce přišel ve správný okamžik. Od té doby mě ani ve vteřině nenapadlo, že bych začal pochybovat. Nebo si řekl, že jsem ještě měl pokračovat,“ připouští finalista Wimbledonu z roku 2010.

Jak se vám změnil život po konci kariéry?

Změnil se především ohledně denního rytmu a záležitostí, na které už mám čas. Ve finále to není obrovská změna. Jedná se o jednu kapitolu, která když skončí, tak se přesouvá dále. Začne se žít jinak. Profesionální kariéra vyžaduje hodně odříkání. Najednou je čas na sebe, rodinu.

V čem je změna největší?

Pravděpodobně v tom, že profesionální tenisté mají extrémně nalajnovaný každý den. Měl jsem rád program a cíle, ale svoboda času je něco, na co jsem nebyl zvyklý a co jsem neměl. Jsou to banální věci. Když se člověk domluví s kamarády, tak může s nimi vyrazit na výlet a nemusí cokoliv řešit. Během kariéry to absolutně nešlo.

Stýská se vám po této rutině?

Musím říct, že ne. Rozhodnutí bylo skvěle načasované. Člověk prochází vzpomínkami, co mu život dával a co vše obnášelo. Je těžké říct, zda mi to chybí, nebo nikoliv. Okolnosti byly takové, že mě donutily k danému rozhodnutí. Bylo to správné. (Tomáš Berdych se poslední dva roky potýkal s chronickými problémy, které plynuly z vrozené vady levé kyčle – pozn. red.)

Ukončení kariéry přišlo ideálně. Od března se vzhledem k opatřením z koronaviru na půl roku zastavil tenisový okruh…

Jak čas ukázal, bylo to rozhodnutí v pravý čas. Nedovedu si představit, že s problémy, které jsem měl, bych se rozhodoval, zda půl roku nehrát nebo se nějakým způsobem připravovat. Nikdo nevěděl, co bude. Ještě bych se musel rozhodovat o konci kariéry. Jsem rád, že jsem to nemusel řešit

Hodně tenistů žije v tzv. bublině. Dokázal byste si to představit?

Jsem v kontaktu s bývalým koučem Martinem Štěpánkem, který trénuje Bornu Čoriče (26. hráč světa – pozn. red.). Mám zprávy a vím, jak to probíhá. Upřímně si nedovedu představit, že bych tohle musel podstupovat.

Jak byste celou situaci zvládl bez diváků? V minulosti vás hodně motivovali…

Člověk si zvykne na vše. Když jsem viděl zápasy na US Open, tak moc smutnějších sportovních pohledů v současné době snad ani není. Situace je, jaká je. Nejsem ten, kdo by vše měl hodnotit. O to více mě těší, že toho nemusím být součástí. S odstupem se můžu ohlížet na vzpomínky, které mám

VZPOMÍNKA NA FRENCH OPEN 2016

Mluvíte o vzpomínkách. Jaká se vám vybaví jako ta první?

Jelikož těch věcí bylo hodně, tak je těžké jmenovat jednu. Nejhezčí je, že člověk objeví zápas, který ho překvapí. S odstupem času uzná, že byl cennější. Nedávno jsem se úplnou náhodou dostal k tomu, že mi někdo připomněl utkání z Roland Garros 2016, kdy jsem v osmifinále porazil Davida Ferrera. Takové utkání se mi najednou vybaví a zjistím, že to byl další skvělý zážitek. Vzpomínky uzrávají.

Jak osobně sledujete tenis?

Pokud je v televizi a mám čas, tak si ho pustím. Výsledky sleduji. Na druhou stranu to extrémně nehltám. Je to spíše ze zajímavosti, jak mladší kluci pomalu začínají přebírat otěže. Je zároveň hezké, že zkušenější borci, se kterými jsem hrával, se drží s mladými a odolávají.

V České republice máme mezi muži talentované kvarteto – Tomáš Macháč, Jonáš Forejtek, Jiří Lehečka a Michael Vrbenský. Komu osobně věříte nejvíce, že by to mohl dotáhnout nejdále?

Je těžké to predikovat. Vždy jsem se od podobných záležitostí distancoval. Ono to nešlo předpovídat ani u mě, když jsem byl mladý. Pokud se podívám zpětně, tak jsem hrál lokální turnaje po Česku. Zároveň jsem viděl Jirku Nováka, jak bojoval na Masters v Šanghaji, kde porazil Andre Agassiho. Bylo to neuvěřitelné. Hltal jsem to a za dva roky byl ve stejné pozici. Kdyby mi to v danou dobu někdo řekl, tak bych mu absolutně nevěřil.

Je skvělé, že jsou tady čtyři kluci, kteří můžou mít zdravou konkurenci mezi sebou, především v jedné zemi, což je obrovská výhoda. S ostatními hráči jsme se relativně míjeli. Radek (Štěpánek, pozn. red.) byl už tenisově starší, zatímco tady jsou všichni vrstevníci, vyrůstají spolu. Můžou mít zdravou konkurenci a tlačit se dopředu. Čas ukáže, jak daleko to můžou dotáhnout.

V neděli začalo Roland Garros. Pokud se dostaneme mezi mužskou špičku, kdo podle vás má šanci uspět?

Vše zrcadlí současnou situaci. Je to otevřené i zahalené v mlze nejasností. Kdybychom se bavili o standardním Roland Garros, které se hrálo na přelomu května a června, tak o favoritech by bylo jasno. Když se podíváme na přelom září a října, tak tam bude zima, vlhko. Míče jsou absolutně odlišné než na jaře. Mají zatahovací střechu, bude se hrát i večer. Podmínky se tak změnily, dostane se tam minimum diváků. Nedokážu nikoho vybrat. Kdybych nezmínil Nadala (Rafael Nadal, dvanáctinásobný šampion Roland Garros – pozn. red.), tak by to znělo divně. Pokud současnou situací bude někdo znevýhodněný, tak určitě on.

Jste v kontaktu s aktivními hráči na okruhu?

Víceméně ani ne. Naopak jsem s Martinem Štěpánkem nebo Markem Všetíčkem, tedy s kluky, se který jsem spolupracoval. Výjimkou je tak Radek Štěpánek, se kterým se i vídáme.

TENISOVÉ SBOHEM V LONDÝNĚ

Radek Štěpánek měl po konci kariéry velkolepou rozlučku. Jak to vypadá u vás a jak vám to případně zkomplikovala situace okolo koronaviru?

Mně to nic nezkomplikovalo ani neovlivnilo. V tomhle jsem jiný typ člověka. Mé poslední tenisové sbohem se uskutečnilo na Turnaji mistrů v Londýně. Pro mě bylo dostačující, co jsem si představoval. Nikdy jsem neměl v plánu pořádat akce a rozlučky. Nic typu, co měl Radek. Vše se odvíjí od našich osobností. Kapitolu mám uzavřenou.

Od konce vaši kariéry uplynulo deset měsíců. Jaké máte další plány v tenisovém prostředí?

Nemám v podstatě žádné. Ani se po ničem nepoohlížím, že bych se po trenérské stránce chtěl aktivně vracet. Je to pro mě moc brzy. Dveře si nezavírám a neříkám nikdy. Momentálně to však není na pořadu dne. Tenisu jsem měl tak moc, vzalo mi to hodně energie. Moc dobře vím, co by vše znamenalo, kdybych se do toho chtěl vrátit a dělat pořádně.

Měl jste nabídky na trénování či alespoň výpomoc?

Zatím ne. Musí to být vzájemné. Člověk musí dát o sobě vědět, že tam zájem existuje. Samozřejmě se pak jde do toho kolotoče vrátit. Vzhledem k tomu, že jsem se v tom doposud neprofiloval a netlačil, tak situace nebyla na pořadu dne.

Pan Kaderka (Ivo Kaderka, prezident Českého tenisového svazu – pozn. red.) po konci vaší kariéry říkal, že pro vás jsou dveře vždy otevřené. Nepřemýšlíte ani o tom, že byste pomáhal v určité funkci na svazu?

Kariéra byl tak náročná a hektická. Kdekdo by si řekl, že za chvíli by se dalo odpočinout, ale prozatím to ještě nebylo dostatečné. Před koncem kariéry jsem se jednoho dne vzbudil a říkal si „a dost, teď už ne.“ Může být hodně podobné, že se znovu vzbudím a povím si, že bych se chtěl vrátit mimo kurt nebo přímo na něm.

Během kariéry jste toho hodně nacestoval. Po jejím konci to máte podobné. Co vám za necelý rok utkvělo v paměti?

Je to hodně rozdílné. Procestoval jsem celý svět, na druhou stranu jsem z něj toho příliš neviděl. Tenisové prostředí je velmi sterilní, hráči se víceméně stále pohybují mezi hotelem, letištěm a kurtem. Tím je vše hodně omezené. Možnost jsem chtěl využít mnohem více, než současná situace umožnila. Ještě v únoru jsem udělal cestu do Jižní Afriky. Zažít tento kout světa, na který jsem se s tenisem nedostal. Bylo to něco neuvěřitelného. Prožít cestu bez toho, aniž bych s sebou vezl rakety, bylo hodně skvělé. Užil jsem si to. Věřím, že momentální problémy brzy skončí, abych mohl podniknout další cesty.

TOMÁŠ BERDYCH (nar. 17. září 1985, Valašské Meziříčí)


- bývalý profesionální tenista

- někdejší 4. hráč žebříčku dvouhry

- finalista Wimbledonu dvouhry 2010

- dvojnásobný vítěz Davis Cupu (2012, 2013)

- šestinásobný účastník Turnaje mistrů, semifinalista z roku 2011

- během kariéry vydělal téměř 29,5 milionů amerických dolarů (9. nejlepší v historii)

- 52 účasti na grandslamu v řadě

- od 7. května 2010 do 17. října 2016 byl členem TOP 10 dvouhry

- 19 vítězství nad tzv. TOP 4. Šestkrát porazil Rogera Federera