Naplňuje mě pracovat s dětmi, říká sympatická skautka Irena Marková

Momentálně jsem nezaměstnaná, na takzvaném sabatiklu (neplacené volno sloužící k tvůrčí činnosti, či psychohygieně – pozn. red.). Předtím jsem dvanáct let pracovala pro brněnskou neziskovou organizaci Nesehnutí (NEzávislé Sociálně Ekologické Hnutí) zaměřující se na ekologii a lidská práva. Ve svém povolání jsem se v posledních letech zaměřovala na podporu občanské participace na jižním Kavkaze, v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu.

Zdroj: archiv Ireny Markové

Od roku 2014 jsem pět let působila na Kavkaze, kam jsem s tříčlenným týmem dojížděla čtyřikrát do roka vždy na zhruba měsíc. Smyslem naší práce bylo vyhledávat a setkávat se s lidmi, kteří jsou ve své zemi angažovaní a vidí nějaký problém, který se snaží řešit.

Zdroj: archiv Ireny Markové

Právě v řešení konkrétních problémů jsme se snažili těmto skupinám pomáhat, zvláště když šlo o komunikaci s místními mnohdy zkorumpovanými úřady. Řešili jsme tak například problematiku domácího násilí, povědomí o ekologii, o právech handicapovaných a jejich integraci do běžného života.

Zdroj: archiv Ireny Markové

Po dvanácti letech u neziskovky jsem se ale cítila neskutečně vyhořelá, k čemuž se přidaly i zdravotní komplikace. Být součástí neziskové organizace je neskutečný stres, který si málokdo umí dobře představit.

Zdroj: Deník / Iveta Macík Šimková

Tím, že jsou financovány primárně z grantových a veřejných peněz, to v praxi znamená sérii neustálých kontrol z nejrůznějších úřadů, což vytváří enormní tlak na pracovníky neziskovek. Více jak šedesát procent času jsem vyčerpávala na to, abych v administrativě neudělala chybu, jinak by to znamenalo penále a zatížilo by to celý tým a ohrozilo rozjeté projekty.

Zdroj: Deník / Iveta Macík Šimková

Aktuálně žiji v úspornějším režimu. (smích) A mám tak konečně více času na skauting a budování komunitní zahrady. Moc mě naplňuje pracovat s dětmi. Zvlášť když vidím, jak se posouvají a rostou ve vztazích ke svému okolí. Když v nich nekomfort a nepohodlí buduje solidaritu a ohleduplnost ke druhým a opouští je prvotní strachy. Naše středisko Pelikánů mělo před šesti lety okolo devadesáti členů, dnes jich má kolem sto třiceti.

Zdroj: Deník / Iveta Macík Šimková

Loni v březnu jsme společně se skauty založili vedle našeho střediska komunitní zahradu, na jejíž zbudování nám finančně přispělo i město Prostějov. Díky tomu jsme mohli nakoupit potřebný materiál a pustit se s chutí do zakládání prvních vyvýšených záhonů. Loni se nám tak podařilo vypěstovat dýně, cukety, cibuli, kedlubny, hrášek, ředkvičky, jahody i bylinky. Tím, že zahradničíme ve městě, tak vytváříme prostor pro hmyz, ptáky i pro přirozené procesy tlení bez použití jakékoliv chemie. V letošním roce plánujeme spustit nový web ke komunitní zahradě, do níž by nově získala přístup i veřejnost.

Zdroj: Deník / Iveta Macík Šimková