Hrajete v divadle, o kterém ve středu moderátor Marek Eben prohlásil, že je jedno z nejkrásnějších divadel u nás. Co na něj říkáte vy, už jste zde někdy hráli?

Petr Jiříkovský: Marně jsem pátral v paměti, jestli jsme tu už někdy hráli a myslím si, že ne. Popravdě nás to tu velmi překvapilo. To první co jsme si řekli, když jsme přijeli, bylo, že divadlo je moc krásné. (Pavel Šafařík a Jaroslav Matějka souhlasí)

Takže máte prostějovskou premiéru, přestože hrajete už dlouho. Vznikli jste v roce 1990, v této sestavě hrajete od roku 1993. Čeho si za dobu, kdy se pohybujete na hudební scéně, nejvíce vážíte?

Pavel Šafařík: Nejvíce si vážíme vůbec toho, že hrajeme takovou dobu stále spolu. V dnešní době se to totiž moc nestává. Sestavy skupin se hodně mění, a my takto spolu hrajeme již přes dvacet let. A hrajeme spolu stále rádi. Tedy alespoň za mě to tak je. (smích)

Petr Jiříkovský: Musím souhlasit, to se dnes skutečně málokomu podaří, a je to vzácné.

Živit se hudbou musí být ale hodně náročné. Jaké byly vaše začátky?

Jaroslav Matějka: Tak začali jsme na škole, kdy nás ještě netížili existenční věci. Takže jsme nepřemýšleli, jestli nás hudba uživí, ale doufali jsme v to, že budeme hrát dobře, a jednou se tím uživíme.

Petr Jiříkovský: A to se částečně daří. V dnešní době se ale asi nejde uživit jen hraním, což by dnes asi žádný soubor nevyvrátil. Doba je náročná a příležitostí i peněz je míň, takže člověk musí dělat víc věcí, aby se uživil. Ale na začátku jsme do toho šli skutečně po hlavě. Nejdůležitější bylo dostat se na určitou úroveň a získat si ty pravé příležitosti.

Stal se vám někdy na koncertě nějaký trapas?

Pavel Šafařík: No stal. Jednou nám na koncertě pán začal chrápat. Bylo to Trio Shostakovich, konec tragedie, strašné válečné, a do ticha začal chrápat.

Petr Jiříkovský: Poslední tři akordy vždy do ticha zachrápal takovým tím stoupajícím způsobem, že nás to opravdu dostalo. Vzpomínám si ještě, že to bylo ve Španělsku ve velkém sále La Coruña. Bylo tam dost lidí, a fakt to stálo za to.

Když se podíváte na svých koncertech do hlediště, objevují se tam lidé hlavně starší generace, nebo spíš té generace mladší?

Petr Jiříkovský: Je tam spíš ta starší generace, ale myslím, že to není dáno naší hrou, ale tou klasickou hudbou, protože ta vždycky byla, a asi vždycky bude pro užší kruh posluchačů. Je to něco, k čemu musí posluchač dospět, a pak je ta otázka věku rozhodující. Člověk skutečně musí najít určitý klid a vnitřní chuť si jí poslechnout a zajít si na ni na koncert. A ta současná doba lidi v tomto nepodporuje svou zběsilostí a technikou.

Pavel Šafařík: K tomu ale musím říct, že v zahraničí chodí víc mladých lidí.

A můžete nějak srovnat zahraniční a české publikum? Jde to vůbec?

Petr Jiříkovský: Musím potvrdit Pavlova slova. V zahraničí je na koncertech mladých víc. Je vidět, že jsou v hudbě vzdělanější. (souhlasně přikyvují i Pavel Šafařík a Jaroslav Matějka). Bohužel už dávno neplatí přísloví: ´Co Čech, to muzikant.´ Je to dáno také, tím, jak se k hudbě stavějí doma rodiče. Dále je také dnes vše založeno na konzumu a honbě za penězi

Pavel Šafařík: Ani v televizi není kultura. Ve školách také často chybí osvěta.

Petr Jiříkovský: Podíl na tom má možná i úroveň hudební výchovy ve školách.

Se svými koncerty často vyjíždíte také do zahraničí. Kde se vám líbilo nejvíc, případně, kde se vám nejlépe hraje?

Petr Jiříkovský: Za mě osobně, ve Španělsku, kde je pokaždé hodně emotivní publikum a dokáží své emoce dát najevo. A v tom bych řekl, že se naše publikum ještě učí, i když je znát někdy srdečná reakce, tak to není tolik silné jako u nich.

Pavel Šafařík: Je možné, že se Češi více stydí. Velké ovace jsme ale zažili například i v Holandsku. Jak se o nich říká, že jsou studení, tak v tomto případě to neplatilo.

Někdo může říct, že vážná hudba tolik nepřitahuje, že je depresivní. Co říkáte na takové názory?

Petr Jiříkovský. Je to nesmysl, ta hudba může obsahovat desítky nálad, ba naopak může být povznášející. A z koncertu můžete odejít s úsměvem a tancovat na ulici. Kdo se to naučí vnímat, tak ho to slovo vážná neodradí. Je to zkrátka klasická hudba. Pustit si večer zprávy je často víc depresivní. (smích)

V názvu vaší skupiny figuruje jméno hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Se kterým, třeba i nežijícím hudebním skladatelem mimo něj, byste se chtěli setkat, a třeba se od něj i něco přiučit?

Petr Jiříkovský: Myslím, že každý hudební skladatel by za to stál. Mě osobně by velmi zajímal Beethoven, který je mi velmi blízký, a pak Antonín Dvořák.

Pavel Šafařík: (k Antonínu Dvořákovi) To je osobnost, se kterou bych se opravdu toužil se setkat.

Jaroslav Matějka: Určitě Antonín Dvořák.

Ve vašem repertoáru je klasická hudba. Poslechnete si někdy třeba i tvrdý rock, nebo zajdete si s přáteli na diskotéku?

Jaroslav Matějka: Rocková hudba je u nás úplně bez problému. (shodli se všichni tři členové) Na rockový koncert si klidně zajdeme. Na diskotéku jsme chodili před x lety, ale nevyhnulo se nám to. (smích)

Petr Jiříkovský: Problém je jen v těch decibelech. Ta muzika nám trošku ničí sluch. Je to někdy natolik předimenzované, že uši opravdu trpí. (mag)