Vzpomínka na Dušana Kamzíka

Proč jsem tak nadepsal svých pár řádků o Dušanovi Kamzíkovi?

Tato tři slova ho v mých očích zcela charakterizují. Znali jsme se více než čtvrt století, poprvé jsme se setkali v reklamním podniku Merkur v Pionýrské ulici (nyní Vápenice) v Prostějově. Stejně jako on jsem po studiích na uměleckoprůmyslové škole zakotvil tam, kde se alespoň částečně dalo malovat, kreslit nebo tvořit, aby nám ruce „nezakrněly“. I když obsahová stránka některých zadaných prací nám byla proti srsti, protože byl tuhý socialismus.

Na vysvětlení pro mladší generaci – v Merkuru se připravovaly a realizovaly i výstavní pavilóny na brněnském výstavišti nebo na Země živitelce v Českých Budějovicích. Na budovatelské fráze a nic neříkající hesla jsme měli oba stejný názor. Za socialismu byl každý člověk nějakým způsobem svázaný a žil v menším či větším strachu, zkrátka nebyl svobodný. A myslím, že kterýkoli nezaprodaný kumštýř onu svobodu potřeboval ještě o něco víc, aby se mohl volně vyjádřit výtvarnými, hudebními, literárními či divadelními prostředky. Právě tak jsme to s Dušanem cítili.

Poté, co jsem z Merkuru odešel, jsme o sobě stále věděli a po roce 1989 jsme si i občas radili, ovšem už jako svobodní tvůrci. Společně s Dušanem Kamzíkem jsme vystavovali na 1. i 2. salónu prostějovských výtvarníků v okresním archivu v Prostějově a své práce jsme měli i na výstavě ve Švédsku ve městě Borlange.

Dušanova keramická tvorba se mi líbila. Vycházela z jednoduchých ladných tvarů a zcela potvrzovala pravidlo, že v jednoduchosti je mnohdy krása. A platilo to i pro barevnost glazur jeho plastik a keramických svítidel.

Naše struny byly stejně naladěné,  pokud jde o názory politické, vážné i nevážné. Byl to rovný, upřímný a spolehlivý chlap. Na Dušana budu vždycky vzpomínat jen vesele, v dobrém a se zármutkem jen v tom, že jsme spolu více netvořili a nenašli si oba více času na posezení, například u piva, kde bychom probrali vážné i nevážné věci, které přináší náš pozemský život.